Dne 2. srpna 1990 vyslal irácký prezident Saddám Husajn do Kuvajtu 140 000 iráckých vojáků a 18 000 tanků.
Husajn požádal Kuvajt o odpuštění nebo refinancování iráckých válečných dluhů z téměř osmileté íránsko-irácké války, která skončila v roce 1988. Kuvajt však odmítl odpustit jakoukoli část z půjček ve výši 8 až 10 miliard dolarů. EUR a postavil se proti žádosti Iráku o zvýšení přídělu ropy na vývoz, jak to reguluje OPEC.
Jistě, ropa byla hnací silou invaze a vedla by k vojenskému zapojení USA. „Základním zájmem USA na bezpečnosti Perského zálivu je ropa,“ řekl Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany pro politiku ve vládě George Bushe mladšího, ministru obrany Dicku Cheneymu. Administrativa odhadovala, že po invazi do Kuvajtu má Husajn pod kontrolou 20 % světových zásob ropy.
Bush se téhož dne sešel s Radou národní bezpečnosti, aby projednal americkou odpověď na Husajnovu invazi. Cestou do Colorada na setkání v Aspenském institutu začal provozovat svou charakteristickou „telefonickou diplomacii“ a vytvářel koalici světových vůdců proti Husajnovu jednání.
O několik hodin později uspořádal v Aspenu společnou tiskovou konferenci s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou. Podívejte se na tiskovou konferenci:
Téhož dne přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 660 odsuzující invazi, vyzývající k okamžitému stažení a vyhlašující sankce, pokud se Husajn nepodřídí.
Pětého srpna Bush oznámil tisku, že „toto neustojí, tuto agresi Kuvajtu“, a Saúdská Arábie dala souhlas s umístěním amerických jednotek na saúdském území.
Tři dny poté prezident Bush promluvil k národu:
20. srpna Bush podepsal Národní bezpečnostní směrnici č. 45, v níž se uvádí, že Spojené státy mají v Perském zálivu životní zájem a budou hájit své národní bezpečnostní zájmy.
Na summitu v Helsinkách 9. září se Bush setkal s prezidentem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem a společně vydali společné prohlášení, aby se Husajn bezpodmínečně stáhl z Kuvajtu.
„Je to Irák proti světu,“ řekl Bush během projevu před společným zasedáním Kongresu v dnes již významné datum 11. září. Požadoval, aby se Irák okamžitě stáhl z Kuvajtu. Kliknutím níže si můžete prohlédnout celý projev:
30. října představil sbor náčelníků štábů USA prezidentu Bushovi válečné plány. Následujícího dne schválil zdvojnásobení sil, ale navýšení oznámil až po volbách v polovině volebního období 6. listopadu.
V tuto chvíli byl svět zajedno. Organizace spojených národů přijala 29. listopadu rezoluci, která souhlasila s podporou použití „všech nezbytných prostředků“ k odstranění Saddáma z Kuvajtu, pokud nestáhne své síly do 15. ledna 1991.
Bush svolal na nový rok schůzku svých poradců, aby vymyslel strategii, jak získat povolení Kongresu k použití síly. Ministr obrany Cheney se proti plánu důrazně ohradil a schůzka skončila bez pevného rozhodnutí. O několik dní později se prezident znovu sešel s poradci a poté zaslal dopis Kongresu se žádostí o autorizaci.
Kongres 12. ledna 1991 odhlasoval schválení společné rezoluce Sněmovny reprezentantů č. 77: autorizaci pro použití vojenské síly proti Iráku. O tři dny později Bush podepsal Národní bezpečnostní směrnici 54, která stanovila válečné cíle administrativy.
Operace Pouštní bouře začala leteckým bombardováním 17. ledna. A o 12 dní později prezident Bush vystoupil se zprávou o stavu Unie a využil svého řečnického pultu, aby potvrdil „velký boj na obloze, mořích a píscích“. Kliknutím níže si můžete prohlédnout celý projev:
Nedlouho poté, 24. února 1991, začala pozemní kampaň, která skončila přibližně o 100 hodin později – rozhodnutí, které zůstává kontroverzní, protože to byla příležitost svrhnout Husajna a zničit jeho armádu, mnoho let předtím, než Bushův syn, prezident George W. Bush, dosáhl tohoto cíle v roce 2003.
V této chvíli se prezident Bush znovu obrátil na americký lid a promluvil k němu z Oválné pracovny. „Kuvajt je opět v rukou Kuvajťanů, kteří mají svůj osud pod kontrolou,“ řekl. Kliknutím níže si můžete prohlédnout celý projev:
Dne 28. února bylo vyhlášeno příměří poté, co bylo zabito 148 amerických občanů (dalších 235 zahynulo při nehodách a přátelské střelbě), 458 jich bylo zraněno a 92 koaličních vojáků bylo zabito.
O šest dní později Bush opět předstoupil před Kongres u příležitosti ukončení války. Kliknutím níže si můžete prohlédnout celý projev:
Válka v Perském zálivu byla zlomovým bodem v tom, jak administrativa George H. W. Bushe vnímala Spojené státy v „mezinárodním řádu“. Při řešení konfliktu se odborníci opírali o dvě lekce z Vietnamu a jednu z druhé světové války, resp: (1) drtivé síly, (2) předností rychlosti a mezinárodní podpory a (3) toho, že diktátoři nikdy nebudou spokojeni.
Americká armáda omezovala zpravodajství tisku o válce a ústřední velení diktovalo, jaké filmové záběry tisk dostane.
Prezident Bush nikdy neměl v úmyslu Husajna svrhnout nebo ho zbavit moci. „Je důležité poznamenat, že nikde ve svých veřejných prohlášeních … George Bush (ani OSN) nikdy nevyzval ke svržení Saddáma z jeho mocenské pozice v Iráku,“ napsal autor John Greene v knize The Presidency of George Bush. Taková akce by překročila rámec rezoluce OSN a mohla by poštvat arabské země proti Spojeným státům.