Když se zdá, že volání po pohřbu rokenrolu je stále hlasitější, snažíme se přispět ke vzdělání našich čtenářů o největších hudebnících a umělcích tohoto žánru. I když jsou někteří z nich právem označováni za ikony, máme trochu obavy, že zůstanou jen ikonami. Pro nás je skutečným potěšením z takových hvězd umění, které vytvořily, takže rozdáváme rychlokurz o některých z nejlepších hudebníků, tentokrát vám přinášíme šest definitivních písní B. B. Kinga.

Jak se snažíme nabídnout trochu vhledu do rockových ikon 20. století, destilujeme jejich zadní katalogy do pouhých šesti nejvýznamnějších písní. Skladby, které nabízejí první kroky k poznání hudby a člověka stojícího za legendou, s B. B. Kingem je spojeno nejen mnoho hudby, ale také mnoho legend.

Kytarista a bluesový zpěvák je jedním z nestárnoucích titulních jmen žánru a zůstal jím nejen pro svou silnou hru a procítěný projev, ale i pro svou něhu a soucit s publikem. Ať už vystupoval na stadionu nebo ve státní věznici, B. B. dával do svého vystoupení všechno, a i když byl mimo mikrofon charismatický, raději nechával mluvit svou hudbu.

V letech 1951 až 1992 byl B. B. King plodným umělcem. Hudebník se sice narodil v Memphisu, ale brzy se dostal do celosvětového povědomí a během svého působení na výsluní vydal 75 hitových R&B singlů, z nichž mnohé dokazovaly jediné – B.B. King hrál blues jako nikdo jiný. To proto, že věděl, že blues není samostatný žánr, ale nit, která se táhne většinou hudby. To mu umožňovalo rozšířit svůj zvuk o soul a funk, kdykoli na to přišel čas.

Pravdu řečeno, mohli jsme do následujícího seznamu zařadit jakýchkoli šest písní a být rádi, že vás to povzbudí k dalšímu poslechu B. B. Kinga. Místo toho jsme vybrali dourčené favority a šest definitivních písní, které vyprávějí hudební příběh B. B. Kinga.

Šest definitivních písní B.B. Kinga:

‚Three O’Clock Blues‘ (1951)

Nebyl to sice Kingův první singl, ten vyšel o osm vydání dříve, ale když se v éteru objevily první tóny Kingovy coververze Lowella Fulsona ‚Three O’Clock Blues‘, bylo jasné, že je z něj hvězda. Právě tato píseň odstartovala jeho kariéru a stala se jeho prvním a největším úspěchem, když se na pět týdnů dostala na první místo žebříčku R&B.

Zvuk singlu nechává hodně znát, zejména na dnešní poměry. Kingův zpěv a kytara jsou mnohem hlasitější než všechno ostatní na desce. Nic to však neubírá na příjemnosti vydání, protože svým bohatým zvukem a rozhovorem mezi hlasem a kytarou udával tón své kariéry.

‚Every Day I Have The Blues‘ (1955)

Když B.B. King nahrál ‚Every Day I Have The Blues‘, snažil se vyrovnat konkurenční nahrávce, kterou ve stejném roce vydal Joe Williams a Count Basie Orchestra. Ale jak by King potvrdil, v rocku záleží jen na dlouhověkosti a díky tomu, že píseň hrál jako pravidelný otvírák svých setů až do sedmdesátých let, byl bluesový standard vnímán jako jeden z jeho vlastních.

Původně s bratry Sparksovými ve třicátých letech a později zformovaná ‚Nobody Loves Me‘ Memphise Slima v roce 1949, Kingova verze je dokonale doplněna aranžmá Maxwella Davise, jehož sluch pro rohy píseň rozezpívá. Přesto si říkejte, že jsme vybíraví, ale my dáváme přednost Kingově živé verzi skladby z koncertu u Nicka v roce 1983.

‚Why I Sing The Blues‘ (1969)

Na závěrečném crescendu Kingova kultovního alba Live & Well je možná jedna z našich nejoblíbenějších Kingových písní, ‚Why I Sing The Blues‘. Toto album je naprostá pecka a mělo by být prvním přístavem při dokončování tohoto seznamu, přičemž talent Ala Koopera na klavír dodává celému procesu extra třídu. Píseň je odhodlaným popisem zvěrstev z černošské americké historie podaným s chutí a odmítnutím nechat se porazit.

Toto odmítnutí přichází ve chvíli, kdy King v jedné sloce lamentuje nad svým stárnoucím tělem a možná ho trochu odrazuje fakt, že už nemůže být v boji tak aktivní. Píseň je prodchnuta groovem, který se hodí ke konci dekády, a zdůrazňuje, že navzdory vlastnímu shrnutí, že už kouká z kopce (bylo mu kolem čtyřicítky), je King stále stejně silný jako dřív.

„The Thrill Is Gone“ (1970)

Na důkaz této síly vydal King v následujícím roce snad svůj největší popový hit, přepracovanou verzi písně Roye Hawkinse „The Thrill Is Gone“ z roku 1951. Nejenže je píseň zničujícím způsobem uhlazenou produkcí, na čemž má nemalou zásluhu producent Bill Szymczyk, ale také obsahuje jednu z nejlepších Kingových kytarových prací, kdy s lehkostí klouže mezi styly a žánry.

Díky tomu, že je toho schopen, může být nový mrazivý podtón skladby svévolně zinscenován. King podává své tóny s chladnokrevností, která by slušela sériovému vrahovi, a funguje to spolu s příběhem písně, v níž se ukřivděný muž tlačí k vraždě své milenky, která mu zlomila srdce. Je to další klasická skladba, v níž se kytara a zpěv stávají součástí stejného dialogu a donekonečna si povídají.“

„To Know You Is To Love You“ (1973)

Když máte na písni jako spoluautora Stevieho Wondera, pak si můžete být zcela jisti, že to bude jeden ze zářných momentů kariéry. To se dá říci o písni ‚To Know You Is To Love You‘, na které se podílel nejen mladý Wonder, ale také Syreeta Wright. Do popové skladby má však daleko a se svými osmi a půl minutami je dostačující titulní skladbou Kingova alba.

King pro tuto píseň využil filadelfskou kapelu, v níž působili Earl Young a Norman Harris, a v jejich produkci je slyšet počátek toho, co se později stalo zvukem diska. Tato píseň Kingovi opět otevřela některé další kanály, a přestože na pódiu stále hrál převážně blues, umožnila mu další šanci u mainstreamového publika. Sakra, dokonce ho dostala do pořadu Soul Train.

‚Never Make a Move Too Soon‘

Jednou ze skladeb, která možná znamená konec Kingova příspěvku do studia, je album Midnight Believer z roku 1978, ale on se postaral o to, aby odešel s velkou pompou. S podporou více než obdivuhodné jazz-fusion kapely Crusaders se King mohl v rámci skupiny soustředit na vlastní tvorbu. Jedním ze zářných momentů alba byla úprava starší skladby Crusaders „Greasy Spoon“, z níž se stala „Never Make a Move Too Soon“.

Píseň byla aktualizována a podána s o něco větší přesností a lyrickým záměrem a dostala šmrnc rokenrolu, který jí dokázal vtisknout jen King. Aranžmá pro big band si dalo za úkol poslat posluchače, kteří ji uslyší, do deliria. Píseň převzala řada interpretů včetně Bonnie Raitt a King ji později dokonce znovu nahrál jako duet s Rogerem Daltreyem.

.