Nebukadnesar II. babylonský (604-562 př. n. l.)

Dědečkem všech šílených králů je král Nabukadnezar, babylonský vládce, jehož vyprávění v první osobě o sedmiletém propadnutí zvířecímu šílenství je jednou z nejzajímavějších částí starozákonní knihy Daniel. Podle tohoto vyprávění byl arogantní král zasažen pro svou nevíru v hebrejského Boha, opustil svůj palác a žil v divočině. Biblický příběh o Nebúkadnesarově šílenství se stal rámcem, skrze který bylo královské šílenství vnímáno v židovsko-křesťanském světě.

Caligula, císař římský (12-41 n. l.)

Caligula, který předčil i svého synovce Nerona v boji o korunu nejkrutějšího a nejšílenějšího římského císaře, byl známý svými velkorysými projekty, sadismem a výstředností. Jednou nechal svou armádu postavit dvoukilometrový plovoucí most, aby po něm mohl cválat na koni. V jiné epizodě nařídil svým vojákům, aby „plenili moře“ tím, že budou sbírat mušle do svých přileb. Vysoký a zarostlý Caligula prý zakázal ve své přítomnosti mluvit o kozách, ale praktikoval obličejové grimasy, aby své poddané lépe vyděsil. Pro svého koně Incitata postavil honosný dům a pokusil se tohoto oře jmenovat do vysoké konzulské funkce, byl však zavražděn dříve, než mohl povýšení dokončit.

Jindřich VI. anglický (1421-1471)

Jindřich VI. se stal králem ještě před svými prvními narozeninami, ale poslední desetiletí strávil bojem s duševní chorobou, zatímco jeho království ztrácelo půdu ve prospěch Francie a upadalo do chaosu války růží. Jindřich, který nikdy nebyl silným vůdcem, utrpěl v roce 1453 první úplné duševní zhroucení, po němž více než rok nekomunikoval. Po dočasném zotavení se jeho stav v roce 1456 zhoršil do letargie přerušované rutinními náboženskými pobožnostmi. V roce 1461 byl sesazen jorkistickými vojsky, poslán do vyhnanství ve Skotsku, v roce 1470 se nakrátko vrátil na trůn, ale následujícího roku byl znovu uvězněn a zavražděn.

Čínský císař Čengde (1491-1521)

Jeden z nejproslulejších vládců dynastie Ming, císař Čengde, proslul svou pošetilostí i krutostí. S oblibou vedl rozmarné vojenské výpravy a rád dával rozkazy imaginárnímu dvojníkovi, kterého nazýval generál Ču Šou. Během prvních pěti let své vlády nerozumně pověřil řízením většiny státních záležitostí staršího eunucha Liu Jin. Když se ti dva po pěti letech pohádali, císař nařídil Lioua popravit třídenním procesem pomalého porcování (Liou podlehl druhý den). Romány z doby Ming, jako například „Císař Čcheng-te prochází Ťiang-nanem“, vykreslují císaře jako pošetilého a důvěřivého, který si v jednu chvíli pochutnává na misce rýžové kaše, o níž se domnívá, že byla vyrobena z vařených perel.

Joana Kastilská (1479-1555)

Málokterý příběh královny je smutnější než příběh „Juany la Loca“, jejíž rodina a rivalové se spolčili, aby ji udrželi v azylovém domě. Johana se narodila jako čtvrtá v pořadí na trůn svých rodičů Ferdinanda a Isabely a v 16 letech byla provdána za Filipa „Hezkého“ Burgundského. Když se po sérii úmrtí stala dědičkou Isabelina trůnu, její manžel ji po matčině smrti držel v ústraní ve snaze prosadit svůj nárok (před Ferdinandem) na kastilský trůn. Po Filipově smrti v roce 1506 pokračovalo Johančino věznění dalších deset let otcova regentství. Po Ferdinandově smrti v roce 1516 se Johanka a její dospívající syn Karel stali spoluvládci. Od té doby to byl Karel, kdo držel svou matku ve vězení a vytvořil fiktivní svět, aby ji udržel v izolaci. Když se obával, že by se mohla pokusit uprchnout během morové epidemie, uspořádal Karel falešné pohřební průvody, které procházely kolem jejího obydlí, a přesvědčil ji, aby zůstala na místě. Skupina vzbouřenců Johanu v roce 1520 osvobodila a prohlásila ji za zdravou a schopnou vládnout – ale změnila názor poté, co odmítla podporovat je místo svého syna a někdejšího trýznitele Karla.

Ivan Hrozný (1533-1584)

První car celé Rusi, Ivan IV (jehož přezdívka v ruštině znamená spíše vnucování nebo hrozbu než zlo) rozšířil vliv Moskvy do zemí starobylé východoevropské federace známé jako Kyjevská Rus. Ivan vyhlásil rozsáhlé reformy, centralizoval správu a vytvořil černě oděné předchůdce obávané ruské tajné policie. S velkým potěšením přiváděl příslušníky šlechty na buben mučením a sadistickými popravami. Ivan se v roce 1564 pokusil odstoupit, ale o rok později se nechal přesvědčit, aby se vrátil. Vytvořil si vlastní soukromé léno, „opričninu“, jejímž prostřednictvím zcela ovládal až třetinu moskevského království. V roce 1581 Ivan zavraždil vlastního syna a dědice, kterého v záchvatu vzteku udeřil špičatou holí. Navzdory svým slabostem však Ivanova hrůzostrašnost z něj učinila jednoho z nejuznávanějších carů v dějinách Ruska.

Rudolf II, císař Svaté říše římské (1552-1612)

Jeden z nejexcentričtějších panovníků evropské renesance, Rudolf II, byl pravděpodobně největším sběratelem své doby a nadšeným mecenášem umění, věd a pseudověd. V jeho hradním komplexu v Praze se nacházel rozsáhlý zvěřinec včetně lvů, tygrů, orangutana a živého ptáka dodo. Jeho kabinet kuriozit zahrnoval závratné množství lidských a přírodních artefaktů, uspořádaných podle žánrů. Během svého života Rudolf střídal záchvaty nadšení a melancholie. Jako panovník se na celé týdny stahoval od dvora nebo mluvil neslyšným hlasem. Štědře podporoval astronomy Tychona Brahe a Johannese Keplera, čímž pomohl položit základy vědecké revoluce. Rudolf, obdařený i prokletý, jak se vyjádřil jeden historik, ochotou věřit téměř všemu, byl stejně nadšeným podporovatelem astrologů, alchymistů a mystiků všeho druhu.

Anglický král Jiří III (1738-1820)

Jiří III, kterého básník Percy Bysshe Shelley zesměšnil jako „starého, šíleného, slepého, opovrhovaného a umírajícího krále“, projevil první známky duševní choroby již v roce 1765, tedy na počátku své vlády, ale trvale podlehl svému trápení až v roce 1810, rok předtím, než parlament jmenoval jeho syna regentem. Jiří III. vládl v bouřlivé době, která zahrnovala americkou revoluci – jemu je adresována Deklarace nezávislosti – a také francouzskou revoluci a napoleonské války, které na ni navazovaly. Někteří historici medicíny se domnívají, že Jiřího nemoc, která se vyznačovala halucinacemi, paranoiou, celkovým zhroucením a bolestmi břicha, byla způsobena enzymovou poruchou porfyrií, i když zpětná diagnóza zůstává ošemetná.

Karlota Mexická (1840-1927)

Těžko si představit podivnější život, než jaký vedla Carlota, první a jediná habsburská císařovna Mexika. Narodila se jako Charlotta Belgická, byla dcerou krále Leopolda I. a první sestřenicí královny Viktorie. V mladém věku se provdala za Maxmiliána, tehdejšího rakouského arcivévodu, a odešla s ním žít na zámek do Itálie. V roce 1864 se skupina mexických arcikonzervativců spolčila s francouzským Napoleonem III. s cílem sesadit liberálního prezidenta Benita Juaraze a jmenovat Maxmiliána mexickým císařem. Maxmilián a Carlota dorazili do Veracruzu, podporováni francouzskými vojáky a stoupenci konzervativců, a zamířili do Mexico City. Po tři roky se královský pár snažil získat na svou stranu mexický lid, nadšeně mluvil španělsky a prosazoval liberální programy včetně pozemkové reformy a lepší politiky vůči domorodým komunitám v zemi. Tím však ztratili své konzervativní příznivce. Poté, co Francouzi v roce 1866 stáhli svá vojska, zůstala říše Maxmiliána a Carloty na vážkách. Carlota byla vyslána do Evropy, aby znovu získala podporu Francouzů a papeže. Když se jí to nepodařilo, psychicky se zhroutila a byla umístěna do ústavu. Obnovený Benito Juarez nařídil v roce 1867 Maxmiliánovu popravu. Carlota žila ještě dalších šest desetiletí, nikdy nenabyla zdravého rozumu a zůstala v ústraní na rodinném hradě ze 14. století v Belgii.

Ludvík II. bavorský (1845-1886)

Operní fanoušek, stavitel vysněných paláců, rozhazovač, sesazený panovník a pravděpodobná oběť vraždy, Ludvík II. byl prototypem „šíleného krále“, který možná vůbec nebyl šílený. Ludvík II., dnes známý především díky pohádkovému zámku Neuschwanstein, který nechal postavit na bavorském kopci, byl nadšeným mecenášem umění. Když v 18 letech nastoupil na bavorský trůn, rychle si pozval svého hrdinu, skladatele Richarda Wagnera, na dlouhou audienci. Ludvík se stal jedním z hlavních Wagnerových mecenášů a poskytl mu finanční prostředky na práci na nejslavnějších operách své doby. Kvůli stavbě zámku se však Ludvík stále více zadlužoval a v roce 1886 skupina spiklenců předložila lékařskou zprávu (vypracovanou lékaři, kteří ho nikdy nevyšetřili), která krále prohlásila za trvale nezpůsobilého vládnout. Následujícího rána byli Ludvík a jeho osobní lékař nalezeni za záhadných okolností plavat mrtví v bavorském jezeře, což dodalo věrohodnost jednomu z Ludvíkových nejslavnějších výroků: „Chci zůstat věčnou záhadou pro sebe i pro ostatní.“

.