V červnu zrušila Botswana zákony z koloniální éry, které kriminalizovaly homosexualitu, přičemž soudce Michael Leburu prohlásil, že „zákony proti sodomii jsou britským importem“ a byly vytvořeny „bez konzultace s místními obyvateli“.
Na celém kontinentu to bylo vnímáno jako obrovský úspěch a historický moment. Přesto více než polovina afrických zemí postavila homosexualitu mimo zákon, přičemž ve čtyřech z nich je uplatňován trest smrti. Proč v době, kdy vidíme, že se stále více zemí po celém světě stává progresivními, pokud jde o práva LGBT, Afrika stále zachovává svůj anti-LGBT postoj? Je homosexualita spíše než homofobie „západním importem“, jak tvrdí ugandský prezident Yoweri Museveni?
Jistěže ne. Existuje přímá souvislost mezi zeměmi, které patří do Commonwealthu, a byly tedy dříve pod britskou nadvládou, a zeměmi, které mají ve svých ústavách stále homofobní bifobní a/nebo transfobní legislativu. V současné době žije 25 % světové populace (2,4 miliardy lidí) v zemi, která patří do Commonwealthu, avšak tvoří nepoměrně více než 50 % zemí, které homosexualitu stále kriminalizují.
Tento jev je však specifický pro země pod britskou vládou. Do 13. století ve Francii tresty za mužskou homosexualitu zahrnují kastraci při prvním provinění. Francouzi však své zákony proti sodomii zrušili po první francouzské revoluci v roce 1750, tedy dvě století před Brity v roce 1967. To se pak odráží i v zemích La Francophonie; z 54 členských států je homosexualita trestná pouze ve 33 procentech z nich, ve srovnání s 66 procenty zemí Commonwealthu.
Před evropskou kolonizací se na celém africkém kontinentu setkáváme s daleko odlišnými, volnějšími postoji k sexuální orientaci a genderové identitě. Již 2400 let př. n. l. byly ve starém Egyptě vykopány hrobky s těly dvou mužů Niankhkhnum a Khnumhotep, kteří se objímali jako milenci. Kromě toho, že staří Egypťané akceptovali vztahy mezi osobami stejného pohlaví, podobně jako jiné civilizace té doby třetí pohlaví nejen uznávali, ale i uctívali. Mnoho božstev bylo zobrazováno androgynně a bohyně jako Mut (bohyně mateřství; lit. překlad Matka) a Sekmeht (bohyně války) jsou často zobrazovány jako ženy se vztyčeným penisem.
To nebylo v Egyptě ani v tomto období ojedinělé. V 16. století měli Imbangalové v Angole „muže v ženských šatech, s nimiž se drželi mezi svými ženami“. Naproti tomu v Anglii král Jindřich VIII. v roce 1533 právě podepsal Buggery Act, který kriminalizoval sex mezi dvěma muži. Poslední muži, kteří byli v Anglii odsouzeni k trestu smrti oběšením, byli v roce 1835 za homosexuální styk, zatímco ve stejné době existoval otevřeně homosexuální panovník, král Mwanga II. z Bugandy (dnešní Uganda), který aktivně vystupoval proti křesťanství a kolonialismu. Kmeny Igbo a Joruba, které se nacházejí převážně v dnešní Nigérii, neměly binární pohlaví a obvykle nepřiřazovaly pohlaví dětem při narození, ale vyčkávaly až do pozdějšího věku. Podobně Dagaabové (dnešní Ghana) nepřidělovali pohlaví na základě anatomie, ale spíše na základě energie, kterou člověk projevuje. V královských palácích v severním Súdánu někdy dostávaly dcery za pohlaví otrokyně.
Po celá staletí panoval na celém africkém kontinentu zcela odlišný přístup k sexuální a pohlavní identitě. Mnoho afrických zemí nevnímalo pohlaví binárně tak, jak to dělali jejich evropští kolonizátoři, ani nespojovalo anatomii s pohlavní identitou. V žádné africké zemi před kolonizací se nesetkáváme s pronásledováním LGBT osob kvůli jejich sexualitě ani se zákony namířenými proti LGBT.
Jak je tedy možné, že se Afrika navzdory velmi uvolněnému postoji k homosexualitě a genderové fluiditě po téměř celou svou zaznamenanou historii stala jedním z nejobtížnějších kontinentů pro LGBT?
Kolonizace a šíření fundamentalistických křesťanských postojů ze strany Britů způsobily, že velká část Afriky ztratila svůj předchozí kulturní postoj k sexuální orientaci a genderové identitě a byla nucena přijmout „nové“ hodnoty od britských kolonizátorů v 19. a 20. století. Homofobie byla právně prosazována koloniálními správci a křesťanskými misionáři. V roce 1910 tvořili křesťané asi 9 % obyvatel subsaharské Afriky, v roce 2010 to bylo již 63 %. Anti-LGBT zákony byly vepsány nejen do ústav, ale také do myslí mnoha Afričanů a po odchodu několika generací se z nich stalo dogma.
Ačkoli mnoho zemí pod britskou nadvládou je nyní nezávislých, většina zemí, které homosexualitu stále kriminalizují, včetně Jamajky a Ugandy, si tyto zákony přenesla z koloniální éry. O několik generací později se mnozí Afričané nyní domnívají, že protihomosexuální postoj je součástí jejich kultury. A to do té míry, že bývalý zimbabwský prezident Mugabe označil homosexualitu za „nemoc bílých“.
Spojování homosexuality jako něčeho „západního“ se odráží v celém bývalém Společenství národů a zejména v afrických a karibských zemích. Pro mnoho lidí, které Britové připravili o jejich život a kulturu, je třeba se západností zacházet s podezřením a je nezbytné udržet si jakoukoli část sebe a své kultury, kterou mohou. To v kombinaci se skutečností, že západní země pohrozily, že těmto zemím odepřou pomoc, pokud se nepřizpůsobí jejich ideálům, brání boji za práva LGBT v afrických zemích. Například když bývalý premiér David Cameron pohrozil Ugandě, že jí odebere pomoc, protože „nedodržuje řádná lidská práva“, prezidentův poradce reagoval slovy: „Ale taková ta exkoloniální mentalita, kdy se říká: ‚Udělej tohle, nebo stáhnu svou pomoc‘, rozhodně způsobí, že lidem bude krajně nepříjemné, když se s nimi bude zacházet jako s dětmi“.
Je jasné, že reforma shora dolů, v jejímž čele stojí západní svět, nebude cestou, kterou se Afričané vydají, aby změnili své zákony namířené proti LGBT; skepse vůči Západu a homofobie jsou příliš úzce propojeny. Odmítnutí pro-LGBT legislativy znamená odmítnutí neokolonialismu a je ve prospěch afrického nacionalismu, sebeurčení a sebeúcty. Africká homofobie je bohužel ošemetnou směsicí antikolonialismu, politiky a náboženství, kterou ještě zhoršuje krize HIV/AIDS. Tato krize vedla k tomu, že si Afričané spojují HIV/AIDS a smrt jako důsledek homosexuality, podobně jako Američané v době krize AIDS ve Spojených státech v 80. letech 20. století.
Jaká je tedy budoucnost práv LGBT v Africe? V mnoha zemích, navzdory dědictví kolonizace, zaujímají občané samostatnější postoj k legislativě LGBTQ+, přičemž iniciativu přebírají queer komunity namísto vnějších tlaků ze Západu. Po celém světě se země, které zlepšily své výsledky v oblasti práv LGBT, zlepšily díky tvrdé práci, organizování a vedení místních LGBT skupin a komunit, a v případě Afriky tomu není jinak. Vynucování změn shora ze Západu by ke změně postoje Afričanů k homosexualitě přispělo jen málo; tento boj musí vést místní komunity LGBT, které nejlépe vědí, co potřebují a jak za to bojovat.
Nevyřčená fakta: historie homosexuality v Africe – Marc Epprecht (2008)
„Bisexualita“ a politika normálnosti v africké etnografii – Marc Epprecht (2006)
Jak britská exportovaná homofobie nadále způsobuje nerovnosti ve zdraví LGBTQI komunit – Annabel Sowemimo (2019)
Saphistries: Rupp (2009)
Boy-wives and Female Husbands: Studies of African Homosexualities – Stephen O. Murray a Will Roscoe (1998)
The Commonwealth, kolonializmus a dědictví homofobie – Marjorie Morgan (2018)
Organisation internationale de la Francophonie
Uganda zuří kvůli hrozbě pomoci Davida Camerona kvůli právům homosexuálů. BBC News (2011)
Theresa Mayová říká, že hluboce lituje dědictví britských zákonů proti homosexuálům (2018)
Botswanský nejvyšší soud dekriminalizoval homosexuální sex (2019)
Mlčí, Vyslovené, napsané a vynucené: (2018)
LGBT Rights in Africa
King Mwanga II of Buganda, the 19th century Ugandan king who was gay – Bridget Boakye (2018)
Africa: Homofobie je dědictvím kolonialismu (2014)
Homosexualita neafrická? Tvrzení je historicky trapné (2012)