Ještě v roce 1980, kdy byl Harlem synonymem chudoby, kriminality a úpadku New Yorku, měli černoši v této čtvrti horší šanci dožít se 65 let než muži v Bangladéši. Obyvatelé Harlemu – téměř všichni černí a mnozí z nich chudí – tehdy umírali na srdeční choroby dvakrát častěji než běloši. Na cirhózu jater způsobenou alkoholismem nebo hepatitidou umírali desetkrát častěji než běloši. A čtrnáctkrát častěji byli zavražděni. Dnes se na prominentním rohu Malcolm X Boulevard a West 125th Street nachází Whole Foods, luxusní potravinářský řetězec, a průměrná délka života se zvýšila na 76,2 roku. To je sice stále o pět let méně než ve zbytku města, ale rozdíl už není tak propastný.

Případ Harlemu je příkladem pozoruhodného trendu v americkém zdravotnictví, kterého si málokdo všimne: přetrvávající rozdíl v průměrné délce života mezi bělochy a černochy se podstatně zmenšil a nyní je nejmenší v historii. V roce 1900, což je nejstarší datum, pro které Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) zveřejňuje statistiky, byla průměrná délka života černošských chlapců při narození o 32,5-14,1 roku kratší než u bílých chlapců. Jinak řečeno, typický černošský chlapec měl před sebou o 30 % kratší život. V příštím století docházelo k postupnému pokroku, i když nevelkému, ale hrozilo, že epidemie cracku, HIV a násilí ve městech jej zvrátí. Do roku 1993, kdy byl vrchol násilných trestných činů, se rozdíl v délce života mezi černošskými a bílými muži opět zvýšil téměř o tři roky na 8,5 roku.

Poté však začal trvale a vytrvale klesat. V roce 2011 se rozdíl mezi černochy a bělochy snížil na 4,4 roku u mužů (o 5,7 % méně) a jen 3,1 roku (o 3,8 % méně) u žen. Ačkoli se pak pokrok vyrovnal až do roku 2016, což je poslední rok dostupný z CDC, trend je stabilní a neobrací se.

Tuto klesající trajektorii lze vysvětlit několika souběžnými jevy, z nichž ne všechny jsou veselé. Mezi staršími lidmi, kterých přece jen umírá více než ostatních, je zúžení způsobeno tím, že úmrtnost na srdeční choroby a rakovinu klesá rychleji u černochů než u bělochů. U předčasných úmrtí se však rasové rozdíly – zejména mezi černými a bílými muži – zmenšily také díky podstatně nižší úmrtnosti na vraždy, což je důsledek velkého poklesu kriminality, a na HIV, což je důsledek zlepšení léčebných postupů. Rasové sbližování však urychlil i nástup epidemie opioidů, která bělochy zabíjí častěji než příslušníky jiných ras.

Kriminologové stále nevědí, proč v polovině 90. let 20. století začala klesat násilná kriminalita a počet vražd. Byla navržena celá řada teorií: klesající přitažlivost cracku, masové uvěznění skutečně fungující tak, jak bylo zamýšleno, legalizace potratů, menší otravy dětí olovem a zlepšující se ekonomika. Důsledky pro veřejné zdraví jsou však naprosto jasné, zejména pro černochy, kteří byli a jsou nejčastějšími oběťmi vražd. Patrick Sharkey a Michael Friedson, dva sociologové, provedli myšlenkový experiment, který ukázal, že průměrná délka života černošských mužů by byla o 0,8 roku nižší, pokud by míra vražd zůstala na úrovni roku 1991. To je pozoruhodně velký zdravotní efekt – řádově stejný jako úplné odstranění obezity u černochů. Autoři spočítali, že 17 % snížení rozdílu v délce života černošských a bílých mužů mezi lety 1991 a 2014 lze vysvětlit neočekávaným snížením počtu vražd v tomto období na polovinu.

Výrazné zlepšení léčby HIV také snížilo počet předčasných úmrtí černošských mužů, které epidemie zasáhla. Odhaduje se, že 42 % z 1,1 milionu Američanů, kteří dnes žijí s HIV, jsou černoši, což je trojnásobek jejich podílu v populaci. Na vrcholu epidemie, kolem roku 1994, zabíjel virus černochy s věkově upravenou mírou úmrtnosti téměř 60 na 100 000 osob – tedy třikrát rychleji než v roce 2017, kdy předávkování opioidy zabíjelo bělochy. Ačkoli černoši stále tvoří většinu Američanů zabitých virem HIV, celková míra úmrtnosti se snížila na přibližně 10 případů na 100 000 osob.

Ve stejné době, kdy se prodlužovala délka života černochů, vyhlídky bělochů, zejména těch, kteří nejsou starší, poklesly. Důvodem je především rychlý nárůst počtu úmrtí na předávkování drogami, mezi nimi především opioidy. Počet úmrtí bělochů způsobených všemi drogami se od roku 1999 do roku 2017 více než zčtyřnásobil a nyní je o 32 % vyšší než u černochů. Historicky drogové epidemie neúměrně zasahují Američany jiné než bílé pleti. Ale ze 47 600 lidí zabitých opioidy v roce 2017 bylo 37 100 bělochů. Závislost na opioidech, sebevraždy a úmrtí v důsledku předávkování postihují bělochy mnohem častěji než černochy. Určitý důvod může paradoxně spočívat v rasové diskriminaci.

Život zachraňující předsudek

Přibližně tři ze čtyř závislostí na heroinu začaly na legální recept. Horká místa opioidové krize – setkání tří států v Ohiu, Kentucky a Západní Virginii a venkovské oblasti Nové Anglie – kde po smršti tablet později následoval nárůst úmrtí na předávkování, jsou mnohem bělejší než zbytek země. „Odpovídá to dost rozdílné míře předepisování opioidů. V těchto oblastech je dodáváme bělochům a černochům velmi odlišně,“ říká Ellen Meara, ekonomka v oblasti zdravotnictví na Dartmouth College. „Ale také víme, že v našem systému zdravotní péče existuje spousta rasové diskriminace.“

Ať už žili kdekoli, černoši měli menší šanci získat legální opioidy jako první. Studie návštěv pohotovostních oddělení souvisejících s bolestí v letech 1993-2005 – období, které se překrývá s obdobím před vypuknutím krize – ukazuje, že běloši měli podstatně větší pravděpodobnost, že získají předpis na opioidy, a to i po kontrole uváděné intenzity bolesti a dalších faktorů. Podobné účinky zjistila celá řada studií. Lékaři také mnohem častěji přestanou předepisovat opioidy černochům poté, co zjistí užívání nelegálních drog. V případě opioidů rasová zaujatost pravděpodobně zachránila životy.

I přes zlepšení rasových rozdílů stále přetrvává nerovnost v délce života podle tříd a příjmů. CDC začala zveřejňovat odhady průměrné délky života na úrovni sčítacích obvodů (nebo čtvrtí). Očekávaná délka života na 90. percentilu je 83,1 roku ve srovnání se 73,1 roku na 10. percentilu. V Chicagu se sčítací obvody vzdálené od sebe několik mil mohou lišit v průměrné délce života o dvě desetiletí. Odhady poměrně úzce souvisejí s mírou příjmu a chudoby: jednoduchá regrese ukazuje, že zvýšení míry chudoby o pět procentních bodů je spojeno s poklesem očekávané délky života o jeden rok.

Výzkum ekonoma Raje Chettyho a jeho kolegů ukazuje, že příjmová mezera v očekávané délce života roste, i když se ta rasová snižuje. Stejně tak rozdíl ve vzdělání. Ačkoli lidé dlouho předpokládali, že vyšší socioekonomický status si kupuje lepší zdraví, u černochů to neplatilo tak jako u bělochů, říká Arline Geronimusová, profesorka veřejného zdravotnictví na Michiganské univerzitě. Nyní se to mění. „Sbližování je způsobeno tím, že bohatší a vzdělanější černoši žijí déle, zatímco méně bohatí a méně vzdělaní běloši nežijí tak dlouho. Nemělo by se to interpretovat tak, že jsme udělali velký pokrok,“ říká. I tak je ale zlepšení u černochů v rozporu s bubnováním pesimismu ohledně rasové příslušnosti v Americe. Životy černochů jsou delší.

Tento článek vyšel v tištěném vydání v sekci Spojené státy pod titulkem „Černoši žijí déle“

.