Jak jsem psal v předchozím příspěvku Přátelství s tělem, již mnoho let denně zažívám bolest. Vyzkoušel jsem všechny konvenční přístupy: fyzikální terapii, steroidní injekce a dvě operace zad. Většinou jsem se s bolestí smířil a předpokládal jsem, že se s ní budu potýkat navždy. Přesto se ve mně vždy ozýval nepříjemný hlas, který mi říkal, že si dlužím prozkoumat další možnosti.
Přečetl jsem si nějaké výzkumy o akupunktuře a zdá se, že existují určité vědecké základy, které podporují její použití při chronické bolesti. Ačkoli žiji v poměrně malém městě, slyšel jsem o zdejším lékaři, který se školil u doktora Andrewa Weila, známého „guru“ alternativní medicíny a autora mnoha bestsellerů o wellness. Jedna z mých kamarádek k tomuto lékaři chodila a vzala k němu i svou dceru. Měla o něm nadšené recenze, a tak jsem se rozhodla, že to stojí za to zkusit. Co jsem mohla ztratit?“
Když jsem se rozhodla, že do toho půjdu, čekala jsem čtyři měsíce, než mě objednali k „novému pacientovi“. Usoudil jsem, že musí být dobrý, když mi trvalo tak dlouho, než jsem se k němu dostal. Teď jsem u něj byla třikrát a můj léčebný plán má mnoho aspektů, o kterých budu psát v dalších příspěvcích. Minulý týden jsem absolvovala první akupunkturu, takže to je téma pro dnešní den.
Především jsem se několik dní před léčbou miniaturně zhroutila. Obávala jsem se finanční stránky věci. Všechno to budou výdaje z vlastní kapsy. Nebudu zbytečně vyhazovat peníze? Hlavně jsem se bála, že to bude prostě divné. Udělala jsem si další průzkum a zjistila, že někteří lidé mají na akupunkturu emocionální reakce. Mluvila jsem o tom s kamarádkou a ta opravdu říkala, že akupunktura může „uvolnit spoustu energie“. To neznělo jako dobrá věc. Když slyším věci o „práci s energií“, odrazuje mě to. Také se mi nelíbilo pomyšlení na velmi reálnou možnost, že se někde po cestě rozbrečím.
Naštvala jsem se natolik, že jsem volala, abych zrušila schůzku, ale recepční mi to rozmluvila.
Večer před schůzkou jsem meditovala. Vybavil se mi obraz, který mám pověšený v kanceláři. Je na něm citát, který říká: „Někdy je jediným dopravním prostředkem skok víry“. Lékařům snadno nedůvěřuji, ale považoval jsem to za znamení, že bych měl tomuto lékaři dát výhodu pochybností.
Na mé schůzce nejprve přišel a zeptal se, jak se mi daří. Nabídl jsem mu krátké „dobře“, než jsem se pustil do seznamu otázek. Myslím, že jsem se hlavně snažila vše prodloužit. Myslel jsem si, že nám možná dojde čas. Dokonce jsem navrhla, že už má nejspíš zpoždění a akupunkturu bychom mohli udělat na další schůzce! Nakonec jsem se zeptala: „Musím věřit, že to bude fungovat, aby to fungovalo?“. Řekl, že rozhodně ne, a pak mi pověděl o výzkumných studiích se zvířaty, které prokázaly, že očekávání nemá s účinky akupunktury nic společného. Svěřil se mi, že i on byl zpočátku k akupunktuře skeptický, a dodal, že neví jistě, zda mi akupunktura pomůže. Ocenil jsem jeho upřímnost.
Samotná léčba nebyla špatná. Jako vždy je moje úzkost dopředu mnohem horší než při samotné akci. Nechtěla jsem se dívat na jehly, ale jsem si jistá, že mi vpíchl nejméně dvě do ucha a řekl bych, že asi deset do paže a ruky. Pak k jehlám připojil jednotku TENS a na ruku mi namířil tepelnou jednotku. Připadal jsem si jako pečená šunka.“
Následující sestra mi do ruky vložila tlačítko na vyvolání. „K čemu to je?“ zeptal jsem se. Odpověděla: „Abyste zavolala, kdybyste něco potřebovala.“ Cože, měl jsem být opuštěn? Až do této chvíle se mi dařilo dobře. Asi mi unikla ta část, že jehly se ve vás nechávají po určitou dobu. Měla jsem být na pokoji úplně sama a v ruce mi měly bzučet jehly. Sestřička se mě zeptala, jestli chci nějakou hudbu, a já řekla, že ne (hudba by mě spíš rozplakala). Požádala jsem však o deku na nohy, které mi byly ledově studené. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem byla asertivní a požádala o deku.
Během ošetření jsem se snažila provádět dechovou meditaci. Představovala jsem si hlas Sharon Salzbergové z mých meditačních CD, která mi říká, abych si prostě všímala dechu. Nemusel jsem nic měnit; nebylo třeba snažit se dýchat pomalu nebo zhluboka. Stačilo sledovat dech v jeho přirozeném stavu. Občas se moje pozornost zaměřila na různá místa na paži, kde jsem měla jehly. Jedno místo blízko podpaží mi bylo trochu nepříjemné. Jinak se žádné nepříjemné pocity nevyskytovaly – většinou jen podivné vibrace. Slyšela jsem, jak se spustil časovač, a sestra se vrátila. Představovala jsem si, že jsem dokonale uvařená. Řekla, že vypadám zarudlá. Řekla, že jí doktorka řekla, že to je dobrý ukazatel toho, že váš nervový systém byl skutečně zasažen. Neřekla jsem, že v místnosti je jen horko a dusno, ale přesně to jsem si myslela. Řekla mi, že můžu vstát ze stolu, ale cítila jsem se trochu ochrnutá nebo tak něco. Musela si všimnout zvláštního výrazu v mé tváři a řekla, ať nespěchám, že se některým lidem potom trochu točí hlava. Když jsem o tom později vyprávěla manželovi, řekl mi: „Asi jsi byla opravdu uvolněná.“ A já jsem se na to podívala. Informovala jsem ho, že jsem rozhodně uvolněná nebyla! (Tohle byla vážná, děsivá věc.)
Došla jsem k okénku před ordinací, zaplatila za ošetření a dostala instrukce, abych pila hodně vody a byla v klidu.
Šla jsem domů a podívala se na sebe do zrcadla. Viděl jsem nějaké stopy v místech, kde byly jehly? Vypadal jsem stále zarudlý? Ne a ne.
Bylo těžké nehodnotit, zda se něco stalo. Jakkoli jsem obvykle pesimista, skutečně se mi zdálo, že v oblasti ramen cítím „více místa“. Tento zážitek „většího prostoru“ se mi rozšířil dolů po paži do ruky a trval celý ten den a také následující den. Dokonce jsem si zapomněl vzít svůj Tylenol Extra Strength, který nábožně užívám.
No kdybych tak mohl tento příspěvek na blogu ukončit zde.
Několik dní poté se bolest vrátila. Říkal jsem si: „No jo, první den jsem neseděl u počítače – jedna věc, o které vím, že mi bolest zhoršuje. Samozřejmě, že jsem se cítil lépe.“ I druhý den jsem se stále snažil dělat na počítači méně. „Možná jen musím přestat tolik psát, pak bych nepotřebovala tu pitomou akupunkturu!“
Nečekala jsem, že mě jedna procedura zázračně vyléčí. Budu v tom pokračovat, aspoň na chvíli. Doktor říkal, že asi po čtyřech ošetřeních budeme moci vyhodnotit, jakou mám odezvu. A nevím, jestli to s tím souvisí, ale od té akupunkturní léčby spím opravdu tvrdě.
Když jsem o celé té akupunktuře přemýšlela, došlo mi, že vlastně není podstatné, jestli „funguje“, nebo ne. Podstatné je naučit se být k sobě laskavý bez ohledu na okolnosti. Jistě, bylo by skvělé nemít neustále bolesti. Ale ke štěstí to není povinné. Díky meditaci a praxi soucitu se sebou jsem lépe vybaven na to, abych se vyrovnal s čímkoli, co život přinese. Ať už s bolestí, nebo bez ní. Všechno je dobré.
Mohly by se vám také líbit tyto příspěvky:
Tip číslo jedna, který jsem našla pro zvládání chronické bolesti a nemoci
Jak být nemocný: Rozhovor s oceňovanou spisovatelkou Toni Bernhardovou
Samostatné aktivity pro zvládání stresu
Připojte se ke mně na Facebooku a Twitteru.
Připojte se ke mně na Facebooku a Twitteru.