Květen je oficiálně Měsícem asijsko-pacifického dědictví, který oslavuje cestu asijsko-pacifických Američanů, to, čeho dosáhli, a to, co teprve přijde. Po celý týden zahajuje Very Good Light sérii příběhů o asijských Američanech, která upozorňuje na budoucnost asijské Ameriky. Pozvedáme asijské příběhy od aktivistů generace Z, zdravotníků v první linii, hudebních umělců a dalších. Tento týden jsme navázali spolupráci s občanskou kampaní Nenávist je virus, jejímž cílem je vybrat milion dolarů pro podniky postižené virem COVID-19. Společně doufáme, že vyvoláme konverzaci, změnu a komunitu. Koneckonců, asijsko-americká zkušenost je americkou zkušeností. Jsme v tom společně. Více informací o projektu Nenávist je virus naleznete zde.

Před čtyřmi lety koloval po Twitteru černobílý klip s hudebním číslem v The Ed Sullivan Show z poloviny století.

Hosté, ženské trio andělsky harmonizující americkou klasiku ve sladěných, flitry lemovaných outfitech, se na jevišti varieté objevili během své kariéry vícekrát než kterýkoli jiný účinkující. Byly to také Korejky.

VIZ TAKÉ: „Sestry Kimovy“ se staly předlohou pro korejsko-americký crossover. Skupina složená ze dvou dcer a neteře slavné korejské divy Lee Nan-Young přijela do Las Vegas, kde neuměla anglicky, do stále ještě segregované Ameriky a začala vyprodávat sály, než se stala první asijskou skupinou, která ve Státech vydala album. Brzy je Američané zastavovali, aby jim na ulici zatleskali a pochválili jejich „kimono“. Sestry jim odpovídaly: „Ne, to je hanbok – tradiční korejský oděv.“

Přeneseme-li se o padesát let dopředu, zdá se, že historie se opakuje. Jihokorejská chlapecká skupina BTS vyvolává šílenství, kdykoli přistane ve Státech, láme rekordy a vyprodává stadiony. Blackpink, skupina, která vystoupila na festivalu Coachella a objevila se na připravovaném albu Chromatica Lady Gaga, je dívčí skupinou K-Pop s nejvyšším počtem hitů v historii. Jackson Wang, čínský člen k-popové skupiny GOT7, zpívá v angličtině s americkým nádechem přes trapové beaty a v USA sklízí sólové úspěchy.

Asijsko-americká hudba se však, zdá se, ještě musí přeložit. Neexistuje žádný asijský americký umělec, který by v současné době bodoval v hitparádách nebo na kterého by bylo možné ukázat jako na stálici popkultury. Ne že by se o to nesnažili. Od Coco Lee po Utadu Hikaru se Američané asijského původu již dávno pokoušeli dobýt americkou hudební scénu a často se stahovali za Tichý oceán, aby našli úspěch ve východní Asii. To možná vysvětluje, proč se těch několik amerických umělců, kteří mají asijský původ – ale nejsou asijsky pasivní -, rozhodlo svou etnickou identitu skrývat. Supernovy Bruno Mars a Nicole Scherzinger jsou oba filipínského původu. Tyga je vietnamský černoch.

„Jediní lidé, kteří skutečně masově uspěli v zábavním průmyslu, byli běloši.“ – Yano

Ale možná se situace mění. Rappeři jako Rich Brian, hnutí jako 88rising, zpěvačka Slayrizz nebo indie hvězdy od Keshi po Yaeji vytvářejí novou asijsko-americkou hudební identitu a zvuk a vyzbrojeni řadou sociálních platforem už nejsou asijští Američané při objevování a propagaci vydáni napospas nahrávacím společnostem. Místo toho si sami hledají své fanoušky.

Ještě před deseti lety byl tento výkon téměř nemožný, potvrzuje hudební manažer John Kim. Kim se sice významně podílel na rozmachu K-Popu, když v polovině 90. let uvedl na západní trh korejskou skupinu Girls‘ Generation a zpěvačku Boa Kwon, ale přiznává, že korejští umělci té doby byli na velký úspěch „příliš brzy“. V té době Hollywood stále trval na tom, aby bílí herci nosili žluté tváře – nebo je prostě úplně vybělil – zatímco asijští herci byli většinou odsouváni do stejných rolí na plátně.

„Bylo to špatně načasované. Tehdy i dnes byli Asiaté vždy vnímáni jako učenliví, zdvořilí, držící se stranou, a pak přišel někdo jako Boa, který zpívá a tančí – ,“ vzpomíná na reakce Kim. „Nyní se díky technologiím stereotypy pomalu lámou k lepšímu. Nikdo nevěděl, co je Kpop jen , podívejte se na to dnes.“

Popularita žánru přinesla povědomí o stereotypech asijských hudebníků, říká Kim, a usnadnila tak citelný posun směrem k inkluzi. Dá se očekávat, že domácí talenty tento pokrok uvítají – více očí upřených na asijskou zábavu by mělo znamenat více investic do asijských bavičů, zejména do těch, kteří nemusí překonávat bariéry mezi Východem a Západem jako umělci narození v Asii. Záplava talentů z druhé strany Tichého oceánu však americkým asijským umělcům dveře k mainstreamovému uznání neodemkla. Ve skutečnosti to podle tchajwansko-americké zpěvačky Pinky Swear mělo spíše opačný efekt.

„Hudba z Asie v USA roste – a to je super – ale na druhou stranu to tak trochu pokračuje v exotizaci Asiatů jako celku,“ říká Pinky Swear (rozená Effie Liu) v rozhovoru pro Very Good Light. „Poselství je tak trochu ve stylu: ‚Musíme se poohlédnout za rybníkem po Asiatech, kteří frčí, protože ti domácí nejsou‘.“

Utvrzuje také dlouhodobě zažitou představu a očekávání o asijských amerických umělcích.

„Když se objeví barevný umělec nebo umělec určitého etnického původu, obvykle se předpokládá, že musí zobrazovat určité ‚dědictví‘ nebo nějaký typ sociálního komentáře,“ říká Nina Lee, ředitelka propagace zábavní společnosti Shorefire. Aby se proti tomu bojovalo, musí se podle ní hudební průmysl jako celek stát mnohem rozmanitějším. „Potřebujeme, aby šéfové vydavatelství, agenti – lidé z branže, kteří mají hlas – vystoupili a zastali se asijských umělců a upřímně řečeno všech barevných umělců.“

„Stále se cítím stereotypně, ale raději bych si nehrála na oběť.“ – Yeek

Což by zase mohlo dát Američanům asijského původu podnět k tomu, aby se hudbě vůbec věnovali. Pro mnoho asijských Američanů s přistěhovaleckými rodiči se umělecká kariéra nezdá být reálnou možností. Dlouholetá hudební supervizorka a současná viceprezidentka pro filmovou hudbu ve společnosti Universal Pictures Angela Leusová, jejíž rodina pochází z Filipín, přičítá nechuť asijských rodičů k tvorbě jejich „kulturní výchově“.

„Umění je něco, co děláme, když vyrůstáme, takže to vypadá dobře na přihlášce na vysokou školu,“ dodává. „Nejste podporováni v tom, abyste z toho udělali profesi. Mám štěstí, že mě rodiče povzbuzovali a podporovali v mém zájmu o hudbu a touze se jí živit.“

Filipínský Američan Sebastian Caradang, profesně známý jako Yeek, byl po celou dobu dospívání veden k „finanční stabilitě“ a rodinnou podporu při volbě povolání zažil, až když mu hudba konečně začala vydělávat na účty. Zpěvák a skladatel už dávno překonal očekávání rodičů ohledně svého potenciálu v pop music – jeho slavní fanoušci (čti: hiphopová těžká váha A$AP Rocky) mu vydělali zaslouženou kulturní smetánku.

I přes uznání v oboru má Yeek pocit, že musí bojovat s předsudky a stigmaty.

„Pořád se cítím stereotypně, ale raději bych si nehrál na oběť,“ svěřuje se. „Chci ukázat, čeho jsem schopen ze síly své hudby, abych usnadnil masám soustředit se na to, co je důležité – ne na to, že jsem filipínský Američan….Zároveň budu stále vystupovat za svůj lid jemným, ale působivým způsobem, jak jsem vždycky chtěl.“

Když zpěvák a skladatel Jonah Yano řekl své japonské matce, že hudba je víc než koníček, poradila mu, aby si „našel talentovaného bělocha a držel se ho“. Yano říká, že ačkoli ho námitky rodiny proti jeho kariéře interpreta zpočátku odrazovaly, od té doby si uvědomil, že to bylo pro jeho vlastní ochranu. Protože „jediní lidé, kteří v zábavním průmyslu skutečně masově uspěli, byli běloši“, Yanovi rodiče si prostě nedokázali představit, že by se východoasijský hudebník nějak uživil, natož aby dosáhl úspěchu v hitparádách.

Ale stalo se.

Breakoutový hit „Like A G6“ se snadno stal jednou z nejpamátnějších skladeb roku 2010 v podání elektro-hiphopové skupiny, jejíž asijská hrdost se nosila na rukávu nebo byla vyjádřena v jejím názvu: Far East Movement. To ovšem neznamená, že by tato přezdívka byla snadným vítězstvím. Na novinářském turné k propagaci svého alba Identity v roce 2016 skupina tvrdila, že jim bylo řečeno, aby si název „Far East Movement“ rozmysleli. Vedení jim také doporučilo nosit brýle, které jim zakrývají oči, pravděpodobně proto, aby působili rasově nejednoznačněji. Název sice zůstal, ale sluneční brýle se zdají být kompromisem.

„Došlo ke krizi identity v tom smyslu, že jste z USA a jste stoprocentní Američané, ale necítíte se tak nutně a nemáte pocit, že vás tak lidé vnímají,“ řekl tehdy člen skupiny Kevin Nishimura televizi NBC News. „Stává se vám, že vám výkonní ředitelé říkají: ‚Jste příliš asijští, jak to uděláme, aby to bylo méně asijské?“

„Myslím, že to, co se v zábavním průmyslu děje s asijskými Američany, je podobné tomu, co se děje s jinými původy,“ opakuje Pinky Swear o čtyři roky později. „Každý není definován svou etnickou příslušností nebo tím, jak vypadá – čím víc nás bude venku, tím víc se normalizujeme a lidé se mohou dozvědět, že nejsme tak odlišní od všech ostatních.“

Swear tvrdí, že zatímco zastoupení Asiatů ve filmu je na vzestupu – od mezinárodního statusu lamače srdcí Henryho Goldinga až po kritický úspěch korejského filmu Parazit – v hudbě zatím k výraznému pokroku nedošlo.

Leus nesouhlasí a prozrazuje, že ze strany studií došlo k vědomému posunu směrem k inkluzi při obsazování a dokonce byl uzákoněn program diverzity pro skladatele. Nicméně v oblasti pop music je pro Leuse obtížné určit současného asijského hudebníka. Společnost podle ní upřednostňuje to, na co je zvyklá, nebo to, o čem se domnívá, že je „přitažlivé pro mainstreamovou kulturu“.

„Upřímně řečeno, většina velkých amerických popových umělců vypadá, jako by pocházela ze západní polokoule,“ vteřin Swear, „takže když asijský americký umělec osloví velkou nahrávací společnost, možná v něm nevidí stejný potenciál.“

Nina Leeová potvrzuje, že pokud jde o zastoupení Asiatů v hudbě, je před námi ještě „spousta práce“, ale zůstává optimistická, zejména s tím, jak se prosazují organizace vlastněné Asiaty, jako je 88 rising, hybrid mezi managementem a nahrávací společností, který podporuje asijské umělce. „Myslím, že právě teď přichází renesance prosazování kariéry Američanů asijského původu. Bylo by známkou mnohem zdravějšího a rozmanitějšího klimatu, kdyby existovalo více než jen jedno jediné vydavatelství, na které bychom mohli ukázat a které podporuje asijské umělce. Bylo by hezké vidět asijské umělce integrované ve všech vydavatelstvích a ne jen proto, aby splnili nějaký typ kvóty.“

Na druhou stranu, mnoho začínajících asijských umělců se možná bude muset prodat o své vlastní hvězdné síle dlouho předtím, než si získají vedení vydavatelství. Systémový rasismus zakořeněný v zábavním průmyslu znamená, že japonští muži se jen zřídkakdy dočkají ocenění v mediálním zobrazení, a v důsledku toho se Yano obával, že nikdy nebude považován za hodnotného umělce.

„Myslím, že to hlavní, co mi utkvělo v paměti, je vnímání asijského muže jako nemužného nebo méněcenného než všech ostatních mužů,“ vysvětluje pětadvacetiletý mladík. „Opravdu jsem byl dlouho přesvědčený, že kvůli tomu, jak vypadám, mě nikdo nikdy nebude brát tak vážně jako umělce jako neasijské muže. Tuto představu jsem od té doby překonal, ale řeknu vám, že je těžké se těmto věcem odnaučit.“

Novou hranicí podle Yana bude, až se na „asijskost“ přestane odkazovat jako na bod rozdílu. Většina publikací ho označuje jako „japonsko-kanadského zpěváka“, což mu připadá jako přeslazené odlišení.

I přes své výhrady Yano uznává, že jakékoli zviditelnění Asiata v mainstreamových médiích je pokrok – bez ohledu na záměry těch, kteří stojí v pozadí. „Stále si myslím, že mnohé z toho, jak se Asiaté začleňují do médií, je hluché a hloupé,“ říká. „Ale každá cesta k normalizaci je neprobádané území, a proto se neobejde bez určitých chyb. Jak bychom se mohli naučit správnou cestu, když se nám nikdy nic nepovede?“

Je to proto, že moderní společenské směrnice diktují demonstrace „vkusu“, říká Pinky Swear o nedávném zaměření na začlenění: „Došlo k posunu, ale hlavně proto, že se projevuje tolerance.“ Přesto nebývalý komerční i kritický úspěch filmů a knih, jako jsou Všem klukům, které jsem předtím miloval a Šíleně bohatí Asiaté, ve Spojených státech, stejně jako úspěch asijských hudebních interpretů, dokazuje, že existuje apetit po asijské zábavě, který ještě není nasycen.

Brány se protrhly, teď jde jen o to, aby zůstaly otevřené.