Kariéra Davida Soula trvá již padesát let, během nichž působil jako herec, režisér, producent, zpěvák a skladatel, koncertní umělec a sociální aktivista.

David Solberg (Soul) se narodil 28. srpna 1943 v Chicagu ve státě Illinois a prvních dvanáct let svého života strávil mezi prériemi Jižní Dakoty a rozděleným Berlínem po druhé světové válce. Davidův otec, Dr. Richard Solberg – profesor historie a politických věd a zároveň vysvěcený duchovní – přijel v roce 1949 jen několik týdnů poté, co byl zastaven letecký most do Berlína a Sověti zrušili zákaz cestování po silnici a vlakem, a přestěhoval rodinu do Berlína, kde působil jako poradce pro náboženské záležitosti při Vysoké komisi USA a od roku 1953 jako vyšší představitel Světové luteránské federace, organizace pro pomoc uprchlíkům.

Jako poradce americké komise v Berlíně měl Dr. Solberg dvojí úkol: pomáhat udržovat život a zdraví církve ve východní zóně kontrolované Sověty a za druhé, protože tato náboženská společenství byla důležitým zdrojem cenných informací pro spojence v eskalující studené válce, měl pastor Solberg shromažďovat informace, které by mohly být užitečné pro americké úřady. Vzhledem k tomu, že církev měla pro život německého lidu tak zásadní význam, nemohli si Sověti ze strachu z tvrdé odvety dovolit je zavřít. Dr. Solberg využil svého zvláštního pověření jako církevní představitel, aby získal vstup do východního Německa a mohl volně cestovat.

V roce 1953 byl Dr. Solberg jmenován vyšším představitelem Světové luterské federace, přičemž jeho hlavním úkolem bylo dohlížet na operace na pomoc uprchlíkům v Západním Berlíně a také usnadňovat sjednocení a přesídlení rodin, které byly rozděleny železnou rukou komunisty ovládané východní Evropy a které riskovaly své životy při útěku do Západního Berlína. V roce 1956, kdy rodina Solbergových opustila Západní Berlín a vrátila se do svého domova v Sioux Falls v Jižní Dakotě, přebíhalo do „ostrovního města“ obehnaného ostnatým drátem téměř 6 000 lidí týdně. Z tohoto důvodu byla nakonec v roce 1961 postavena Berlínská zeď.

Davida hluboce ovlivnily zážitky z Berlína a jeho první myšlenky na povolání směřovaly k tomu, aby šel ve stopách svého otce. V roce 1959 se zapojil s Mladými demokraty z Jižní Dakoty do nakonec úspěšné kampaně za zvolení Johna Kennedyho prezidentem.

David byl také vášnivým sportovcem a jeho první láskou byl baseball. Po dokončení střední školy v roce 1961 dostal osmnáctiletý mladík nabídku profesionální baseballové smlouvy v organizaci Chicago White Sox. Ve druhém ročníku vysoké školy se však David místo toho rozhodl doprovodit svou rodinu do Mexico City, kde jeho otec přijal místo profesora na Collegio Americano, postgraduální škole pro mladé diplomaty. Inspirován otcovou prací a výzvou prezidenta Johna Kennedyho „neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ale co vy můžete udělat pro svou zemi“, doufal mladý Solberg, že vstoupí do diplomatických služeb. V Mexico City se naučil španělsky a studoval latinskoamerické sociální a politické dějiny. Mluvil plynně německy i španělsky.

Odbočka k zábavě byla čistě náhodná. Začala ji skupina radikalizovaných (protiamerických) studentů Mexické univerzity, jejichž jediným cílem bylo zbavit Mexiko vnitřní korupce a získat zpět svou zemi z vlivu velkých amerických korporací ve spolčení s americkou vládou. Jejich bojovým pokřikem bylo „Mexiko pro Mexičany“. Tito studenti se s Davidem spřátelili, dali mu kytaru a naučili ho mexické domorodé písně. Když se Solberg vrátil stopem na Středozápad a potřeboval práci, ucházel se o místo zpěváka folkové hudby v Ten O’Clock Scholar, kavárně Minnesotské univerzity, odkud nedávno odešel do New Yorku například Bobby Zimmerman alias Bob Dylan. Solberg byl jediný „blonďatý modrooký Nor, který uměl zazpívat mexickou lidovou píseň“, a díky těmto mexickým studentům práci získal.

Za stejně šťastných okolností byly v Minneapolisu zakořeněny i začátky v divadle. Solberg se v jednadvaceti letech oženil a s manželkou a dítětem, které musel živit, měl velké problémy s milostným pronásledováním své ženy ze strany přítele. Tento „přítel“ byl hercem divadla Firehouse Theatre (později v New Yorku přetvořeného na slavnou kavárnu La Mama) a právě začínal zkoušet premiérovou inscenaci hry Johna Ardena Seržant Musgraves tančí. Diplomacie šla stranou a po konfrontaci, kvůli níž Davidův přítel nemohl ve hře pokračovat, převzal Solberg jeho roli „Pugnacious Collier“.

Odloučen od své ženy a žijící v kanceláři svého rezervačního agenta v centru Minneapolisu si Solberg nasadil masku, zkrátil své jméno na Soul, říkal si „The Covered Man“ a poslal agentuře Williama Morrise v New Yorku nahrávku z konkurzu a svou fotografii jako „The Covered Man“. Agentura s ním podepsala smlouvu, aniž by ho viděla. V roce 1965, již jako David Soul, utekl autobusem ze Středozápadu a odcestoval do New Yorku, kde získal smlouvu na několik pěveckých vystoupení v The Merv Griffin Show a také u MGM Records. Jeho první nahrávku The Covered Man podpořila skupina Blues Project, odpověď The Rolling Stones na východním pobřeží. Jeho mantra zněla: „Jmenuji se David Soul a chci být známý díky své hudbě.“ Poté už nemluvil. Masku nosil čtyři měsíce a nikdy nikomu neukázal svou tvář.

Po neutěšeném přijetí jeho vystoupení v Caf‘ Au Go Go ve Village masku sundal, ale i nadále polopravidelně vystupoval v Griffinově show. Studoval herectví v New Yorku u Uty Haugenové a Irene Dailyové a získal svou první televizní roli v epizodě inscenace Ivana Torse Flipper (1966). V roce 1967 si ho v Griffinově show vyhlédla Renee Valenteová, manažerka talentů ve společnosti Colombia/Screen Gems. Soul se u ní zúčastnil konkurzu a podepsal smlouvu se Screen Gems na 250 dolarů týdně, která ho zavedla do Los Angeles, kde byl zařazen do „programu pro nové talenty“ společnosti Columbia/Screen Gems.

Rozvíjel své filmové umění v kulisách Columbia Pictures a poprvé se na základě smlouvy objevil v televizi v dlouhotrvajících seriálech I Dream Of Jeannie a The Love Boat, oba z produkce Screen Gems. Byl také „zapůjčen“ studiu Paramount pro epizodu seriálu Star Trek (1967) s názvem The Apple. V roce 1968 byl obsazen do role prostředního bratra „Joshuy“ v televizním seriálu Screen Gems/ABC Here Come the Brides (s Robertem Brownem a Bobbym Shermanem), který běžel dva roky (52 epizod) na stanici ABC.

V tomto období se Soul také hluboce angažoval v hnutí proti vietnamské válce a houževnatě a nakonec úspěšně bojoval proti nástupu do vojenské služby. Ironií osudu se měl v roce 1971 objevit v jednom z nejslavnějších protiválečných filmů té doby, ve filmu Daltona Trumba Johnny Got His Gun (s Timothy Bottomsem a Donaldem Sutherlandem). Po krachu „programu pro nové talenty“ odešel Soul na volnou nohu a v průběhu let hrál v mnoha epizodních televizních seriálech, mimo jiné v FBI, Dan August, Ironside, Medical Center, Cannon, All in the Family, The Streets of San Francisco, MacMillan and Wife, Perry Mason, Crime Story, The Young Riders (dvoudílný seriál) a mnoha dalších.

Jako herec Soul hrál nebo se podílel na více než 700 hodinách domácích i zahraničních filmů, televizních dramat a televizních estrád, včetně hlavních rolí ve filmu Jeffreyho Blooma Dogpound Shuffle (1973) s Ronem Moodym a také v Bloomově filmu The Stick-Up (1977 s Pamelou McMyler). Film Clinta Eastwooda Magnum Force (1973) znamenal pro Soula zásadní průlom – role, která zaujala producenta Aarona Spellinga a vynesla mu roli „Hutche“ v mezinárodně uznávaném televizním seriálu Starsky a Hutch (1974-1979) s Paulem Michaelem Glaserem. Předtím Soul hrál také pravidelně v seriálu Owen Marshall, právní zástupce s Arthurem Hillem (13 epizod, 1972). V roce 1982 mu byla nabídnuta role „Ricka“ v možná špatně koncipované televizní inscenaci Casablanca Davida Wolpera (5 epizod s Hectorem Elizondem, Scatmanem Crothersem a Rayem Liottou). Následně v roce 1983 získal roli ‚Roye Championa‘ v produkci Warner Brothers/Johna Wildera Žlutá růže (22 epizod, 1983-84 se Samem Elliotem, Cybil Shepardovou, Edwardem Albertem a Susan Anspachovou).

V roce 1987 hrál v produkci Aarona Spellinga Harryho Hongkong (China Hand) (také pilotní díl TV seriálu) s Melem Harrisem, Davidem Hemmingsem a Julií Nicksonovou. A poté, na přelomu let 1989/90, si zahrál roli „Westyho“ v seriálu UNSUB (8 epizod) z produkce Stephena J. Cannella/NBC, předchůdce takových seriálů, jako jsou Akta X a CSI: Miami.

Soul hrál také v takových významných televizních filmech a minisériích, jako jsou Malé noční dámy (1977) s Louisem Gossettem Jr. a Lindou Purlovou; kultovní televizní a filmovou klasiku Stephena Kinga Salem’s Lot (1979) v režii Tobe Hoopera s Jamesem Masonem a Bonny Bedelií; Homeward Bound (1980) s Barnardem Hughesem a Moosie Drier; Rage (1980) s Jamesem Whitmorem a Yaphetem Kottem; The Manions of America (1981) s Kathleen Bellerovou, Piercem Brosnanem, Anthonym Quaylem a Lindou Purlovou; Třetí světová válka (1982) s Brianem Keithem, Jeroenem Krabbem a Rockem Hudsonem; Klíč k Rebece (1985) Kena Folletta s Davidem Hemmingsem, Cliffem Robertsonem, Season Hubleyovou, Anthonym Quaylem a Robertem Culpem; Pátá raketa (1986) se Samem Waterstonem a Robertem Conradem; Hanojský Hilton (1987) s Michaelem Moriartym a Jeffrey Jonesem; Ve službě: (1988) s Michaelem Grossem, Ronniem Coxem a Brucem Greenwoodem; Tajemství Sahary (1988) s Benem Kingsleym, Michaelem Yorkem a Andie MacDowell; Tak hrdě vzýváme (1990) s Edwardem Hermannem.

Společně se svou mentorkou, producentkou Renée Valente, Soul produkoval a hrál ve filmu Swan Song (1980) pro 20th Century Fox a televizní síť ABC, kde se objevili Jill Eikenbury, Bo Brundin a Slim Pickens.

Soul režíroval několik epizod televizních seriálů jako Starsky a Hutch, Kriminálka Miami a Kriminálka Miami Michaela Manna, China Beach, Hunter, Heart of the City, V žáru noci a také produkoval a režíroval pro divadlo: (Mrtvá opice (1999) Nicka Darka; Blázen pro lásku (2000) Sama Sheparda. Soul produkoval a režíroval tři filmové dokumenty: Nebezpečná paměť (1980) – rozhovory s pamětníky odporu příslušníků Vyznávající církve v Německu proti Hitlerovi; Voda (1981) – studie o ubývajících vodních zdrojích na západě USA a dopadech jejich zneužívání na farmáře, rančery a původní obyvatele Ameriky. Soul také financoval, produkoval a spolurežíroval dokumentární film The Fighting Ministers, který se vysílal na stanici PBS Frontline – kontroverzní příběh o uzavření ocelářského průmyslu v Pittsburghu v letech 1982-1985 a jeho dopadu na komunity v údolí řeky Monongahela. Angažovanost jeho bratra pastora Daniela Solberga ve prospěch nezaměstnaných při protestech proti rozhodnutí o uzavření devíti z deseti vysokých pecí, které připravilo o práci 250 000 mužů a žen, stála Daniela jeho vlastní zaměstnání, manželství, čtyři měsíce vězení a vedla k jeho vyobcování za „chování nevhodné pro pastora“.

Jako zpěvák a skladatel Soul nahrál pět alb: (1976), Playing to an Audience of One (1978), Band of Friends (1980), The Best Days of My Life (1982) a Leave a Light On (1998). Vydal také kompilační album Looking Back: The Very Best of David Soul (2009). Soul má na svém kontě několik mezinárodních hitů číslo jedna: Se svou kapelou Soul absolvoval rozsáhlá turné v USA, Velké Británii, na Dálném východě a v Jižní Americe a odehrál vyprodané koncerty v Greek Theatre v Los Angeles, Radio City Music Hall v New Yorku, The Sports Palace v Monte Carlu, The Festival Hall v Londýně a také vystoupení v Royal Command na počest královnina jubilea v roce 1977. V roce 1994, po 27 letech v Los Angeles, odešel, protože měl „dost“ hollywoodského byznysu. Odcestoval na Nový Zéland a poté do Austrálie, kde hrál ve filmu Willyho Russella Pokrevní bratři. Následně se v roce 1994 přestěhoval do Paříže, kde si zahrál ve dvou miniseriálech: Les Filles Du Lido (1995) s Annie Girardot, Francisem Husterem a Line Renaud a Sandra-Princesse Rebelle (1995) s Marií Verdi a Jean-Claude Bialy, oba pro francouzskou TF1.

V roce 1995 byl Soul pozván Billem Kenwrightem do Velké Británie k natáčení hry Chyť mě, když to dokážeš a od té doby strávil posledních patnáct let v Londýně prací v divadle, televizi a filmu.

V divadle absolvoval turné po Anglii a Skotsku v inscenacích, jako je adaptace Henryho Jamese The Aspern Papers Michaela Redgravea (1996), Speed-the-Plow Davida Mameta (1998), Deathtrap Iry Levina (2002) a muzikál Colea Portera Anything Goes. Na West Endu hrál Soul například v inscenacích The Dead Monkey Nicka Darka (1999) a Fool For Love Sama Sheparda (2000), které také režíroval. Mezi další inscenace na West Endu, v nichž hrál, patří např: Komický potenciál Alana Ayckbourna (1999/2000), Jerry Springer-The Opera Stewarta Lee a Richarda Thomase (2004/05), muzikály Pokrevní bratři Willyho Russella a Mack a Mabel Jerryho Hermana (2004/05).

Soulovy britské televizní a filmové počiny zahrnují osobní účasti v seriálech Malá Británie, Top Gear, Harry Hill a Maestro, dále dramatické role v Dalziel a Pascoe, Holby City (dvě epizody), Poirot Agathy Christie: Smrt na Nilu a Jerry Springer – Opera. Ve Velké Británii si zahrál ve filmech Tabloid, That Deadwood Feeling a Puritan. Naposledy si zahrál ve francouzské produkci filmu Christiana Cariona Sbohem (2009) s Emirem Kusturicou, Guillaumem Canetem, Fredem Wardem a Wilem Defoem. Soul si také zahrál epizodní roli s Paulem Michaelem Glaserem ve filmu Starsky a Hutch: Film.

V současné době Soul připravuje tři filmové projekty: tříhodinový dokumentární seriál Kuba: Záhada prozkoumána; další, jeho dokumentární film o jeho misi na obnovu vozu Chrysler New Yorker Ernesta Hemingwaye z roku 1955, s názvem Cuban Soul; a film Vášeň a poezie Pabla Nerudy. Soul má dvojí občanství USA a Spojeného království. Je ženatý s Helen Snell-Soulovou a z předchozích manželství má šest dětí. Jeho nejmladší, dcera China Soul (rovněž s americko-britským občanstvím a žijící ve Velké Británii), napsala a nahrála své první album Secrets & Words, které produkoval Chaz Jankel z Ian Dury and the Blockheads a které vyšlo v říjnu 2010.

David také aktivně podporuje organizaci The Animals Voice a její křížovou výpravu proti týrání zvířat, zejména v souvislosti se záchranou nešťastných psů a koček z asijského obchodu s masem, stejně jako amerických divokých koní a dalších ohrožených divokých zvířat. David je otcem šesti dětí a sedmi vnoučat a stejně tak mu záleží na jejich budoucnosti a na celém našem globálně sdíleném životním prostředí.

Nejnověji, na jaře 2020, vydala britská společnost Demon Records/BBC komplet 44 písní na třech CD a také čtrnáctiskladbové „zlaté“ vinylové album složené z Davidových hitů a mnoha dalších oblíbených skladeb převzatých z jeho pěti předchozích alb. Obě vydání nesou příznačný název DAVID SOUL GOLD.

Na konci října 2020 David vytvořil a režíroval krátký film/dokument s názvem AMERICA, založený na stejnojmenné písni. Píseň, kterou napsal Jack Murphy a David ji nahrál před 40 lety, nebyla nikdy vydána – až nyní. Neziskový film, produkovaný společností Me and Thee Productions a dostupný ZDARMA na všech sociálních sítích, odhaluje příběh Ameriky, jak jej ilustruje text písně – od jejích otrokářských počátků v roce 1619, přes léta předcházející a zahrnující boje za občanská práva až po inspirativní, globální a dlouho očekávané hnutí Black Lives Matter.

Velkoměsto Londýn je Davidovým domovem, kde slaví více než deset let manželství se svou spřízněnou duší, Helen.