Většina částí těla se vyskytuje samostatně nebo v párech. Máme jeden nos, jeden jazyk a jeden pupek. Máme dvě oči, dvě kolena, dvě chodidla a tak dále. Prsty jsou světlou výjimkou – na každé straně jich máme pět. To představuje potíže. Když chceme jeden ze skupiny vyčlenit – například určit, který prst jsme zabouchli ve dveřích -, co uděláme? Přirozeně je pojmenujeme. Ale jak?“

To je jedinečný lidský problém. Pentadaktylie – stav, kdy máme pět prstů – je v biologickém světě rozšířená, ale my jsme jediný druh, který má schopnost (nebo příležitost) o těchto prstech mluvit. Problém nespočívá jen v tom, že jich máme pět, ale i v tom, že jsou si tak otravně podobné: mírně se liší velikostí a obratností, ale všechny mají ten puchýřovitý vzhled s nehtovou čepičkou. Jak tento problém řešili lidé v různých dobách a na různých místech? Jak pojmenovali členy tohoto zaměnitelného kvinteta? Odpovědi na tuto otázku nabízejí exkurz do vynalézavosti lidské mysli.

Nejprve se podívejte na palec. Vzhled je obzvláště častým zdrojem názvů palce. Moderní anglické slovo například pochází ze staršího slova, které znamená „silný“ nebo „tlustý“. Jiné jazyky zdůrazňují skutečnost, že palec je i přes svůj malý vzrůst mohutný. Latinský výraz pro tento úd – pollex, který se stále používá v lékařském kontextu – pochází ze slovesa znamenajícího „být silný“. V kurdštině se tyto asociace kompaktnosti a síly spojují v označení „beraní prst“.

Případ „beraního prstu“ naznačuje širší vzorec: často vnímáme své prsty jako živé bytosti, malé činitele s vlastní osobností. Proto je často pojmenováváme podle zvířat nebo podle lidských sociálních rolí. V některých indiánských jazycích se palec nazývá „hlavní prst“. Jinde je obsazován jako člen rodiny: jsou doloženy výrazy „matka“, „otec“, „starší bratr“ nebo „dědeček prst“. Ačkoli je to v Evropě vzácné, označení, která přirovnávají prsty k lidem, jsou běžná po celém světě. Jedna studie našla taková pojmenování v pětině ze 123 zkoumaných jazyků.

Palec přitahuje řadu dalších názvů. V řečtině je znám jako „to, co je naproti prstům“. V několika turkických jazycích je znám jako „hlavový prst“. V některých částech Blízkého východu a Středomoří pochází název pro palec z nechutné funkce, kterou už naštěstí nemusí plnit (příliš): „zabiják vší“.

Na řadě je ukazováček. Toto označení pochází z použití prstu při ukazování: anglické slovo index má kořeny ve starším slově znamenajícím „ukazovat“. Názvy, které spojují tento prst s ukazováním, lze najít po celém světě, ale do hry vstupují i jiné. Angličané mu také říkají forefinger (ukazováček), a to kvůli jeho postavení jako prvního z vlastních prstů, vyjma palce. Středověké texty jej označují jako „pozdrav“ a „učitel“. V anglosaských dobách byl z nejasných důvodů znám jako „kosí prst“ a jako „střelecký prst“, protože se používal k natahování tětivy luku.

Na celém světě je ukazováček spojován s dalšími funkcemi. V íránských jazycích je považován za prst vyzývací, proklínací a ochranný. Je také znám jako „modlitební prst“ nebo „prst svědectví“ – označení v moderní turečtině – kvůli jeho použití v muslimské praxi šahády neboli vyznání víry. Jedna z jeho nejbarvitějších přezdívek vznikla na základě jeho záliby ve stírání omáček: „olizovač hrnců“.

Další v pořadí: prostředníček. Angličtina není jediným jazykem, který tento prst pojmenovává podle jeho středové polohy – dalším příkladem je „prostředníček“. Některé jazyky tuto představu přikrášlují: v čokotavštině je znám jako „prostřední syn“ a v některých turkických jazycích se mu říká „prostřední topol“, což evokuje představu prstů jako stromořadí. Dalším významným aspektem tohoto prostředního prstu je samozřejmě jeho délka. Proto se setkáváme s přezdívkami jako „dlouhý prst“ nebo „vysoký prst“ a barvitými variantami jako „vysoká tráva“ nebo „vysoký Turek“.

V latině byl prostřední prst znám jako digitus impudicus nebo obscenus – tedy nestydatý nebo oplzlý prst. Někteří se domnívají, že tyto výrazy vznikly kvůli jeho použití v jednom z našich nejhrubších gest, ale hlubší důvod může spočívat v jeho vzhledu. Říká se, že natažený prostředníček po obou stranách připomíná penis a varlata. Tato falická podoba je vlastně tím, co toto gesto motivovalo v první řadě. Dalším vysvětlením oplzlosti, jak poznamenává jeden pozorovatel, je, že se jedná o prst, který se často používá ke stimulaci ženských pohlavních orgánů.

Čtvrtý v pořadí: prsteníček. Původ této přezdívky každý rozpozná v moderních praktikách nošení prstýnků. Ne všichni si však uvědomují hlubší historii této tradice. Podle středověké víry vedl z prsteníčku nerv nebo tepna k srdci. Tato představa vedla lidi k tomu, že si na tento prsteníček nasazovali prsteny. Díky tomu získal tento prst také významnou roli v lékařských pověstech a praxi. Lékaři například používali prsteníček při léčbě. Tyto asociace inspirovaly vznik výrazů „doktorský prst“, „léčivý prst“, „srdeční prst“ a „prst s pijavicí“ – poslední proto, že pijavice je jiné slovo pro lékaře.

V současné době se výraz „prsteníček“ vyskytuje po celém světě. Oblíbený je však i jiný, poněkud paradoxní název: „bezejmenný prst“. Toto označení se kdysi používalo v některých částech Evropy, což vedlo Wilhelma Grimma, známého z pohádek, ke spekulacím o jeho původu. Jednou z jeho myšlenek bylo, že název odkazuje na pověst této číslice, která je na rozdíl od jejího oplzlého souseda pisklavě čistá. Dalším vysvětlením bylo, že kvůli kvazimystickému využití prstu v léčitelství se někteří neodvažovali vyslovit jeho jméno.

Možná je však na místě jednodušší vysvětlení. Stejné paradoxní označení se vyskytuje v indiánských jazycích a v čínštině, takže je nepravděpodobné, že by vycházelo z kulturních představ vlastních Evropě. Spíše může být bezejmennost tohoto prstu způsobena jeho naprostou nenápadností. Prsteníček je vklíněn mezi výraznější prsty a není nijak zvlášť užitečný, je – přiznejme si to – zapomenutelným druhořadým prstem.

Nejmenší, ale ne poslední: malíček. Když pomineme zdání, nemá toto anglické slovo nic společného s růžovou barvou – spíše bylo převzato z holandštiny. O hlubším původu slova se vedou diskuse, ale je možné, že se udrželo proto, že nese příponu („-y“), která se v angličtině často používá pro malé, roztomilé věci. Malíček je koneckonců roztomilý trpaslík na ruce.

Fixace na velikost této číslice se vyskytuje po celém světě. Různě se jí říká „miminko“, „nejmladší dítě“ nebo „poslední narozená dcera“. V turečtině je známá jako „vrabčí prst“, podle výrazně zdrobnělého ptáka. S tím souvisí i myšlenka, že tento prst je tak trochu opozdilec. Někde se mu říká „sirotčí“ nebo „zaostalý“ prst.

Pravdu řečeno, malíček toho moc nedělá. Termínů založených na jeho funkcích je tedy poněkud málo. Jednu výjimku najdeme v latině, kde byl malíček označen jako auricularis – tedy „ušní prst“. Tato zvuková asociace, která se dodnes objevuje v moderní francouzštině, je způsobena pravděpodobně nejpozoruhodnějším talentem tohoto prstu: odstraňováním vosku.

Tato řešení problému pojmenování prstů ukazují lidskou mysl při práci – a při hře. V jednom jazyce za druhým jsou prsty pojmenovány podle svého vzhledu, polohy a velikosti. Jsou přirovnávány k ptákům, psům a ovcím, přirovnávány k náčelníkům, dětem, rodičům a prarodičům. Jsou uznávány pro svou roli při modlení, lovu, léčení, proklínání, olizování hrnců a hubení škůdců. Při prohlídce tohoto pestrého kompendia nacházíme na jedné straně nečekané vzory a na druhé straně obdivuhodnou rozmanitost.

Je tato rozmanitost věcí minulosti? Je problém pojmenování prstů jednou provždy vyřešen? Existují určité náznaky, že digitální názvosloví, stejně jako mnohé jiné, směřuje ke globální homogenitě. Tato otázka je však sotva vyřešena. Stále nacházíme nové způsoby využití našich rukou, které by mohly inspirovat nová pojmenování. Kultury se neustále mění a vytvářejí nové asociace. Tento zvláštní kout lidské komunikace bude i nadále nést znaky vynalézavosti našeho druhu. Alespoň v to můžeme doufat.