Jízda na vlně života
Slyším ji dřív, než ji vidím. Anita Bakerová sedí u klavíru v salónku v kanceláři vydavatelství Blue Note Records na Manhattanu, které vydává její nejnovější CD My Everything, první po deseti letech. Jak dokonalé. Hraje jazzový, bluesový, sladký kousek melodie, na kterém už nějakou dobu pracuje. Je to píseň, pro kterou nemá slova. Není to ani píseň pro ni samotnou. Přemýšlí o ní pro Mary J. Blige, mladší hlas, který obdivuje.
Má pixie sestřih podobný tomu, jaký si pamatuješ. Je ale kulatější než na starých studiových snímcích a má to, čemu říká „mateřské boky“. Teď, ve 46 letech, vypadá jako maminka z předměstí, což také je, v bílých capri kalhotách, černém tričku a černých mules, které se ukázaly být značky Nine West. Možná máte jeden pár ve vlastní skříni, což vám víc než slova napoví, jak je pravidelná.
Rada dělá věci pořádně, a tahle písnička ještě není hotová. „Je to smutná písnička,“ říká o textu, který ji napadl jako první. „Nechci, aby to tak bylo. Ta hudba mluví o něčem jiném a já chci počkat, až domluví.“
Takový je její dosavadní život. Celé ty roky se nechávala unášet písní někoho jiného, skutečností, že ji život volá a potřebuje, a jí nezbývalo než ji žít. Dodnes mluví o své desetileté nepřítomnosti na veřejnosti, jako by ji někdo praštil do hlavy a vtáhl do stavu snění. Hudba mohla počkat, musela by počkat; nemohla koexistovat s naléhavějším probíhajícím životem.
Snažila se psát písně, které nepřicházely, snažila se produkovat desku, která vyžadovala víc, než měla. „Podnikla jsem řadu pokusů, abych našla způsob, jak to všechno zvládnout,“ říká, „být kreativní zpěvačkou, skladatelkou, producentkou a zároveň být matkou, dcerou, sestrou, milenkou, manželkou. A s hudbou je to tak, že u mě je to krutá milenka. Nepřichází ke mně uprostřed stresu. Sedí a čeká. Říká: „Víš co? Přijď za mnou, až budeš hotová.“
„Když jsem si to uvědomil, pochopil jsem, že hudbu nemůžu nutit, když tam není. Musím se prostě naučit plout na vlně, která pro mě v danou chvíli připluje na břeh.“
Čekal ji úpadek a odchod všech lidí, kteří z ní udělali to, čím byla: ženy, která ji porodila a dala ji pryč; tety kosmetičky, která se jí ujala a vychovala z ní zpěvačku chodící do kostela, hrající na klavír, která se vyzná i v šicím stroji a lisovacím hřebenu; manžela kosmetičky, který se stal jediným tatínkem, kterého znala. Musela se vyrovnat s jejich odchodem a také s mozaikovou peřinou rodiny, jejíž tajemství byla hlubší, než tušila.
A nakonec se musela vyrovnat i sama se sebou a s tím, co ji tak dlouho pohánělo. „Začalo to tím, že se mě matka vzdala, když jsem byla ještě dítě,“ říká o události, která ji přiměla zpochybnit vlastní hodnotu a celý život se snažit něco dokázat. „Ne proto, že by byla špatný člověk nebo že by byla nějaká zrůda nebo tak něco. Byla prostě dítě a nedokázala se o mě postarat. Trvalo mi dlouho, než jsem našla klid ve svém vlastním srdci.“
Všechny tyto rodičovské postavy začaly onemocnět a umírat, když byla sama čerstvou matkou se dvěma malými chlapci, Eddiem, kterému je nyní 10 let, a Walterem, kterému je 11 let. A pokaždé, když se snažila vrátit k hudbě, vstoupilo jí do cesty něco jiného. „Pokaždé, když jsem odcházela dělat hudbu, moje matka šla do nemocnice,“ říká o tetě, kterou nazývá svou pozemskou matkou, na rozdíl od matky rodné. „A nakonec jsem se rozhodla, víte co, neodejdu, protože mi to prostě nestojí za to, abych ji opustila.
„A tak jsem si doma zařídila studio. Můj producent by přiletěl, byli bychom uprostřed něčeho, a pak by mi zavolali z nemocnice a já bych musela jít. A pak bych se vrátil a snažil bych se dostat zpátky na místo, kde jsme psali tuhle krásnou milostnou píseň. A pak jsou tři hodiny, děti přijdou ze školy a říkají: „Mami, tohle se dneska stalo… Co budeme jíst?“ To je všechno, čemu rozuměly, a to by měly mít. Obojí – můj život a moje hudba – by vedle sebe nemohlo existovat. Prostě by to nešlo.“

####PAGE####

Byly doby, kdy jste nemohli být zamilovaní a neslyšet kouřový kontraalt Anity Bakerové, který vám šeptal do duše, abyste do toho šli. Hlásala biblickou lásku až do smrti, 365 dní v roce. Ten hlas říkal amen kdoví kolika svatebním slibům, dával milence znovu dohromady, říkal lidem, že láska stojí za všechno. Její písně – „Sweet Love“, „Giving You the Best That I Got“, „I Apologize“, „Fairy Tales“ – dávaly dýchat tajným pohnutkám, o kterých lidé nevěděli. Pomohly celé generaci lidí, kterým je dnes řekněme 13 nebo 14 let, přijít na svět.
V roce 1994 pak odešla. Opustila multiplatinovou kariéru, opustila milence bez zvukové stopy, ale hlavně opustila lásku veřejnosti k ní a jejím zasněným písním o lásce. Nikdy neměla v úmyslu odejít na tak dlouho. Ale jeden rok se přetavil v druhý a pak v další, rodiče a tetičky onemocněli a ona je ošetřovala, a přesto umírali, a její malí kluci chtěli vědět, co bude k večeři, a její vlastní manželství pocítilo tíhu toho všeho.
Uvědomila si, že v danou chvíli může dělat jen jednu věc, a to být sama sebou a dělat to, co si žádá daná chvíle. A to nezahrnovalo muzicírování, protože k muzicírování je potřeba všechno a ona toho neměla na rozdávání. „Život rozhodl o tom, kde budu,“ říká mi, „tím, že přede mě postavil nemohoucnost, děti a manželství. To jsou rozhodnutí, která jsem učinila, a bylo třeba se s nimi vypořádat. Myslím, že pro rodinu není žádná oběť příliš velká, ať už jde o kariéru, zpěv nebo cokoli jiného. A já, jak se zdá, jsem byla ochotná obětovat v podstatě cokoli.“
A tak se ztratila, tato otevřeně sentimentální dospělá žena se srdcem malé holky, věřící ve staromódní milostné písně, o kterých generace sex-you-up ani nevěděla, že je potřebuje. Těmito syrovými a nadějnými prosbami se Anita Bakerová nebála říct, že chce lásku se vším všudy, zatímco ostatní se spokojili se vztahem na jednu noc. O to víc ji zasáhlo, když odešla. Tak kde byla? A co ji teď přivádí zpět?