Pokud vám cestu zkříží beznohý plaz, jako je ten výše, je to zřejmě had, že? Možná ne. V průběhu evoluce přišlo nezávisle na sobě o nohy mnoho různých ještěrů. Dnes se podíváme na jemné rozdíly, které tyto tvory odlišují od jejich hadích bratříčků.
Ještě jsme nenašli beznohého ještěra s rozeklaným jazykem.
Hadi mají rozeklané jazyky – stejně jako značná část ještěrů, včetně gila monster, ještěrek monitorových (např. komodský drak) a jihoamerických tegů. Při hledání potravy jsou tyto špičaté orgány neuvěřitelně užitečné. Zde je popsáno, jak fungují: Putující zvířata za sebou nechávají ve vzduchu vznášet mikroskopické chuťové částečky. Hadi a někteří ještěři je sbírají máváním rozeklaným jazykem. Poté, co se jazyk stáhne zpět do úst, jsou chemické látky dopraveny do smyslového aparátu zvaného vomeronazální orgány. Ty pomáhají plazům zjistit, jaký tvor dané chuťové částice vyprodukoval. Ačkoli jsou beznozí ještěři velmi rozmanití, žádný z nich, o kterém víme, nemá tento druh jazyka.
2. HADI NEMAJÍ OČI, ALE NĚKTEŘÍ BEZ NOHÝCH JEŠTĚRŮ JE MAJÍ.
Hadi neumějí mrkat (ani mrkat, když už jsme u toho). Na rozdíl od nás nemají plazí plazi oční víčka. Evoluce jim dala do vínku jiný způsob ochrany jejich neocenitelných zorniček. U naprosté většiny druhů zakrývá každé oko tenká průhledná šupina. Říká se jim „brýle“ nebo „brilles“ a stejně jako většina šupin se pravidelně vyměňují, když had svléká kůži.
Mnoho ještěrů – včetně většiny gekonů – má místo očních víček brilles. Ty však mají i mnohé beznohé druhy. Vezměme si například takzvané „skleněné ještěrky“. Tito lesklí tvorové, široce rozšířená skupina, se vyskytují v Maroku, Severní Americe a některých částech Asie. Stejně jako hadi jsou i skleněné ještěrky v podstatě bez nohou: Jejich přední končetiny jsou úplně pryč, zatímco zadní končetiny se vyvinuly v neužitečné nůše, které leží zahrabané pod kůží. Na rozdíl od hadů však mají skleněné ještěrky pohyblivá víčka.
3. ŽÁDNÝ ZNÁMÝ HAD NEMÁ VENKOVNÍ UŠNÍ DÍRKY.
Často se říká, že hadi jsou hluší. V posledních několika desetiletích výzkum tuto představu důkladně vyvrátil a nyní víme, že tato zvířata snadno vnímají některé zvuky šířící se vzduchem. Kde se tedy vzal celý mýtus o tom, že hadi neslyší? No, tato mylná představa pravděpodobně souvisí s tím, že hadi nemají viditelné ušní otvory.
Většina suchozemských obratlovců má ušní bubínek i vnitřní ucho. Hadi naproti tomu postrádají to první. Jejich vnitřní uši jsou spojeny přímo s čelistními kostmi, které se obvykle opírají o zem. Kdykoli kolem prochází nějaké jiné zvíře, jeho kroky nevyhnutelně vyvolávají vibrace. Ty se šíří zemí a způsobují, že čelist hada v reakci na ně vibruje. Vnitřní ucho pak vysílá signál do mozku, který údaje interpretuje a identifikuje zdroj zvuku. Víceméně stejným způsobem lze zachytit i nízkofrekvenční zvuky, které se šíří vzduchem.
Podívejte se pozorně na hada a všimněte si, že po stranách hlavy nemá žádné ušní otvory. Naproti tomu většina beznohých ještěrů jich pár má. Na druhou stranu některé druhy je nemají. Australské ještěrky rodu Aprasia jsou přizpůsobeny k norovitému způsobu života – takovému, který vnější ušní dutiny opravdu nevyžaduje. Většina příslušníků tohoto rodu proto tyto otvory zcela postrádá.
4. HADÍ ČELISTĚJŠÍ ČELISTĚJŠÍ ČELISTĚJŠÍ ČELISTĚJŠÍ
Na rozdíl od všeobecného přesvědčení hadi při krmení neroztahují ani nevykloubují čelisti. Jednoduše to nepotřebují. Průměrný had dokáže spolknout kořist, která je několikanásobně větší než jeho vlastní hlava. Tento výkon je možný díky úžasně ohebným čelistem.
Stejně jako u člověka se hadí spodní čelist skládá ze dvou kostí zvaných mandibuly. Naše se setkávají a vytvářejí bradu, v níž se jednotlivé kosti spojují. Hadí čelisti takto spojeny nejsou. Místo toho se obě dolní čelistní kosti mohou pohybovat nezávisle na sobě a mohou se dokonce do značné míry rozkročit.
Pro srovnání, čelisti většiny beznohých ještěrů jsou mnohem méně pohyblivé. V důsledku toho mají tendenci požírat úměrně menší kořist – ale z tohoto pravidla existuje výjimka. Ještěrka Burtonova (Lialis burtonis) je neobvyklý predátor, který se specializuje na požírání jiných ještěrů. Lebku jí rozděluje zvláštní kloub, který jí umožňuje výkyv přední části čenichu směrem dolů. Díky tomu je ještěrka Burtonova dostatečně pružná v ústech, aby mohla spolknout poměrně velkou kořist vcelku. Zakřivené zuby a svalnatý jazyk pomáhají zabránit kořisti v úniku.
5. V PŘÍPADĚ OHROŽENÍ SI MNOHÉ JEŠTĚRKY BEZ NOHY MOHOU ODLOŽIT A ZPĚT NAHRADIT OHLASY.
Pokud had, krokodýl, želva nebo želva přijdou o ocas, nedokážou si ho nahradit novým. Ve světě plazů je tento talent vyhrazen ještěrům. Mnoho druhů ještěrů – ale ne všechny – dokáže slavně ztratit část ocasu a pak ho zregenerovat (i když náhrada není tak dobrá jako původní). To není žádný salónní trik: Ve volné přírodě je to potenciálně život zachraňující manévr. Pokud predátor chytí ještěrku za ocas, může se jí odlomit celý úd. Odhozený úd pak může mávat a křečovitě se svíjet, čímž odvede útočníkovu pozornost na dostatečně dlouhou dobu, aby ještěrka mohla utéct. Podívejte se na několik názorných obrázků ještěrky bez ocasu.
Existuje souvislost mezi životním prostředím beznohé ještěrky a délkou jejího ocasu. Druhy, které se zahrabávají do hlíny nebo tráví většinu času ponořené v písku, mají relativně krátké ocasy. Naopak ty, které žijí na povrchu, je mají poměrně dlouhé. Proč tomu tak je? Ještěrům s podzemními zvyky mohou být dlouhé ocasy na obtíž, protože při hrabání vytvářejí nadměrný odpor. Nahoře nad zemí však opravdu dlouhý ocas snižuje pravděpodobnost, že nějaký predátor ukořistí důležitější část těla.