Jeden z nejnáročnějších problémů vědy je otázka, kterou lze snadno formulovat: Odkud pochází vědomí? Ve své nové knize Galileo’s Error: Základy nové vědy o vědomí se filozof Philip Goff zamýšlí nad radikální perspektivou: Co když vědomí není něco zvláštního, co dělá mozek, ale je to vlastnost vlastní veškeré hmotě? Jedná se o teorii známou jako „panpsychismus“ a Goff čtenáře provede historií této myšlenky, odpoví na běžné námitky (například „To je prostě bláznivé!“) a vysvětlí, proč podle něj panpsychismus představuje nejlepší cestu vpřed. Odpověděl na otázky redaktora časopisu Mind Matters Garetha Cooka.

Můžete jednoduše vysvětlit, co myslíte panpsychismem?

Podle našeho standardního pohledu na věc existuje vědomí pouze v mozcích vysoce vyvinutých organismů, a tudíž vědomí existuje pouze v malé části vesmíru a pouze ve velmi nedávné historii. Podle panpsychismu naopak vědomí prostupuje celým vesmírem a je jeho základním rysem. To však neznamená, že doslova vše je vědomé. Základním závazkem je, že základní složky reality – snad elektrony a kvarky – mají neuvěřitelně jednoduché formy zkušenosti. A velmi složitá zkušenost lidského nebo zvířecího mozku je nějakým způsobem odvozena od zkušenosti nejzákladnějších částí mozku.

Možná by bylo důležité objasnit, co mám na mysli pod pojmem „vědomí“, protože toto slovo je ve skutečnosti dost nejednoznačné. Někteří lidé jím označují něco docela sofistikovaného, například sebeuvědomění nebo schopnost uvažovat o vlastní existenci. To je něco, co bychom se možná zdráhali přisoudit mnoha nelidským živočichům, natožpak základním částicím. Když však používám slovo vědomí, mám na mysli prostě zkušenost: potěšení, bolest, zrakovou nebo sluchovou zkušenost a tak dále.

Lidé mají velmi bohatou a komplexní zkušenost; koně méně; myši opět méně. Jak přecházíme k jednodušším a jednodušším formám života, nacházíme jednodušší a jednodušší formy zkušenosti. Možná, že v určitém okamžiku světlo zhasne a vědomí zmizí. Ale je přinejmenším koherentní předpokládat, že toto kontinuum slábnoucího vědomí, které zároveň nikdy zcela nevyhasne, se přenáší i do anorganické hmoty, přičemž základní částice mají téměř nepředstavitelně jednoduché formy zkušenosti, které odrážejí jejich neuvěřitelně jednoduchou povahu. V to věří panpsychisté.

Píšete, že jste k této myšlence dospěl jako k řešení problému ve způsobu studia vědomí. V čem podle vás spočívá tento problém?“

Přes velký pokrok ve vědeckém poznání mozku stále nemáme ani počátky vysvětlení toho, jak je složitá elektrochemická signalizace schopna nějakým způsobem dát vzniknout vnitřnímu subjektivnímu světu barev, zvuků, vůní a chutí, který každý z nás zná ve svém vlastním případě. Je hlubokou záhadou pochopit, jak to, co o sobě víme zevnitř, zapadá do toho, co nám věda říká o hmotě zvenčí.

Ačkoli je tento problém všeobecně uznáván, mnoho lidí si myslí, že stačí zapojit naše standardní metody zkoumání mozku a nakonec ho rozlouskneme. Ve své nové knize však tvrdím, že problém vědomí vyplývá ze způsobu, jakým jsme koncipovali vědu na počátku vědecké revoluce.

Klíčovým momentem vědecké revoluce bylo Galileovo prohlášení, že jazykem nové vědy má být matematika, že nová věda má mít čistě kvantitativní slovník. Galileo si však uvědomil, že těmito termíny nelze zachytit vědomí, protože vědomí je jevem, který v podstatě zahrnuje kvalitu. Přemýšlejte o červenosti červených zážitků nebo o vůni květin či chuti máty. Tyto druhy kvalit nelze zachytit čistě kvantitativním slovníkem fyzikální vědy. Proto Galileo rozhodl, že musíme vědomí vyjmout z oblasti vědy; až to uděláme, všechno ostatní bude možné zachytit v matematice.

To je opravdu důležité, protože ačkoli je problém vědomí brán vážně, většina lidí předpokládá, že náš konvenční vědecký přístup je schopen ho vyřešit. A myslí si to proto, že se dívají na velké úspěchy fyzikální vědy při vysvětlování stále větší části našeho vesmíru a usuzují, že by nám to mělo dát jistotu, že fyzikální věda sama o sobě jednou vědomí vysvětlí. Domnívám se však, že tato reakce pramení z nepochopení dějin vědy. Ano, fyzikální věda byla neuvěřitelně úspěšná. Ale byla úspěšná právě proto, že byla navržena tak, aby vyloučila vědomí. Kdyby Galileo cestoval časem do současnosti a slyšel o tomto problému vysvětlení vědomí v podmínkách fyzikální vědy, řekl by: „To samozřejmě nejde. Fyzikální vědu jsem navrhl tak, aby se zabývala kvantitou, nikoliv kvalitou.“

Jak panpsychismus umožňuje přistupovat k problému jinak?

Východiskem panpsychisty je, že fyzikální věda nám vlastně neříká, co je hmota. To zní na první pohled jako bizarní tvrzení; když si přečtete učebnici fyziky, zdá se vám, že se dozvíte spoustu neuvěřitelných věcí o povaze prostoru, času a hmoty. Filozofové vědy si však uvědomili, že fyzikální věda se při všem svém bohatství omezuje na to, že nám říká o chování hmoty, o tom, co dělá. Fyzika nám například říká, že hmota má hmotnost a náboj. Tyto vlastnosti jsou zcela definovány z hlediska chování, věcí jako přitažlivost, odpudivost, odolnost vůči zrychlení. Fyzika nám neříká vůbec nic o tom, čemu filozofové rádi říkají vnitřní povaha hmoty: co je hmota sama o sobě.

Ukazuje se tedy, že v našem vědeckém příběhu je obrovská díra. Návrh panpsychologa spočívá v tom, že do této díry vloží vědomí. Vědomí je pro panpsychistu vnitřní podstatou hmoty. Podle tohoto názoru existuje jen hmota, nic nadpřirozeného nebo duchovního. Hmotu však lze popsat ze dvou hledisek. Fyzikální věda popisuje hmotu „zvenčí“, z hlediska jejího chování. Ale hmota „zevnitř“ – tj. z hlediska své vnitřní povahy – je tvořena formami vědomí.

To, co nám to nabízí, je krásně jednoduchý, elegantní způsob, jak začlenit vědomí do našeho vědeckého pohledu na svět, jak skloubit to, co víme o sobě zevnitř, a to, co nám věda říká o hmotě zvenčí.

Jaké námitky proti této myšlence nejčastěji slýcháte? A jak na ně reagujete?“

Nejčastější námitka samozřejmě zní: „To je prostě bláznivé!“. Ale mnoho našich nejlepších vědeckých teorií je také v divokém rozporu se zdravým rozumem – například teorie Alberta Einsteina, že čas se zpomaluje, když cestujete velmi rychle, nebo teorie Charlese Darwina, že naši předkové byli opice. Nakonec byste měli názor posuzovat nikoli podle jeho kulturních asociací, ale podle jeho vysvětlující síly. Panpsychismus nám nabízí způsob, jak vyřešit záhadu vědomí, způsob, který se vyhýbá hlubokým obtížím, jež sužují konvenčnější možnosti.

Předpokládáte scénář, v němž by bylo možné panpsychismus otestovat?

V jádru vědy o vědomí je hluboký problém: vědomí je nepozorovatelné. Nemůžete se podívat dovnitř elektronu, abyste zjistili, zda je či není vědomý. Ale ani se nemůžete podívat do něčí hlavy a vidět jeho pocity a prožitky. To, že vědomí existuje, nevíme z pozorování a experimentů, ale z toho, že je vědomé. Jediný způsob, jak se můžeme dozvědět o vědomí druhých, je zeptat se jich: Nemohu přímo vnímat vaše prožitky, ale mohu se vás zeptat, co cítíte. A pokud jsem neurovědec, mohu to udělat při skenování vašeho mozku, abych viděl, které části se rozsvěcují, když mi říkáte, co cítíte a prožíváte. Tímto způsobem jsou vědci schopni korelovat určité druhy mozkové aktivity s určitými druhy prožitků. Nyní víme, které druhy mozkové aktivity jsou spojeny s pocity hladu, s vizuálními zážitky, s potěšením, bolestí, úzkostí atd.

To jsou opravdu důležité informace, ale samy o sobě nejsou teorií vědomí. To proto, že to, co nakonec od vědy o vědomí chceme, je vysvětlení těchto korelací. Proč je, řekněme, určitý druh aktivity v hypotalamu spojen s pocitem hladu? Proč by tomu tak mělo být? Jakmile začnete odpovídat na tuto otázku, dostanete se mimo rámec toho, co lze přísně vzato testovat, jednoduše proto, že vědomí je nepozorovatelné. Musíme se obrátit k filozofii.

Morální závěr je, že potřebujeme jak vědu, tak filozofii, abychom získali teorii vědomí. Věda nám poskytuje korelace mezi mozkovou aktivitou a zkušeností. My pak musíme vypracovat nejlepší filosofickou teorii, která tyto korelace vysvětlí. Podle mého názoru je jedinou teorií, která obstojí při zkoumání, panpsychismus.

Jak jste se o toto téma začal zajímat?

Když jsem studoval filozofii, učili nás, že existují pouze dva přístupy k vědomí: buď si myslíte, že vědomí lze vysvětlit konvenčními vědeckými termíny, nebo si myslíte, že vědomí je něco magického a tajemného, co věda nikdy nepochopí. Dospěl jsem k názoru, že oba tyto názory jsou dost beznadějné. Myslím, že můžeme mít naději, že jednou budeme mít vědu o vědomí, ale musíme přehodnotit, co to věda je. Panpsychismus nám k tomu nabízí cestu.