Paradox dědečka je potenciální logický problém, který by vznikl, kdyby člověk cestoval do minulé doby. Název pochází z myšlenky, že pokud by člověk cestoval do doby předtím, než měl jeho dědeček děti, a zabil ho, znemožnil by tím své vlastní narození. Pokud je tedy cestování časem možné, musí se takovému rozporu nějak vyhnout.

Logická nekonzistence cestování časem je častým tématem ve fikci o cestování časem, ale zajímá i filozofy. V raných verzích dědečkova paradoxu se někteří snažili tvrdit, že cestování časem je nemožné z logických důvodů, řekl Tim Maudlin, filozof z New York University, který často píše o fyzice a filozofii. „Svým způsobem je to jako ptát se, proč právě teď nemohu být mokrý a úplně suchý,“ řekl. „No, to je prostě logicky nemožné. Na co se to ptáte?“

Ale rozpory, jako je dědečkův paradox, neznamenají, že cestování v čase je nemožné. Logická konzistence cestování v čase do značné míry závisí na pojetí času a fyzikové mají mnoho různých způsobů, jak čas pojímat. Například pokud jsou některé fyzikální zákony považovány za pravděpodobnostní, nikoliv přesně určené, otevírá to možnost více výsledků cesty zpět v čase, z nichž některé nemusí být rozporuplné.

„Ve skutečnosti je obtížnější, než si myslíte, přijít na situaci, kdy neexistují konzistentní řešení,“ řekl Maudlin. Pro logicky konzistentní příběh o cestování v čase uvádí příklad cestovatele, který se vrací v čase, aby se zastřelil. Míří s cílem zabít, ale netrefí se kvůli chvění v ruce. Nesmrtící výstřel zasáhne nerv v minulé verzi cestovatele a způsobí mu třes v ruce po zbytek života.

Koncept cestování časem lze také oddělit od myšlenky změny minulosti neboli zpětné kauzality. Maudlin si však myslí, že zpětná kauzalita není možná. „Myslím, že je to v rozporu s povahou samotného času,“ řekl. „To není většinový názor.“

Co je to čas?“

Lidé v západních kulturách mají tendenci vnímat čas jako čáru. Přítomnost je bod někde uprostřed, minulost se táhne jedním směrem a budoucnost se odvíjí směrem druhým. Může, ale nemusí existovat začátek nebo konec. Existuje také newtonovská představa globálního času:

Filozofové, vědci a spisovatelé fantastiky si však vysnili i jiné verze času, kde má více rozměrů a vlastností. Vizualizace měly podobu smyček, kruhů, přesýpacích hodin, mobiových pásů a kartonových trubek. Existuje také řada méně seriózních fiktivních příběhů, které nicméně připouštějí možnost cestování časem, jako například „Jeremy Bearimy.“

Einsteinova teorie relativity byla obzvláště vlivná. Relativita teoreticky umožňuje, aby se prostor a čas skládaly do sebe ve strukturách, které byly nazvány uzavřené časové křivky. Pokud by tyto časové smyčky existovaly, jednalo by se o určitou formu cestování v čase, protože lidé uvnitř smyčky by se znovu vraceli do stejného časového okamžiku.

S relativitou také odpadá newtonovský globální čas. V takovém případě se „nic konkrétního nepočítá jako ‚právě teď‘,“ řekl Maudlin. „Existuje spousta různých věcí, které se počítají jako ‚právě teď‘.“

Fiktivní paradoxy

Všechny příběhy o cestování časem pracují s předpokladem, že cestování časem je možné, ale jejich tvůrci si s paradoxy nutně nelámou hlavu. Autoři si mohou klást zajímavé otázky typu „co by, kdyby“ týkající se osobních nebo historických událostí. Maudlin řekl, že oceňuje snahy, které jsou logicky konzistentní, ale také uvedl, že cestování v čase je často jen vypravěčským prostředkem. „Ve skutečnosti nejde o cestování časem, ale o kontrafaktuality,“ řekl.