Prednison má mnoho vedlejších účinků. Ne na každého působí stejně. Jsem za tento lék velmi vděčná; působí na zmírnění zánětu, který doprovází mé astmatické záchvaty. A jak mi stále říkají, je to opravdu vše, co se dá použít.

Obvykle začínám na třech dnech po 50 mg a během devíti dnů snižuju dávku.

Vím, že prednison mě činí náladovou, ale to k tomu prostě patří.

Nežádoucí účinky se zhoršují v noci. (Poznámka: Nyní tento lék užívám ráno, abych snížil nespavost.)

Když přijde noc, zažívám toto:

Cítím se podrážděný. Nejraději bych vstal a uklidil skříně, jak to dělají někteří moji přátelé, když užívají tento lék. Jenže já ho beru, protože nemůžu pořádně dýchat, takže jsem hypnotizovaný, ale nemám energii vstát a dělat něco fyzického. Místo toho sedím a můj hypovaný mozek pracuje jako o závod.

Někdy se dívám na filmy; někdy je můj mozek tak roztěkaný, že ani nestíhám sledovat děj.

Snadno se nechám frustrovat a jsem podrážděný a rozrušený.

Cítím se hladový! A samozřejmě dostávám chuť na všechna ta jídla, která normálně nejím, například na čokoládu. Zdá se, že prednison přepíná „spínač chuti na jídlo na zapnuto“.

Takže zatímco v noci chroupu, sedím, hraji hry na tabletu nebo si vybarvuji, moje mysl víří.

Moje mysl mě provádí všemi hroznými zážitky v mém životě. Proč by moje mysl nemohla vybrat všechny ty krásné vzpomínky – třeba na svatbu, narození dětí a vnoučat?“

Naštěstí mě celou noc nemučí všemi těmi odpadními vzpomínkami. Každý z těch špatných zážitků je přehodnocen v barvách Technicolor – a to i ty, které byly dávno zapomenuty. Na všechny přijde řada. Když se nad tím zamyslím, proč je paměť tak zatraceně dobrá, když si vybavuje všechna ta traumata? Člověk by si myslel, že být nemocný je dostatečná emocionální zátěž, se kterou je třeba počítat, ale pak ve mně všechny ty bolestné vzpomínky a těžká životní období bublají jako čarodějnický odvar. Přála bych si, aby se to nestalo. Ale děje se to, pokaždé, když si ten lék vezmu.

Abych je dostala z hlavy, rozhodnu se použít sluchátka, poslechnout si jazz a psát o tom.

Teď už má noc s prednisonovým plynem dospěla do tří hodin ráno a já jsem vzhůru víc než obvykle v době snídaně. Ale aspoň to psaní drží ty démony na uzdě.

Psaní se komplikuje, protože jak prednison, tak léky proti astmatu způsobují, že se třesu.

Ale démoni jsou tu pořád. Jen se zmírnili a jsou o něco zvládnutelnější.

A jakmile se pokusím usnout, vrátí se, aby si mě dobírali.