Jaká je vlastně role paměti při učení?

Lidský mozek mě fascinuje už od dětství. Pochopení toho, jak člověk myslí, pamatuje si a jedná, je nesmírně složité. Jako odborník na vzdělávání se spoléhám na vědu o mozku, abych zajistil efektivitu programů, které navrhuji. Tato série článků se zabývá některými základními koncepty paměti a učení a jejich aplikací v reálném návrhu výuky. Začněme od začátku…

Paměť je nadřazený (logický nebo intelektuální) poznávací proces, který vymezuje časový rozměr naší mentální organizace. Je to naše schopnost kódovat, ukládat, uchovávat a následně si vybavovat informace a minulé zkušenosti.

Paměť má v životě zásadní roli, odráží minulost jako minulost a nabízí možnost opakovaného využití všech minulých i současných zkušeností a také pomáhá zajistit kontinuitu mezi tím, co bylo, a tím, co bude.

Paměť je aktivní, subjektivní, inteligentní proces reflexe našich předchozích zkušeností.

Paměť souvisí s učením, ale neměla by se s ním zaměňovat. V lidské paměti probíhají tři hlavní procesy:

• Kódování
  Transformace informací do podoby, kterou lze uložit do paměti.
• Uložení
  Udržování zakódovaných informací v paměti.
• Vyvolání
  Znovu zpřístupnění informací z minulosti, které byly zakódovány a uloženy.

Kódování je první proces, který lidská paměť uvádí do chodu. Účinnost učení obecně závisí na účinnosti procesu kódování. Jedná se o aktivní a selektivní proces, který závisí na řadě faktorů. Existují 3 typy faktorů, které mohou ovlivnit účinnost kódování:

1. Obsahové faktory
   Související s typem materiálu, který má být zakódován.
2. Faktory prostředí
   Související s podmínkami, za kterých kódování probíhá.
3. Subjektivní faktory
   Souvisejí s proměnnými, které působí v době, kdy kódování probíhá.

Obsahové faktory jsou:

• Objem materiálu (čím větší objem, tím obtížnější kódování).
• Stupeň organizace materiálu (čím lépe organizovaný, tím snazší kódování).
• Stupeň známosti.
• Místo, které informace zaujímá ve struktuře obsahu; tj. na začátku, uprostřed nebo na konci materiálu (informace umístěné na začátku a na konci bývají uloženy snadněji než informace umístěné uprostřed).
• Podoba materiálu.

Pro proces zapamatování jsou významné faktory prostředí, i když nejsou vždy považovány za důležité. Teplota, vlhkost, hluk, náklonnost, sociálně-emoční klima atd. jsou jen některé faktory prostředí. V závislosti na těchto zvláštnostech může být proces kódování stimulován nebo inhibován.

Subjektivní faktory mohou zahrnovat prvky, jako je stav odpočinku nebo únavy žáka, jeho zdravotní stav nebo nemoc. Motivace, zájmy a dispozice jsou pro proces kódování rozhodující, a proto jako tvůrci výukových programů trávíme hodně času definováním otázky „Co z toho budu mít?“ u všech výukových programů.

Ukládání je druhým procesem, který umožňuje uchovat zakódované informace. Stejně jako u kódování je ukládání aktivní a selektivní proces. Dokud je informace uložena, je trvale transformována, reorganizována a zařazována do nových vazeb, i když si subjekt tento proces plně neuvědomuje. Ukládání informací zahrnuje jak kvantitativní (délka uchovávání), tak kvalitativní (věrnost uchovávání) aspekty.

V závislosti na délce uchovávání existují 2 úrovně paměti:

• Krátkodobá paměť (STM)
• Dlouhodobá paměť (LTM)

Obě fungují jako filtry, které chrání náš mozek před neuvěřitelným množstvím informací, s nimiž se denně setkáváme. Čím častěji se informace opakují nebo používají, tím větší je pravděpodobnost, že se uchovají v dlouhodobé paměti (proto je například při sestavování výukového programu důležité posilování naučených konceptů). Jedná se o proces konsolidace, stabilizace paměťové stopy po jejím prvotním získání.

Vyvolávání je proces zpřístupňování uložených informací. K tomu dochází prostřednictvím rozpoznávání nebo vybavování. Rozpoznávání je spojování události nebo předmětu, který člověk dříve zažil nebo se s ním setkal, a zahrnuje proces porovnávání informací s pamětí, např. rozpoznávání známé tváře, otázky typu pravda/nepravda nebo otázky s výběrem odpovědi. Vybavování zahrnuje zapamatování si skutečnosti, události nebo předmětu a vyžaduje přímé odkrývání informací z paměti, např. zapamatování si jména poznané osoby, otázky typu „vyplň prázdné místo“. Rozpoznávání je jednodušší, protože vyžaduje pouze jeden proces – jednoduché rozhodnutí o známosti. Úplné vybavování vyžaduje dvoufázový proces – nejprve vyhledání a vyvolání několika položek z paměti a poté výběr správné informace z několika vyvolaných položek.

Teorie specifičnosti kódování, kterou vyvinul Endel Tulving, přidává k procesu vybavování další složku. Tato teorie vysvětluje, že při vybavování se používají jak informace z paměťové stopy, tak z prostředí, v němž se vybavují. V podstatě je vybavování lepší, když jsou prostředí kódování a vyhledávání podobná.

Paměť a zapomínání jdou ruku v ruce. Existuje poměrně dost literatury týkající se křivky zapomínání , ale pro zjednodušení je zde užitečné mít na paměti, že zapomínání má různé příčiny a různý rytmus v různém věku a že nejúčinnějším způsobem boje proti zapomínání je opakování. Aby bylo opakování skutečně účinné, mělo by být zvažováno s ohledem na následující kritéria:

• Dosáhněte optimálního množství opakování.
  Ačkoli to není intuitivní, zapomínání je spojeno jak s nedostatečným opakováním, tak s nadměrným opakováním.
• Vynechejte opakování.
  Počet a délka pauz závisí na objemu a složitosti látky.
• Používejte vhodné „vzorce“ opakování.
  Logické opakování je vhodnější než mechanické, stejně jako aktivní opakování na rozdíl od pasivního.

Paměť je pro učení nezbytná, ale na učení také závisí, protože informace uložené v paměti vytvářejí základ pro propojení nových poznatků pomocí asociací. Je to symbiotický vztah, který se vyvíjí po celý náš život. V příštím článku této série se podíváme na to, jak tyto koncepty aplikovat na návrh učení. Protože ve skutečnosti se všichni snažíme vymýšlet strategie, jak být více jako sloni …

.