Těžko si představit úžasnějšího tvora v pravém slova smyslu, než je žralok. Vládci oceánů, hvězdy filmových trháků a předměty fascinace každého správně uvažujícího člověka, který se každoročně vzrušuje, když se blíží žraločí týden. Pro nás tyto majestátní šelmy kolísají mezi objekty nahánějícími hrůzu nebo předměty nekonečné fascinace.

Ale ať už přitahují sebevětší zájem, o žralocích toho běžný člověk mnoho neví. Tyto žraločí kusadla ostrá jako břitva skrývají pokladnici tajemství a překvapení – a ano, vydali jsme se na lov zmíněného pokladu. Zde najdete 50 nejzajímavějších faktů o našich zubatých přátelích. Některé vás nadchnou, jiné vás určitě pošlou na břeh. A další tajemství ze sedmi moří najdete v článku 30 faktů o světových oceánech, které vám vyrazí dech.

Žraloci jsou tak odolní, že jejich embrya na sebe vzájemně útočí. Je známo, že největší embryo ve žraločím vrhu sežere svá ostatní embrya, což je akt známý jako nitroděložní kanibalismus. Vědci se tímto jevem zabývali u žraloků písečných a poznamenali, že „zatímco na začátku cesty může být 12 mláďat, všechna kromě jednoho jsou sežrána tím největším ve smečce. Tato strategie umožňuje žralokům písečným mít při narození mnohem větší mláďata než jiné druhy žraloků, díky čemuž jsou mláďata relativně v bezpečí před ostatními predátory.“ A pokud chcete vědět další úžasné zajímavosti přímo z říše zvířat, nenechte si ujít těchto 40 úžasných faktů o zvířatech:

Kromě svého zabijáckého čichu dokáží žraloci odhalit kořist také tím, že se napojí na malá elektrická pole, která vytvářejí ostatní živočichové pomocí drobných orgánů zvaných Lorenziniho ampule. Tyto malé póry, které se nacházejí v blízkosti jejich nozder, kolem hlavy a pod čenichem, jsou něco jako druhý zrak. Póry se napojují na dlouhé, rosolovité cibulky, které se připojují k nervům pod jejich dovednostmi. A další způsoby, jak maximalizovat své znalosti o oceánech, najdeš v článku 30 důvodů, proč je oceán děsivější než vesmír.

Žraloci kladivouni mají tu legračně vypadající hlavu z nějakého důvodu. Obsahuje neuvěřitelných 3000 ampulárních pórů pro zachycování elektrických polí v oceánu. Jak uvádí MNN, „zvýšená citlivost ampulí žralokům kladivounům pomáhá vystopovat jejich oblíbenou potravu, rejnoky, kteří jsou obvykle ukryti pod pískem.“

Další výhodou podivné hlavy kladivounů je, že mají neuvěřitelný zrak. Studie z roku 2009 zjistila, že umístění jejich očí jim umožňuje působivé binokulární vidění a schopnost vidět 360 stupňů. „Oči žraloků kladivounů jsou mírně nakloněny dopředu,“ jak uvádí BBC Earth, „což umožňuje, aby se zorné pole každého z nich výrazně překrývalo.“

Žralok velrybí dosahuje délky až 40 metrů, je vážně obrovský a drží titul největší ryby v moři. Ale v případě, že se s některým z nich ve vodě setkáte, neznepokojujte se: jejich hlavní potravou je plankton, kterým se živí tzv. filtračním krmením, při němž naberou obrovské množství oceánské vody a vyloví z ní drobné rostliny a živočichy – v tom je těžké chytit člověka. A pokud chcete poznat sedm moří, podívejte se na 17 plovoucích hotelů, které jsou prostě kouzelné.

Částečně kvůli tomu, že musí nosit žraločí mláďata, bývají samice u většiny druhů žraloků větší. A pokud chcete znát další zajímavá fakta o oceánech, nenechte si ujít článek 33 zmizelých pokladů, které jsou podle odborníků skutečné.

Podle všeho existuje téměř 500 druhů žraloků, včetně žraloků andělských, býčích, kobercových a psích, nemluvě o žralocích lasicovitých, makrelových, krokodýlích, zebřích a dokonce i kočkovitých. Jejich velikost se pohybuje od několika centimetrů až po 40 stop délky, žijí v nejrůznějších biotopech a mohou se pochlubit zvláštním sortimentem fyzických vlastností.

Zrovna když sis myslel, že je bezpečné vrátit se do jezera… Žraloci sice žijí ve všech světových oceánech, ale několik druhů obývá také sladkovodní jezera a řeky. Například býčí žraloci se vyskytují v tropických řekách a vyvinuli se tak, aby mohli plavat mezi slanou a sladkou vodou. Žraloci říční, věrni svému jménu, byli nalezeni v řekách v oblastech jižní Asie, Nové Guineje a Austrálie.

Mysleli jste si, že devět měsíců se vám zdá jako dlouhá doba, ale druh žraloka ostnoploutvého může před porodem zabrat dva roky – to je nejdelší doba březosti ze všech obratlovců.

Největší druh žraloka je také jedním z nejsnadnějších. Je známo, že žraloci velrybí vozí stopující plavce a proplouvají na nich vodou. Odborníci na mořský život však varují před popularizací tohoto sportu. „Když lidé tráví na rybě hodně času a vyvíjejí na ni velký tlak, zbavují ji tohoto slizkého povlaku a potenciálně to má pro rybu negativní zdravotní dopady,“ řekl ABC News mořský biolog Bruce Neill.

Čelisti velkého bílého žraloka nejsou žádná legrace. Počítačový model z roku 2008 odhadl, že 21metrový velký bílý žralok vyvine sílu téměř 4 000 liber na čtvereční palec (psi) – to je čtyřikrát více než tygr nebo lev, jejichž síla se odhaduje na pouhých 1 000 psi. Lidé, kteří kousají silou kolem 150 až 200 psi, nejsou ani ve hře.

Jakkoli jsou velcí bílí žraloci divocí, nemají nejsilnější kousnutí v oceánu. Studie v časopise Zoology odhalila – výzkumníci měřili sílu kousnutí 13 různých druhů žraloků – že osm stop dlouhý velký bílý žralok kouše silou 360 liber, ale devítistopý žralok býčí má sílu kousnutí 478 liber.

„Osmnáctistopý velký bílý žralok bude mít stále silnější kousnutí než jedenáctistopý žralok býčí, a to jen díky své velikosti,“ řekl autor studie pro USA Today. „Ale libra za libru bude mít stejně velký býčí žralok silnější skus.“

Částečným důvodem, proč mají žraloci býčí tak silný skus, je to, že se živí v kalných vodách a při útoku se musí držet své kořisti (na rozdíl od těch v čisté vodě, kteří mohou útočit a opakovaně se přibližovat) – často si berou jiné žraloky mnohem větší, než jsou oni sami.

Velcí bílí nezabíjejí drcením kořisti v čelistech, ale dávají přednost stylu útoku, při němž svou oběť rozkousnou a stáhnou, nechají ji vykrvácet a teprve pak pokračují v pojídání zbytku. Například při útoku na tuleně sloního jej velký bílý znehybní tak, že mu ukousne zadní část těla a ustoupí, přičemž se vrátí, až když tuleň zemře a nebude se bránit.

Vzdory tomu, čemu by vás Čelisti mohly přesvědčit, je vážně nepravděpodobné, že by vás napadli žraloci. Stejně jako havárie letadel, když k nim dojde, mají velkou publicitu. Jak upozorňuje National Geographic: „V USA dochází v průměru jen k 19 útokům žraloků ročně a k jednomu úmrtí při útoku žraloka za dva roky. Zatímco jen v pobřežních státech USA blesk každý rok zasáhne a zabije více než 37 lidí.“

Je spousta zvířat, která jsou mnohem nebezpečnější než žraloci. Zatímco žraloci zabijí v USA v průměru méně než jednoho člověka ročně a na celém světě méně než šest, mnohem děsivější statistiky mají tvorové, jako jsou hroši (kteří v Africe zabijí údajně 2900 lidí ročně), jeleni (kteří mají na svědomí smrt v průměru 130 lidí ročně, obvykle v důsledku srážky s autem) a krávy (které zabijí asi 22 lidí ročně).

Pravděpodobně si nemyslíte, že jste někdy jedli žraloka, ale pokud jste cestovali po Evropě a jste milovníky opilého jídla, je slušná šance, že jste ho jedli. Podle akvária v Montereyském zálivu: „Žralok ostnitý není ve Spojených státech jako potravina žádaný, ale na mezinárodním trhu je oblíbený. Pokud si například v Evropě objednáte ‚fish and chips‘, pravděpodobně budete jíst maso žraloka ostnatého.“

Je známo, že samice žraloků používají při rozmnožování sperma více samců – to znamená, že mláďata, která se jim narodí současně, mohou být jen nevlastní sourozenci. V jedné studii bylo 36 % sledovaných mláďat zplozeno dvěma samci místo jednoho.

Samice žraloků jsou tak úžasné, že k rozmnožování vůbec nepotřebují chlapa. Alespoň to byl případ jedné žraločky zebřičky (jménem Leonie), která byla v australském akváriu čtyři roky oddělena od svého partnera – ale přesto v roce 2016 nějakým způsobem porodila tři mláďata. „Jednou z možností bylo, že Leonie uchovávala sperma svého bývalého a používala ho k oplodnění svých vajíček,“ uvádí New Scientist. „Genetické testy však ukázaly, že děti nesou pouze DNA své matky, což naznačuje, že byly počaty asexuálním rozmnožováním.“ V jiném případě žralok kladivoun porodil v akváriu v Nebrasce, aniž by se vůbec pářil.

Podle National Geographic bylo ze všech zdokumentovaných útoků žraloků od roku 1580 93 procent provedeno na muže. To je pravděpodobně způsobeno tím, že nejčastějšími oběťmi útoků žraloků jsou surfaři, plavci a rybáři, kteří jsou častěji muži než ženy.

Tento druh žraloka si vysloužil svou přezdívku, protože sežere prakticky cokoli, co se mu dostane do čelistí. Mezi podivné předměty, které byly objeveny v žaludku těchto zvířat, patří: poznávací značky téměř všech států USA, videokamery, psí vodítka, pytel peněz, antikoncepční pilulky a další žraloci.

Přestože se počet mláďat narozených ve vrhu značně liší v závislosti na druhu, někteří žraloci mohou rodit obrovské vrhy. Například žralok modrý je známý tím, že v jednom vrhu porodí až 135 mláďat.

Vážně. Kostry žraloků jsou tvořeny čistě chrupavkami a svaly. Protože má poloviční hustotu než kost, je žralok díky tomu lehčí a pružnější, což se mu hodí, když pronásleduje kořist a musí dělat ostré zatáčky.

Přinejmenším nespí jako lidé. Protože některé druhy musí pokračovat v plavání, aby mohly dýchat, místo aby upadly do hlubokého spánku, zůstávají žraloci v polovědomí.

Žraloci jsou na světě už hodně dlouho – podle vědeckých odhadů asi 450 milionů let. Jejich původ sahá až do pozdního siluru, kdy se začaly vytvářet korálové útesy. „Začaly se diverzifikovat čelistnaté a kostnaté ryby, včetně vývoje skupiny ryb zvaných akantodie neboli ‚ostnatí žraloci‘,“ vysvětluje BBC. „Tyto vyhynulé ryby vypadaly jako malí žraloci, ale měly různý počet ploutví.“

Jakkoliv jsou někteří žraloci obrovští, jejich předci jsou ještě impozantnější. Například Carcharodon megalodon, který se poprvé objevil asi před 16 miliony let, dorůstal délky 55 stop a vážil až 25 tun, než vyhynul asi před 2.5 miliony let, což z něj dělá největšího predátora, který kdy žil a živil se delfíny, velrybami a jinými megalodony.

No, intimní partie. Peter Klimley, odborník na žraloky z Kalifornské univerzity v Davisu, řekl časopisu National Geographic, že „velký bílý je velký asi jako spona neboli penis samce megalodona.“

Fascinace kolem těchto legendárních tvorů vynesla televizi Discovery Channel v roce 2013 určitý odpor, když odvysílala posměšný dokumentární film s herci, kteří předstírali, že jsou vědci, a diskutovali o dávno vyhynulých zvířatech, jako by stále existovala. Ačkoli kanál před a po skončení dvouhodinového speciálu uvedl zřeknutí se odpovědnosti, přesto vyvolal stížnosti na Twitteru a u vědecké komunity, která nesouhlasila s dezinformací, i když byla míněna jako nevinná zábava.

Ačkoli se přesné počty u jednotlivých druhů liší, žraloci mohou mít v každé čelisti až 15 řad zubů, přičemž jedna řada následuje za druhou od největších a nejfunkčnějších vpředu vzadu k menším a méně výkonným.

Řada zubů směrem k zadní části žraločích čelistí slouží také jako náhrada za zuby vpředu, když dojde k jejich poškození nebo ztrátě, což by se dalo nazvat „pásovou smrtí“ (žraločí zuby nejsou hluboko zakořeněné jako zuby lidské, takže je to poměrně častý jev – a také to znamená, že jeho zuby jsou téměř vždy v neporušeném stavu).

Protože žraloci neustále ztrácejí a vyměňují zuby, jsou podle odborníků na dně oceánu rozesety biliony zubů, které tam mohou hlubinní potápěči objevit a proměnit v podivné šperky.

Jako by už tak neměli zubů dost, mají na svém zevnějšku také „dermální dentice“ neboli šupiny podobné zubům. Ty se s věkem žraloka nezvětšují, ale místo toho rybě rostou další šupiny, které podle potřeby vyplňují mezery. Každá z nich je pokryta látkou zvanou vitrodentin podobnou sklovině, která pokrývá naše zuby (jejich skutečné zuby jsou ve skutečnosti upravenou verzí těchto šupin).

Žralok trpasličí lucernový sotva patří k divokým tvorům, které si představíte, když slyšíte slovo „žralok“. Tento zvláštní živočich, který se vyskytuje poblíž severního pobřeží Jižní Ameriky, dorůstá délky pouhých šesti centimetrů. Ale to, co mu chybí na velikosti, vynahrazuje jinými zvláštnostmi: jeho orgány vyzařují světlo podél břicha, což mu pomáhá maskovat se v paprscích slunečního světla, které proudí do mělkých vod, jež obývá.

Proslulý silný čich velkých běluh pochází z jejich obrovské čichové baňky, orgánu, který je spojen s nozdrami a umožňuje jim odhalit kořist s působivou citlivostí. Nevěřte však tomu, když vám někdo řekne, že v celém oceánu ucítí jedinou kapku krve – dokáže ji detekovat pouze v poměru jedna část na 10 miliard (neboli kapka v bazénu o velikosti olympijské vody).

Žraloci jsou těsně před narozením docela chytří. Bylo zjištěno, že žraločí embrya při vycítění kořisti nebo vyhýbání se predátorům nasazují podobný elektrický receptor jako dospělí žraloci. Když vědci napodobili predátora pomocí elektrického pole, embrya žraloků hnědopáskových obsažená ve vaječném pouzdře zpomalila pohyby žáber, aby se vyhnula odhalení.

Protože lidé i žraloci jsou obratlovci s čelistmi, máme společného předka, kterým je podle časopisu Nature pravděpodobně Acanthodes bronni. Před více než 420 miliony let jsme se začali vyvíjet po vlastních, velmi odlišných evolučních cestách, ale souvislosti zůstávají. Například analýza genů velkých bílých ryb zjistila větší podobnost mezi jejich geny spojenými s metabolismem a geny lidí než geny zebřiček.

Ačkoli megalodoni už dávno vymřeli, stále existuje druh, který žil dávno před megalodony – žralok goblinový, ryba s růžovou kůží a šíleně dlouhým a plochým rypcem. Tento živočich dorůstá délky kolem 10 až 13 stop a drží se hluboko pod vodou, poblíž oceánského dna. Je tak starý, že byl klasifikován jako „žijící fosilie“.

Obrázek přes Wikimedia Commons

Stejně jako letokruhy stromu prozradí, kolik let žil, vědci obvykle určují stáří většiny druhů ryb počítáním „kroužků“ na malých vápenatých strukturách v jejich uších. Protože to však u žraloků nefunguje tak dobře, podle časopisu Smithsonian: „Vědci v poslední době používají novou metodu určování stáří žraloků: pomocí radiokarbonového časového razítka nalezeného v obratlích žraloků, které zůstaly po testech jaderných bomb v 50. a 60. letech 20. století.“

Přestože je schopnost žraloků cítit dobře známá, jejich sluch je přinejmenším stejně působivý. Jsou schopni slyšet svou kořist až na vzdálenost 3 000 stop, přičemž slyší nízkofrekvenční zvuky, například ty, které vydává stahující se svalová tkáň bojující ryby.

Žraloci, kteří patří do skupiny laminidů (včetně velkých bílých žraloků, žraloků mako a žraloků pralesních), mají speciální sítnici, která zahřívá jejich oči a mozek, což jim pomáhá lépe rozpoznat pohyb a zlepšit rozlišení na obrazech, které vidí. Jak vysvětluje organizace WildAid: „U žraloků mako, kteří se pohybují vertikálně a během krátké doby se setkávají s velmi rozdílnými teplotami, je udržované teplo obzvláště důležité pro udržení stabilizovaných očí a mozku.“

Na rozdíl od lidí, kteří mohou pohybovat pouze spodní čelistí, mohou žraloci volně pohybovat jak horní, tak spodní čelistí, kterou při útoku na kořist oddělí, což jim umožní lépe nešťastné zvíře uchopit a rozkousat.

Žraloci velrybí jsou v podstatě neprůstřelní, jejich kůže je silná šest palců. Není sice nejtlustší v živočišném světě (vorvani mají kůži tlustou více než metr), ale je natolik pevná, že vědcům velmi ztěžuje získání vzorku krve tohoto tvora.

Zatímco většina kostnatých ryb produkuje jikry, které se líhnou mimo tělo samice, mláďata žraloků jsou oplodněna a líhnou se v těle samice a opouštějí plně zformované tělo matky.

Tato úplná formace se vztahuje i na zuby mláďat žraloků, přičemž mláďata žraloků přicházejí na svět s kompletní sadou neporušených zubů a jsou připravena bránit se hrozbám – včetně svých mláďat a vlastní matky.

Žraloci zůstávají věrní svým kořenům. Devatenáctiletá studie žraloků citronových, při níž byla mláďata označena, vypuštěna a sledována, zjistila, že řada z nich se vrací na stejné místo, kde se před lety narodila, aby pak mohla rodit.

Díky svému neobvyklému způsobu spánku mohou žraloci cestovat nepřetržitě celé dny, přičemž je známo, že velcí bílí žraloci urazí vzdálenost 2 500 mil i více, aniž by si udělali přestávku na odpočinek nebo jídlo.

Žraloci se dokáží vyhnout zastávkám na jídlo tím, že čerpají tuk uložený v játrech (orgánech, které tvoří až čtvrtinu jejich tělesné hmotnosti). Vědci zjistili, že tento tuk se v průběhu času při jejich migraci soustavně vyčerpává.

Zuby žraločích šupin pomáhají zefektivnit jejich tělo a umožňují rychlejší pohyb ve vodě. Nejenže snižuje odpor vzduchu, ale také mění proudění vody, která je obklopuje, a pomáhá jim tak pohánět se vpřed.

Žraloci nemají hlasivky a ke sdělování hněvu nebo jiných emocí nepoužívají slyšitelné zvuky. Místo toho se vyjadřují fyzicky. Jak pro televizi NOVA vysvětlil odborník na žraloky Peter Klimley (jinak známý jako Dr. Kladivoun): „Samice žraloků kladivounů skutečně vyhánějí menší a méně silné žraloky ze středu hejna tím, že předvádějí hrozbu spočívající v obráceném saltu a plném otočení v potápěčské hantýrce.“

Žraloci ve skutečnosti nemají přirozené predátory. Ačkoli kosatky, krokodýli a jiní žraloci občas žraloky sežerou, „člověk je zdaleka největším nepřítelem žraloků,“ tvrdí žraločí biolog Samuel Gruber. Podle studie z roku 2006 je každoročně lidmi zabito přibližně 73 milionů žraloků. Pokud tedy něco, mají žraloci mnohem více důvodů bát se nás než naopak. Dále si nenechte ujít článek 20 bizarních mořských tvorů, kteří vypadají, jako by nebyli skuteční.

Chcete-li odhalit další úžasná tajemství o tom, jak žít svůj nejlepší život, klikněte zde a přihlaste se k odběru našeho denního zpravodaje ZDARMA!

.