Americká zkušenost ve Vietnamu byla pro národ dlouhá a bolestná. Odpůrcům války se zdálo, že je to mlýnek na maso pro brance, který se nespravedlivě zaměřuje na chudé, nevzdělané a menšiny. Pro zastánce války a ty, kteří v té době sloužili v armádě, byla (a stále je) americká veřejnost a média klamána o tom, co se během války stalo, a tak se mnozí doma cítí zrazeni (Jane Fondová je trvalým symbolem tohoto kulturního rozkolu).

Jane Fondová (prostřednictvím nizozemského Národního archivu)

Fakta, která nejsou sporná ani pro jednu stranu, jsou stejně otřesná: Během dvaceti let bylo ve Vietnamu zabito více než 58 000 Američanů a více než 150 000 jich bylo zraněno, nemluvě o citové zátěži, kterou si válka vybrala na americké kultuře. Válka ukončila prezidentství Lyndona Johnsona a zanechala trvalou stopu na prezidentství Richarda Nixona. Byla páteří nejbouřlivějšího období amerických dějin od doby před občanskou válkou o jedno století dříve.

Další fakta nejsou tak jednoznačná. Jsme na hranici padesáti let od začátku války, takže brzy budou odtajněny další a další vládní dokumenty z tohoto období. O tomto období amerických dějin se dozvíme mnoho nového. Právě teď však dezinformace, utajování a zmatek ohledně Vietnamu stále prostupují naším národním povědomím. Právě teď se můžeme pouze ohlédnout za válkou a zhodnotit, co víme, že bylo skutečné, a co byl od prvního dne nesmysl.

Spojené státy se poprvé zapojily do války ve Vietnamu v roce 1954

Tak nějak. Oficiální linie zní, že Spojené státy posílaly do roku 1965 pouze zásoby a poradce. Podíváme-li se zpět před pád Francouzské Indočíny, koloniálního názvu Vietnamu, na konci druhé světové války vznikla krátce nezávislá Vietnamská demokratická republika pod vedením prezidenta Ho Či Mina. Minh dokonce kývl na návštěvu amerických agentů OSS tím, že ve svém vlastním projevu o nezávislosti parafrázoval Deklaraci nezávislosti: „Všichni lidé jsou si rovni. Stvořitel nám dal určitá nedotknutelná práva, právo na život, právo být svobodný a právo dosáhnout štěstí.“

Téměř ihned, jakmile si Minh uvědomil, že západní spojenci hodlají obnovit francouzskou vládu, začali k severovietnamským partyzánům proudit čínští poradci a sovětské vybavení. Poté, co vietnamský generál Võ Nguyên Giáp dal Francouzům u Dien Bien Phu na frak, Francouzi odešli a Vietnam by rozdělen na dvě části. V roce 1954 vypuklo povstání, které však potlačila vláda nového Jižního Vietnamu vedená Ngô Dình Diemem. Bohužel Diem byl stejně diktátorský jako Ho Či Min a stejně katolický jako španělská inkvizice.

Prezidenti USA a Jižního Vietnamu byli v roce 1963 zastřeleni, a to by bylo významné

Obě země byly také katolické, ale tím podobnosti končí. To také může znamenat smrt důsledné strategie zadržování v zemi. Diem byl zastřelen v obrněném transportéru 2. listopadu 1963. V té době bylo ve Vietnamu 16 000 amerických poradců. Prezident Kennedy byl údajně touto zprávou šokován. Tehdejší ministr obrany Robert McNamara řekl, že „nikdy neviděl prezidenta více rozrušeného“. Oba muži věděli, že americká vláda nese „do jisté míry odpovědnost“.

V úniku Pentagon Papers se výslovně uvádí, že USA tajně udržovaly kontakty s Diemovými svrhávači a americká vláda dala generálům ve Vietnamu zelenou, aby začali plánovat převrat. O dvacet dní později měl být sám Kennedy zastřelen v zadní části vozidla.

Kennedy chtěl dostat americkou armádu z Vietnamu, ale nemohl přijít na to, jak

Prezident Kennedy byl horlivým zastáncem politiky zadržování a věřil v teorii domina, ale ne natolik, aby vedl nekonečnou válku s komunisty ve Vietnamu. Během svého prezidentství spolu s McNamarou aktivně hledali způsob, jak opustit Vietnam, a přitom si zachovat závazek vůči svobodnému Jihu prostřednictvím finanční podpory a výcviku. Kennedy chtěl, aby veškerý americký personál odešel do konce roku 1965.

Mnoho lidí tuto teorii vyvrací pomocí citátu, který Kennedy poskytl Walteru Cronkiteovi: „Tito lidé, kteří říkají, že bychom se měli stáhnout z Vietnamu, se naprosto mýlí, protože kdybychom se stáhli z Vietnamu, komunisté by ovládli… celou jihovýchodní Asii… pak by přišla na řadu Indie, Barma“. Jediným problémem tohoto citátu je, že v době, kdy byl Kennedy v úřadu, se ve Vietnamu nevedla otevřená válka a angažovanost USA byla omezená. Jejich strategií bylo dostat Sever na kolena pomocí strategického bombardování a omezených pozemních útoků. Od té doby byly zveřejněny nahrávky mezi Kennedym a McNamarou, které svědčí o jejich snaze dostat se z Vietnamu.

Incident v Tonkinském zálivu se jen tak trochu stal.

Incident v Tonkinském zálivu je katalyzátorem eskalace amerických akcí ve Vietnamu. Vztahuje se ke dvěma incidentům ze srpna 1964. Dne 2. srpna byl torpédoborec USS Maddox ostřelován torpédovými čluny NVA. Maddox odpověděl vypálením více než 280 střel na oplátku. Ze strany Johnsonovy administrativy nedošlo k žádné oficiální reakci.

Tlak se však stupňoval a příslušníci armády v uniformě i bez ní naznačovali, že Johnson je zbabělec. Dne 4. srpna prý došlo k druhému incidentu, ale ministr McNamara v dokumentu Errola Morrise Mlha války z roku 2003 přiznal, že k druhému útoku nikdy nedošlo. Pentagon Papers dokonce naznačovaly, že Maddox střílel jako první ve snaze udržet komunisty v určité vzdálenosti.

Výsledná rezoluce o Tonkinském zálivu, kterou přijaly Spojené státy. Kongresu umožnila Johnsonovi nasadit konvenční (pozemní) americké jednotky a operovat ve stavu otevřené, ale nevyhlášené války proti Severnímu Vietnamu.

Spojené státy válku na zemi neprohrály

Ale také jsme nevyhráli všechny bitvy. Severovietnamské armádě (NVA) nelze vyčítat nedostatek odhodlání, vlastenectví nebo vedení. Generál NVA Võ Nguyên Giáp zorganizoval postupné porážky Japonců a Francouzů. Dokonce i smrt měla problém Giápa dorazit – dožil se 102 let. Nelze mu také vyčítat nedostatek organizace. NVA byla profesionální bojová síla, organizovaná pod sovětským vedením. VC byla nucena používat horší vybavení, protože Číňané dobré zbraně ukořistili a nahradili je levnými čínskými napodobeninami.

Překonaná a přestřílená NVA byla poražena americkými jednotkami téměř v každé větší bitvě. Mýtus o tom, že USA nikdy neprohrály jedinou bitvu, nevysvětlitelně přetrvává (pokud jste ovšem nebyli umístěni na základně palebné podpory Ripcord, kde jste měli v roce 1970 po 23 dní přesilu 10:1). Ne tak nepravděpodobné je, že žádná americká jednotka se ve Vietnamu nikdy nevzdala.

Přes počáteční vítězství byla nechvalně známá ofenzíva Tet pro komunisty velkou porážkou. Jejím výsledkem byla smrt přibližně 45 000 vojáků NVA a zdecimování složek Vietkongu v jižním Vietnamu. Ofenzíva Tet byla úspěšná pouze na jedné frontě: v médiích (o tom později). Saigon padl 30. dubna 1975, dva roky po uzavření pařížských mírových dohod a po odchodu americké armády z Vietnamu. Poslední američtí vojáci odešli v plném počtu 29. března 1973.

M-16 stála tak za prd, že američtí vojáci dali přednost AK-47

Generál William Westmoreland, velitel amerických sil ve Vietnamu, nahradil v polovině roku 1966 pušku M-14 novou M-16 jako standardní pěchotní pušku. Nebyly to žádné fanfáry. První generace pušky M-16 byla příšerný nepořádek se sklonem k zasekávání „failure to extract“ uprostřed přestřelky. Stály tak za prd, že armáda byla v roce 1967 zatlučena Kongresem za to, že dodala tak příšerný puškový systém a pak nedokázala řádně vycvičit vojáky k jeho používání.

Tak co dělat? Seberte nepříteli zbraň. Už jsme mluvili o tom, proč se AK-47 tak hojně používá. Je to lepší než umírat kvůli nedostatku střelby. Ve Vietnamu se mezi vojáky, kteří nedůvěřovali svým M-16, rozvinul podzemní trh. „Otázka: Proč nosíte tuhle pušku, pistolníku?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „A: Protože funguje.“

Armáda Vietnamské republiky (ARVN) – alias Jižní Vietnam – nebyla úplně špatná

Vojáci ARVN mají od Američanů, kteří s nimi bojovali, smíšené hodnocení. Většina hodnotí jednotky ARVN podle jejich velení, které bylo rozhodně smíšené. Nakonec Jihovietnamcům došly pohonné hmoty, munice a další zásoby kvůli nedostatečné podpoře ze strany amerického Kongresu v roce 1975, zatímco Severovietnamci byli velmi dobře zásobováni Čínou a Sovětským svazem.

Severovietnamské letectvo bylo ve skutečnosti docela důstojným protivníkem

Pilota z vietnamské éry a válečného zajatce z hanojského Hiltonu se jednou na Redditu AMA ptali, jak dobří byli piloti stíhaček NVAF. Jeho odpověď zněla: „Dostali mě, že jo?“ Jedná se o anekdotický důkaz, ale existuje jich více. Škola taktiky úderných stíhacích letounů Top Gun námořnictva byla založena jako reakce na ztráty 1 letounu na každých tisíc vzletů během operace Rolling Thunder, což je hodně vzhledem ke kombinovanému počtu 1 letounu.8 milionů vzletů nad Vietnamem.

Na konci války mělo nejlepší eso Severního Vietnamu devět sestřelů, zatímco nejlepší eso USA jich mělo šest. USA se mohly pochlubit pouze třemi esy (status esa vyžaduje alespoň pět sestřelů ve vzduchu), zatímco NVAF se jich pyšnilo 17.

Nejen USA a Jižní Vietnam

Ve Vietnamu bojovaly také Austrálie a Nový Zéland, ale největší kontingent protikomunistických sil pocházel z Jižní Koreje. Korejský prezident Syngman Rhee chtěl vyslat vojáky na pomoc Vietnamcům již v roce 1954. Ve Vietnamu mělo bojovat více než 300 000 korejských vojáků, kteří způsobili více než 41 000 ztrát a zároveň zmasakrovali téměř 5 000 vietnamských civilistů.

Povolání nebylo nespravedlivě zaměřeno na dělnickou třídu nebo menšiny

Demografické složení vojáků nasazených ve Vietnamu se blížilo odrazu demografického složení tehdejších USA. 88,4 % vojáků nasazených ve Vietnamu tvořili běloši, 10,6 % Afroameričané a 1 % příslušníci jiných ras. Sčítání lidu z roku 1970 odhadovalo afroamerickou populaci v USA na 11 %.

Zraněnému vojákovi pomáhají dva jeho kamarádi do čekajícího vrtulníku poblíž Tay Ninh v jižním Vietnamu, listopad 1966 (Stars Stripes)

76 % těch, kteří sloužili, sice pocházelo z dělnického prostředí, ale byla to doba, kdy většina vojáků měla alespoň středoškolské vzdělání, ve srovnání s poddůstojníky z minulých válek, mezi nimiž byla jen polovina s maturitou. Bohatší rodiny se mohly za odklad odvodu přihlásit na vysokou školu, ale i tak …

Většina mužů, kteří bojovali ve Vietnamu, nebyla odvedena – šli dobrovolně

Více než tři čtvrtiny mužů, kteří bojovali ve Vietnamu, vstoupily do armády dobrovolně. Ze zhruba 8,7 milionu vojáků, kteří v letech 1965-1973 sloužili v armádě, bylo pouze 1,8 milionu odvedeno. Ve Vietnamu v této době bojovalo 2,7 milionu z nich. Pouze 25 % z těchto 2,7 milionu bylo odvedeno a pouze 30 % mrtvých v boji ve válce byli odvedenci.

Válka nebyla výhradně válkou v džungli

Na začátku bojovaly jižanské a spojenecké jednotky s povstalci Vietkongu v džungli, ale postupem času se bitvy stávaly více kulisové, doplněné tanky a dělostřelectvem. Například v roce 1972 byla velikonoční ofenziva NVA největším pozemním přesunem od doby, kdy Číňané vstoupili do korejské války a překročili řeku Jalu. Eastertide Offensive byla plánovaná, koordinovaná invaze na jih ve třech směrech, kterou tvořilo 12 divizí.

Válka ve Vietnamu se tak trochu ztratila jen v amerických médiích

Nejslavnější citát připisovaný prezidentu Johnsonovi (kromě „Franku, snažíš se mě vytočit?“ a „Nežádám a nepřijmu nominaci své strany na další prezidentské období“) je „Jestliže jsem ztratil Waltera Cronkitea, ztratil jsem Střední Ameriku“. Zda to skutečně řekl, nebo ne, je důležité jen pro fanoušky Waltera Cronkitea, který byl tehdy považován za nejdůvěryhodnějšího muže v Americe.

Do roku 1968 byla většina amerických médií široce rozšířenou hlásnou troubou americké politiky a ani jedny noviny nenavrhovaly odchod z Vietnamu. Situace se však měla ještě zhoršit. Gallupův průzkum z roku 1965 ukázal, že proti válce bylo jen 28 % Američanů, v roce 1967 37 %, v roce 1968 50 %, v roce 1969 58 %, V roce 1971 se Gallup přestal ptát. Právě ofenzíva Tet v roce 1968 vedla Cronkitea k tomu, že válku považoval za „nevítěznou“. Veteráni z Vietnamu obecně připisují úspěch ofenzivy Tet jako úspěch pouze v médiích. Média, na která se odvolávají, jsou Walter Cronkite.

Přesto to není tak jednoznačné. Analýza médií a Vietnamu z roku 1986 zjistila, že zpravodajství o ofenzívě Tet ve skutečnosti mobilizovalo americká média k válečnému úsilí ve Vietnamu. Ofenzíva Tet byla rozhodujícím momentem v důvěře veřejnosti ve vládní zprávy o průběhu války. Američané netušili, že Vietkong je schopen pronikat do spojeneckých zařízení takovým způsobem, jakým to dělal, a mnozí si neuvědomovali rozsah brutality a taktiky války, ale ofenzíva Tet umožnila americkým televizním kamerám zaznamenat bombardování měst a popravy válečných zajatců.

Vlna veřejného mínění se obrátila „ze složitých sociálních a politických důvodů“ a média to podle Los Angeles Times začala odrážet. „Stručně řečeno, média nevedla výkyv veřejného mínění, ale následovala ho.“

K tomu poznamenal dopisovatel New York Times z Bílého domu Tom Wicker: „Ještě jsme nebyli naučeni zpochybňovat prezidenta.“ Možná, že obrat ve veřejném mínění souvisel spíše s únavou, která provázela téměř deset let počítání mrtvých a odvodových loterií.

Richard Nixon ukončil válku – ale nejprve napadl Kambodžu

Strategie „vietnamizace“ prezidenta Nixona zahrnovala postupné stahování amerických vojáků a posílení sil ARVN moderním vybavením, technikou a výcvikem k jejímu používání. Zahrnoval také plány, které měly pomoci získat podporu pro saigonskou vládu v provinciích a posílit politické pozice vlády.

V roce 1970 schválil vpád do Kambodže a masivní bombardování Kambodže a Laosu, aby udržel tlak na Sever, zatímco začala vietnamizace. To vyvolalo masivní protesty veřejnosti ve Spojených státech. Jak se počty amerických vojáků snižovaly (69 000 v roce 1972), útoky NVA, jako byla Velikonoční ofenzíva v roce 1972, ukázaly celkovou slabost jednotek ARVN.

Vietnamští veteráni nejsou většinou blázni, bezdomovci, uživatelé drog

V užívání drog mezi vietnamskými veterány a nevietnamskými veterány stejné věkové skupiny není žádný rozdíl. 97 % vietnamských veteránů je držiteli čestného propuštění a 85 % vietnamských veteránů úspěšně přešlo do civilního života. Míra nezaměstnanosti vietnamských veteránů byla v roce 1987 pouze 4,8 % ve srovnání s 6,2 % u zbytku Ameriky.

Komunisté stále nedrží válečné zajatce/MIA

Mnozí uvádějí „únikové signály“ na satelitních snímcích Vietnamu jako důkaz pokračujícího věznění amerických válečných zajatců (POW). Pokud byli váleční zajatci drženi ještě v roce 1973, je velmi pravděpodobné, že jsou již dávno mrtví. Ti hypotetičtí zadržovaní váleční zajatci, kteří nezemřeli stářím, by nikdy nebyli repatriováni do USA.

Více než 600 MIA náhle nalezených v Hanoji by bylo velmi obtížné vysvětlit. Faktem je, že Severní Vietnam neměl žádný důvod nadále držet americké zajatce. Američané by se nevrátili a Sever by stejně porušil Pařížské dohody.

Dnes většina Vietnamců vnímá USA velmi příznivě

To je pravda.