Co je biblická naděje?

Neboť ty jsi má naděje (tikva), Panovníku Hospodine, ty jsi má důvěra od mého mládí. (Ž 71,5)

Obyčejně si pod pojmem naděje představujeme pocit, že se pravděpodobně stane něco žádoucího. Na rozdíl od přání nebo touhy naděje znamená očekávání získání toho, co je žádoucí. V hebrejštině se naděje skládá ze slova tikva (teek-VAH). Strongův slovník ho definuje jako šňůra, očekávání a naděje. Pochází z hebrejského kořene kavah, což znamená svázat, shromáždit; očekávat: – tarry, čekat (na, na, na).

Všimli jste si konkrétní představy tkané šňůry? Zatímco naděje v angličtině je abstraktní, naděje v hebrejštině poskytuje výraznou vizuální představu. Spoutanou šňůru, provaz nebo nit nelze vidět jen očima, ale je to něco, co lze uchopit rukama. Jinými slovy, naděje je něco natolik reálného, že se jí můžeme držet. Naděje není něco, co je mimo náš dosah.

První výskyt slova tikva v Bibli je v knize Jozue ve vyprávění o dvou izraelských zvědech a ženě Rachab z Jericha.

Muži jí řekli: „Budeme osvobozeni od této přísahy, kterou jsi nás donutila ti složit, ledaže až přijdeme do země, uvážeš tuto šňůru z šarlatové nitě do okna, kterým jsi nás spustila, a shromáždíš k sobě do domu svého otce a svou matku a své bratry a celou domácnost svého otce. (Joz 2,17-18)

Ona řekla: „Ať se stane podle tvých slov.“ A tak se stalo. Poslala je tedy pryč, oni odešli a ona přivázala šarlatovou šňůru v okně. (Joz 2,21)

Ačkoli je zde hebrejské tikva použito v doslovném významu jako „šňůra nebo nit“, odhaluje také přenesený obraz naděje. Šarlatová nit byla Rahabinou nadějí. Byla to její jediná záruka, že její domácnost bude Izraelci ušetřena. Přestože fyzicky byla šňůra uvázána, aby jim zajistila bezpečí, Rahab stále musela ČEKAT na splnění slibu špehů.

Tady se pro naše porozumění stává důležitým kořen slova tikva, kavah. Typicky se můžeme vztahovat k naději. Příliš často však zapomínáme, že naděje má kořeny v čekání. Být trpělivý a čekat na očekávanou věc nebo výsledek je pro většinu lidí velmi obtížné. Existuje mnoho příkladů biblických hrdinů, kteří s čekáním bojovali, někdy se zničujícími následky. Vzpomeňte si na netrpělivost Abraháma a Sáry, kteří chtěli zplodit dědice. Nakonec souhlasili s využitím náhradní matky Hagar, z níž se narodil Izmael. Důsledky jejich netrpělivosti můžeme pociťovat ještě dnes prostřednictvím Izmaelova potomka, který je trvalým nepřítelem Izraele.

Skutečná otázka tedy zní, jak se držet naděje? Jak se bráníme tomu, abychom byli neklidní? Jak zabránit pochybnostem, aby nás přemohly?

Pravdou je, že se můžeme držet naděje, kterou máme v zaslíbeních Elohima (Boha). Jako když se chytíme pevného lana, je naše naděje hmatatelná a bezpečná. Přesto musíme čekat na jejich naplnění a neunavovat se. Ale co myriády záležitostí v našem každodenním životě, které nemají přímý odkaz na zaslíbení v Písmu; je naše naděje skutečná, když důvěřujeme, že JHWH do těchto záležitostí zasáhne?“

Život není černobílý. Existuje mnoho „šedých“ oblastí, protože většinu času vidíme jen „matně“. Naše přirozenost hledá jistotu a absolutno bez ohledu na problém nebo téma. Naděje žije v šedi a nejistotě života; může se zdát mlhavá. Pokud se jí však budeme i nadále držet, objeví se ostrá jasnost černé a bílé a s ní i plné technické barvy života. Přesto toto uvědomění není důvodem, proč píšu. Chci být schopen stabilně kráčet po rozmazané šedé cestě, po které se momentálně potácím.

Některé naše cesty a období na této životní cestě s YHWH nedávají našemu přirozenému rozumu smysl. To, co se přirozeně jeví jako nespravedlivé, náročné nebo dokonce špatné, je ve skutečnosti právě to místo, kde si On přeje, abychom byli. Jak jinak bychom se naučili opírat se o svou víru, důvěru a naději v Jeho zaslíbení, že nás nikdy neopustí ani neopustí? Nicméně to neznamená, že nebudeme cítit, že nás opustil. Pocity však nejsou spolehlivým měřítkem pravdy. Pocit prázdnoty, vyprahlosti nebo opuštěnosti nás pouze přiměje volat k Všemohoucímu. Když je všechno v pořádku, obvykle nevoláme.

Moje rodina se nachází na místě v poušti, kde neustále voláme. Zdá se, že nás poušť pohltí… ale právě tady se musím ROZHODNOUT dívat se duchovníma očima a stát na zaslíbeních svého PÁNĚ. On to má skutečně pod kontrolou. A pokud jen dokážu odevzdat každou svou starost do Jeho rukou, naleznu onen šalom, který tak zoufale hledám. Pokud se nacházíte na podobném místě zoufalství, připojte se ke mně a dodejte si odvahy, i když se zdá, že se kolem vás hroutí nebe.

Čekejte na Hospodina; Buďte silní a ať se vaše srdce odváží; Ano, čekejte na Hospodina. (Ž 27,14)

I když Slovo nemluví přímo k tvé situaci nebo se možná dokonce zdá být v rozporu se zaslíbením, na kterém jsi stál, věz, že JHWH je láska. Bez ohledu na problém, záležitost nebo situaci nakonec JEHO vůle a záměry JSOU bezpochyby naplněny. Musíme prostě uvolnit svou fasádu kontroly a být ochotnými nádobami bez ohledu na cenu.

To mě přivádí k otázce, na kterou Snad mohu odpovědět kladně:

Dokážu se vzdát toho, o čem si myslím, že mě podporuje, když nevidím, kam dopadnu? Důvěřuji Mu, že mě chytí, nebo mi hodí provaz?“

Je tu vzácná šarlatová šňůra, která se táhne nejen celou Biblí, ale i životem každého z nás. Abychom ji však mohli spatřit, musíme udělat právě to, o čem jsem psal. Musíme ji pustit ze sebe a houževnatě se chopit Jeho provazu. To je naše jediná skutečná NADĚJE.

Předpokládám, že mým (a mnoha dalších lidí) problémem je pocit (zase to slovo), že nejsme hodni toho, aby nás někdo chytil. Všichni víme, že si nic nezasloužíme. Možná je toto limbo podobné poušti ve skutečnosti místem vzpomínek. Musíme si připomínat, co už JHWH v našem životě udělal. On není vrtkavý řecký bůh. Je důvěryhodný a nemění se. To je to, co musíme udělat, když se strach, pochybnosti, a dokonce neklid snaží ovládnout naši naději.

Musíme myslet na onu hmatatelnou tkanou šňůru, která byla upletena právě pro nás. Možná právě proto měla Rahabina šňůra červenou nebo šarlatovou barvu. Má nám připomínat naše šarlatové hříchy a šarlatovou krev, která je smývá bílé jako sníh. Stejně jako Rachab si nezasloužíme být ušetřeni. Nejsme toho hodni, ale On nás přesto miluje. Stále nám odpouští. Nesmíme se snažit svou situaci vynutit nebo vyřešit. Skutečná naděje čeká na Mistra, který nám poskytne cestu, my jen musíme jít podle toho, jak nás vede.

Můžeme si tuto naději udržet uprostřed vířícího chaosu?