Republikanismus

Republikanismus je definován jako preference republikánské formy vlády. Zastánci republikanismu mají silný odpor k monarchiím, které se dědí, jako je tomu například u anglické královské rodiny. Příznivci republikanismu dávají přednost spíše samosprávě, kterou ustanovují občané dané země. Chcete-li prozkoumat tento pojem, vezměte v úvahu následující definici republikanismu.

Definice republikanismu

podstatné jméno

  1. Lojalita k republikánské formě vlády nebo sympatie k ní.
  2. Mít republikánské zásady.

Původ

1685-1695 francouzský républicain

Co je republikanismus

Republikanismus je soubor názorů založený na myšlence, že svoboda občanů země je neustále ohrožována těmi, kdo jsou u moci, a že je povinností těchto občanů tuto moc chránit. Jako příklad republikánských zásad se uvádí názor, že vládní úředníci by neměli kandidovat na veřejnou funkci nebo využívat veřejné funkce k vlastnímu prospěchu. Spíše by měli jednat tak, aby byli prospěšní celé komunitě.

Původně se věřilo, že všichni občané USA jsou v rámci republikanismu považováni za sobě rovné, ačkoli definice „občana“ se v průběhu let měnila a znamenala různé věci. Například v moderní době je za občana považován černoch, zatímco v počátcích republikanismu jím nebyl. Republikánští občané věří, že musí být připraveni na jakékoli negativní vlivy, které by mohly národ přivést na cestu k tyranii nebo diktatuře. Svoboda je považována za křehkou věc a je na občanech národa, aby ji chránili.

Definice republikanismu se zkomplikovala vzhledem k tomu, že dnešní američtí republikáni si jeho zásady vykládají zcela jinak než republikáni, kteří tento pojem původně vytvořili v dobách renesance.

Klasický republikanismus

Republikanismus ožil v Evropě během středověku, kdy se některé státy více přikláněly k myšlence republikánského systému vlády. Tyto státy byly zpravidla menší, ale bohatší. V době, kdy se přehoupla renesance, byla Evropa rozdělena na státy monarchů a státy republik. V republice je moc svěřena voleným osobám, které jednají jménem svých občanů, a vládní představitelé vládnou v souladu se zákony.

Protože se renesanční učenci odvolávali na ideály antického světa, aby prosadili to, co považovali za ideální vládu, označuje se forma republikanismu, která se vyvinula v období renesance, jako „klasický republikanismus“. Přestože se jednalo o přepracovaný systém, tato verze republikanismu zahrnovala myšlenky klasických systémů, odtud také pochází její název.

Moderní učenci se domnívají, že odkazování na tento systém vlády je matoucí, protože termín „klasický republikanismus“ lze vykládat jako systém vlády, na který se ve starověkém světě skutečně spoléhalo. Od té doby navrhují používat termín „raně novověký republikanismus“ k označení systému vlády, který se vyvinul v období renesance. Proto může být tento systém vlády někdy označován také jako „občanský humanismus“.

Klasický republikanismus je navzdory svému názvu vlastně ranou teorií demokracie. Jejím základním principem je, že nejlepší možná vláda je taková, která prosazuje „společné dobro“ ve prospěch všech členů společnosti, na rozdíl od toho, aby lidé byli motivováni svými vlastními zájmy. Klasický republikanismus byl inspirován spisy takových klasických filozofů, jako byli Aristoteles a Cicero.

Klasický republikanismus a přirozená práva

Klasický republikanismus prosazoval filozofii přirozených práv, která se odráží v Deklaraci nezávislosti. Přirozená práva (neboli „nezcizitelná práva“) jsou taková práva, která nejsou závislá na zákonech vytvořených člověkem, kulturních zvyklostech nebo víře jakékoli kultury či vlády, ani je nelze změnit. Mezi tato práva patří například život, svoboda a snaha o dosažení štěstí. Mezi další přirozená práva patří mimo jiné právo chránit se před fyzickou újmou, právo uctívat náboženství podle vlastního výběru, právo vyjadřovat se.

Důvodem, proč v Deklaraci nezávislosti tak převažuje klasický republikanismus, je skutečnost, že si kolonisté uvědomili, že chtějí, aby se jejich vláda značně lišila od vlády britského parlamentu. Věřili, že oddělením se od Británie plní svou občanskou povinnost za účelem zachování „obecného dobra“.

Historie republikanismu v Americe

Historie republikanismu v Americe je ve skutečnosti silně ovlivněna historií britského parlamentu. Americké kolonisty podporující republikanismus ovlivnily zejména spisy britských filozofů z počátku 18. století. Kolonisté během raných dějin republikanismu v Americe srovnávali obraz ideální republiky, který měli na mysli, se skutečnou monarchií, která byla přítomna ve Velké Británii.

Problém však spočíval v tom, že monarchie ve Velké Británii byla zkorumpovaná – tedy přesně to, čemu se republikanismus snažil vyhnout. Britští občané si nakonec více cenili vlastního osobního prospěchu než sebeobětování, které by museli podstoupit, aby na tom vydělali. To vedlo k tomu, že britští občané akceptovali převzetí větší moci svým králem, právě té moci, která by je stála svobodu. Amerika to sledovala a uvědomila si, že pokud chce jako národ přežít, musí udělat přesný opak toho, co dělá Velká Británie, a tak začaly počátky historie republikánství v Americe.

V důsledku toho měli američtí otcové zakladatelé podstatně jiné představy, než jaké zastávaly monarchie starého světa. John Adams, Benjamin Franklin, James Madison a Thomas Jefferson se mimo jiné snažili vytvořit demokracii občanů, kteří by byli posuzováni podle svých individuálních zásluh, nikoli podle toho, kdo byli jejich předkové. Usilovali také o to, aby se konaly pravidelné volby, které by zajistily, že v čele státu budou stát ti, kdo jsou odhodláni jednat v nejlepším zájmu veřejnosti.

Dále byl zaveden systém brzd a protivah, který měl udržet úředníky pod kontrolou. V rámci takového systému nemohl jeden ze společenských sektorů nakonec získat příliš velkou moc a ohrozit většinu, protože většina mohla návrhy tohoto sektoru vetovat. Otcové věřili, že kombinace těchto prvků vytvoří ideální příklad republikánství, který budou chtít ostatní vlády na celém světě napodobit. Někteří historici se domnívají, že republikanismus byl pro Otce zakladatele více než jen formou vlády; byl to způsob života.

Moderní republikanismus

Moderní republikanismus byla filozofie vytvořená prezidentem Dwightem Eisenhowerem v roce 1952. Cílem této filozofie bylo nastolit větší rovnováhu mezi vládními zásahy a svobodou jednotlivce. Tato myšlenka byla protikladem extrémnějšího pojetí klasického republikanismu, podle něhož by každý měl fungovat ve prospěch společnosti s malými nebo žádnými vládními zásahy.

Eisenhowerova filozofie moderního republikanismu byla reakcí na extrémní republikány té doby, kteří se domnívali, že programy Fair Deal prezidenta Trumana a New Deal prezidenta Roosevelta by měly být zrušeny. Oba tyto programy předtím pracovaly na zvýšení vládních výdajů a zásahů. Eisenhower se snažil zachovat některé z myšlenek předchozích prezidentů a zároveň poskytnout lidem a ekonomice způsob, jak si zachovat více svobod.

Podle Eisenhowerova plánu moderního republikanismu mohla vláda realizovat více pozitivních opatření pro své občany. Například mohla rozšířit program sociálního zabezpečení a lépe kontrolovat minimální mzdu. Kromě toho nový systém poskytoval potřebným lidem bydlení s nízkými příjmy a bylo zřízeno ministerstvo zdravotnictví, školství a sociální péče, které mělo zajistit, aby se vláda hluboce angažovala v péči o blaho svých občanů.

Přes všechna tato zlepšení Eisenhower vládu ani její občany nenechal zbankrotovat, aby mohl něco udělat. Ve skutečnosti podporoval skromný výdajový program, který vedl k plnému dvouprocentnímu snížení vládních výdajů v průběhu jeho prezidentství.

Příklad republikanismu na Rhode Islandu

Příklad republikánských sporů se týkal státu Rhode Island a vznikl v roce 1841. V té době vláda Rhode Islandu stále fungovala za zastaralých podmínek stanovených v roce 1663 královskou listinou. Tato listina přísně omezovala, kdo smí volit, a neumožňovala změny zákona. Skupiny, které proti chartě protestovaly, uspořádaly sjezd, jehož cílem bylo prosadit vypracování nové ústavy a také svrhnout vládu státu a zvolit guvernéra. Toto hnutí bylo známé jako „Dorrovo povstání“.

Povstání začalo jako pokojný politický protest, ale nakonec se změnilo v násilí. V důsledku toho vyhlásila stará charterová vláda pro oblast stanné právo, což znamenalo, že byl zaveden dočasný zákon, který byl vynucován vojenskými silami. Stanné právo se obvykle zavádí pouze tehdy, když je civilní vláda prohlášena za rozvrácenou, nebo v době občanských nepokojů.

Státní legislativa požadovala, aby do oblasti byly vyslány federální jednotky, které by vzpouru potlačily, ale prezident John Tyler se nakonec rozhodl vojáky neposlat, protože se domníval, že hrozba domácího násilí postupem času výrazně slábne. Vzpoura byla potlačena, když se Dorr rozhodl skupinu rozpustit poté, co si uvědomil, že bude nakonec poražen v boji s blížící se domobranou.

Martin Luther, člen Dorrovy vzpoury (není příbuzný s Martinem Lutherem Kingem mladším ani s Martinem Lutherem, který je autorem Devadesáti pěti tezí), byl zatčen státním úředníkem Lutherem M. Bordenem, který prohledal Lutherův dům a údajně poškodil jeho majetek. Luther podal žalobu a stěžoval si, že by to měl Nejvyšší soud shledat, protože listina vlády nebyla „republikánské povahy“, a proto byla protiústavní.

Kromě toho si stěžoval, že Borden při Lutherově zatčení a prohlídce jeho domu nejednal s řádnou pravomocí. Pokud by soud rozhodl ve prospěch Luthera, pak by současně rozhodl, že „doritská“ vláda (alternativní republikánská vláda) je skutečnou a zákonnou vládou Rhode Islandu. Charterová vláda by pak byla fakticky svržena.

Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že federální soudy nemají pravomoc určovat kvalifikaci pro hlasování v jednotlivých státech; federálním soudům nepřísluší ani určovat, zda vláda státu byla či nebyla ustavena zákonně. Soud dále poznamenal, že vytváření republikánských vlád, stejně jako kontrola nad případnými záležitostmi domácího násilí, které může ve státech propuknout, jsou politické povahy a měl by o nich rozhodovat Kongres a prezident. Soud jim celé rozhodnutí odložil.

Související právní termíny a otázky

  • Válečný stav – dočasné zavedení vojenské kontroly nad civilním obyvatelstvem určitého území.

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.