Je potřeba jednoho, abyste ho poznali, víte?

Život se odehrává ve vakuu. Vždycky tomu tak bylo – bez ohledu na to, jak moc bychom se na sociálních sítích rádi upozadili tím, že bychom své přátele vyzývali, aby přispěli na charitativní organizace, nebo si pořizovali selfie v nových maskách #karanténa na obličeji, děláme to pro své vlastní dobro, a ne pro dobro kohokoli jiného. Možná, pokud máte štěstí, jste do svého vakua vtáhli i několik svých blízkých přátel. Máte prakticky neproniknutelnou bublinu, která umožňuje vašim myšlenkám a názorům odrážet se od stěn a odrážet se ozvěnou. Pokud je to jediný názor, který slyším, pak musím mít pravdu!“

To existovalo dávno předtím, než jsme se minulý měsíc ukryli ve svých domech a bytech, báli se neviditelné hrozby a dezinfikovali své potraviny. Vždycky jsme vyhledávali ty, kteří vypadají jako my, kteří znějí jako my. Chceme být oblíbení. Chceme mít pocit, že naše názory, ať už se zdají jakkoli postranní, potvrzují ti, kteří to cítí stejně. Místo abychom ostatní přesvědčovali, aby se přidali k našemu kmeni, vyhledáváme ty, kteří žádné přesvědčování nepotřebují. Je s tím méně práce. Chceme učedníky.

Dne 17. dubna jsme obdrželi poslední dávku médií k pozření. Všechno to bylo přeneseno do našich streamovacích zařízení a my, bojující s karanténním mozkem a překonávající frustraci z toho, že v obchodě s potravinami došly kvasnice (opravdu někdo z vás jí ty fotogenické kváskové bochníky vycházející z vašich pecí?), natáhli jsme krky jako ptáčata, připraveni zkonzumovat červy práce Netflixu.

Jedním z těchto červů, které Netflix vyzdvihuje jako nový klenot ve své přeplněné koruně, je seriál #blackAF, který vytvořil, produkoval a v němž hraje Kenya Barris, Tyler Perry 2.0.. Stejně jako jeho seriály, které tomuto předcházely (black-ish, grown-ish a ještě nešťastněji pojmenovaný mixed-ish), je seriál fiktivním popisem Barrisova života – jenže tentokrát se místo toho, aby Anthony Anderson hrál zvýšenou verzi sebe sama, rozhodl, že to bude mít přímo z koňských úst. Barrisova manželka je míšenka světlé pleti a černoška, kterou ztvárnila herečka, jež je dcerou hudební těžké váhy. Má pestrou partu dětí, které všechny odpovídají předepsaným charakterovým tropům vyskytujícím se v jakémkoli sitcomu. #blackAF je black-ish, ale tentokrát mají všichni možnost říkat fuck. It’s Netflix, baby!“

Než budu pokračovat, měl bych dodat toto: od chvíle, kdy byl tento seriál oznámen, jsem byl skeptický. V roce 2014, kdy Black-ish odstartoval, jsem si ho naladil jako mnoho dalších černochů a krátce se mi líbilo, co jsem viděl. Připadalo mi to jako Cosby Show pro novou generaci (a vzhledem k tomu, co jsme se v té době dozvídali o Billu Cosbym, to byl vítaný přírůstek do panteonu černošské televize). Barris přirovnání ke Cosbymu ještě umocnil a rychle vytvořil spin-off s názvem Grow-ish, který sleduje nejstarší dceru rodiny Zoey na vysoké škole. Kronika bohaté černošské rodiny se však rychle změnila z něčeho pro nás a stala se něčím stravitelným pro ty, kteří námi nebyli. black-ish koketuje s tím, že se změní v poškolní speciál s morálními ponaučeními připevněnými jako mašle na konci každé epizody (tím nechci říct, že Cosby Show nebyla také vinna stejným zločinem, ale bylo v ní mnohem více humoru a mnohem méně vzorců). Bylo mi jasné, že Black-ish je pořad, který má pomoci držet za ruku bělochy, kteří se chtějí dozvědět víc o černošské kultuře. Upřímně řečeno si nemyslím, že mít takové pořady je něco hrozného. Myslím, že problémem se stávají, když mají reprezentovat černošskou zkušenost jako celek a stávají se přitom encyklopedickými. Ukázal někdy někdo na Married… with Children a řekl: „Tady to je! Celá bělošská zkušenost!“?“

Všechno tohle znamená, že moc nevěřím tomu, co vychází z pera Kenyi Barrisové. Myslím, že je velmi dobrý v poskytování své perspektivy: perspektivy zámožného černocha s rasově smíšenou manželkou, který kvůli práci, kterou má, strávil celý život uspokojováním bělošského pohledu. Nemyslím si, že by tento pohled měl být ignorován. Je trochu těžké ji překousnout, když je to to jediné, co se nabízí. Jistě, svíčková je skvělá, ale nechci ji jíst každý večer. Nechci, aby mi někdo říkal, že je to jediné jídlo, které mě reprezentuje (to jsou kalamáry, díky).

Na chvíli ale nechme stranou seriál jako celek. Přiznám se, že jsem se na první díl díval se svou sestrou, i když jsme většinu času strávili povídáním přes FaceTime, než abychom věnovali pozornost čemukoli, co seriál říkal. Už slyším své profesory žurnalistiky, jak mi skáčou po krku – nemá smysl něco připisovat seriálu, který jste neviděli! Pravděpodobně se někdy dostanu k tomu, abych se podívala na zbytek. Koneckonců, nemám nic než čas.

Krátce po uvedení seriálu se na Twitteru vyrojily názory, jak už to tak bývá. Seriál, do jehož názvu byl zabudován hashtag, se stal trendem. Většina nabízených názorů byla negativní, přičemž černý Twitter citoval některé z toho, co jsem zmínil výše. Shoda panovala v tom, že je to „kýčovité“. Opět se k tomu nemohu příliš vyjadřovat. Viděl jsem jen jednu epizodu (která mi přišla otřepaná), ale nemohu říct, že bych s ní nesouhlasil. Teprve to, co následovalo, mě přimělo k rozhodnutí, že bych na to všechno asi měl mít nějaký názor.

Krátce poté, co začal být trendem samotný seriál, ho krátce nato následovala i jedna z jeho hvězd: Rashida Jonesová. Teď si, čtenáři, pokud jsi došel až sem a znáš mě, nejspíš říkáš: „Tady to Simone změní na seznam důvodů, proč by pro Rashidu Jonesovou zemřela.“ A taky si říkáš: „Tady to Simone změní na seznam důvodů, proč by pro Rashidu Jonesovou zemřela.“ Nemýlíš se úplně. Dlouho předtím, než mi říkali, že vypadám jako ona, připadalo, že se to stává každý týden (pořád to nechápu), se mi Rashida Jonesová vždycky líbila. Upřímně řečeno, kdybych ji někdy potkala, asi bych se rozbrečela. Vidět v médiích lidi, kteří vypadají jako vy, znamená hodně, a i když to zní divně, byla jednou z prvních lidí, které jsem viděla v televizi a spojila si je s tím, že to jsem já. Je nás tam venku víc. Něco na tom, že jsem v televizi viděla někoho, s kým jsem se mohla ztotožnit, bylo dobré. A cítím se tak pořád. Ženy jako Maya Rudolphová, Tracee Ellis Rossová a Zendaya ve mně vyvolávají stejný pocit, jako když se mi rozsvítí žárovka na hlavě a Leo DiCaprio v pivní otupělosti a zaskočení ukáže na televizi, protože hej! To jsem já! (Mám kamarádku, která si všimla mé posedlosti celebritami, za jejichž úspěchem stojí z velké části jejich slavnější, (někdy) talentovanější rodiče. Existuje pro nás někde nějaká podpůrná skupina?)

Každopádně Twitter rychle udělal to, co umí nejlépe, a posloužil jako jeviště pro černošskou komunitu, která se kanibalizovala, zatímco se hádala, jestli Rashida Jonesová je, nebo není černoška. Jedna část Twitteru se začala ptát, jak je možné, že někdo, kdo není černoch, může hrát v pořadu nazvaném #blackAF, jiná se ptala, jak je možné, že tito lidé, kteří se prezentují jako vševědoucí o všem černošském, si nespojili, že otec Rashidy Jonesové je ve skutečnosti Quincy Jones, a všichni ostatní celou noc sledovali, jak ze sebe tito lidé v jednom obrovském kruhu dělají hlupáky.

Nechte mě na chvíli odbočit zpět k osobnímu. Jsem „smíšený“. Nesnáším ten výraz, protože se mi při něm vybavují věci jako kornouty Dairy Queen a psi značkových plemen, takže ho nepoužívám. Moje máma je běloška a táta černoch. Kdybych si myslela, že bych mohla vydělávat za každý případ, kdy mi někdo řekne, že vypadám jako Rashida Jonesová (což se, upřímně řečeno, podle mě děje proto, že jsem jediná snědá žena s ofinou, kterou znají, a obě sledujeme seriál Parks and Recreation, takže vědí, že jejich narážku pochopím), vydělávat dolar za každý případ, kdy se mě někdo zeptá, „odkud jsem“ nebo „co jsem“, by mě zařadilo po bok Jeffa Bezose. Už mnohokrát se mě někdo zeptal, jestli jsem adoptovaný. Jednou mi při placení v CVS bílá pokladní pochválila mé opálení a zeptala se, jestli je to opálení ve spreji, protože je „tak rovnoměrné“, a zrovna se rozhlížela po novém místě, kde by si nechala udělat opálení ve spreji. Nemám žádnou nálepku, kterou bych si mohla dát, pokud jde o mou rasu – ale jsem mileniálka. Předpokládá se, že tyhle otravné věci nesnáším.

Co si pamatuji, prakticky ze všech koutů mého života mi berou mou černotu. Bílí mě rádi házejí do jednoho pytle, protože je to jednodušší a bezpečnější. Vyrostl jsem na předměstí Minneapolis, kde byli téměř všichni moji přátelé běloši. Moje střední škola byla o něco rozmanitější než ulice, na které jsem bydlel, ale byl jsem chráněn uvnitř jejího programu pro vyznamenané, kde byste barevné studenty spočítali na prstech dvou rukou. I když jsem se snažil začlenit do černošských kruhů, považovali mě za bělocha. V mladém věku jsem se prostě rozhodl, že bude jednodušší držet se toho, co znám. V té době to byla bělošská komunita. Mám několik přátel, kteří v tom či onom okamžiku dospěli k poznání, že nejsem běloch. Obvykle se to setkává se smíchem, ale slibuji vám, že jsem na tuto interakci nezapomněl.“

Vysoká škola věci změnila. Potkal jsem černochy, které zajímaly stejné věci jako mě. Potkal jsem černošské šprty, černošské hudební hlavy, černošské spisovatele. Zjistil jsem, že černošská zkušenost není monolit. Našel jsem si černošské přátele, kteří mě přijali do své komunity s otevřenou náručí a vnímali mě jako jednoho z nich, tečka. Přes to všechno bylo těžké necítit se jinak. Je to špatné přirovnání, ale myslím, že se to dá přirovnat k tomu, co se stane, když lidé uvidí albínskou veverku. A je to tady! Nevypadá jinak? Rychle ji vyfoťte.

Budu první, kdo přizná, že Rashida Jonesová je pro tento argument příšerný strawman. Je to slavná, bohatá, konvenčně přitažlivá žena, která je schopná poukázat na svého ještě slavnějšího a bohatšího otce a zároveň na červených kobercích vtipkovat, když se tazatelé dopustí této chyby. Navíc udělala kariéru díky tomu, že hraje postavy, které jsou bělošsky zakódované nebo ještě hůře napsané jako Italky. Dá se říct, že její role ve filmu #blackAF je první kanonicky černošskou rolí, kterou hrála (možná je to spíš příznak všudypřítomného hollywoodského rasismu, ale to zní jako nuancovaná diskuse na jiný den). Ale pokud jí, dceři jednoho z nejplodnějších, ne-li nejplodnějších producentů hudby, která je nepochybně černošská, nedokáže černošská komunita poskytnout přístup, komu ho poskytne?“

Bylo by nezodpovědné řešit tuto otázku, aniž bychom zmínili kolorismus, rozdělení vytvořené bělochy, které nás nakonec přimělo obrátit se proti vlastním. V žádném případě nesrovnávám svou zkušenost černošky se zkušeností někoho, kdo má tmavší barvu pleti než já. Moje vlastní sestra, která je jen o trochu tmavší než já a má o něco hustší vlasy než já, je vnímána jako černoška častěji než já – ale za cenu toho, že ji sledují v Targetu, protože si nějaký nájemný policajt myslí, že krade. Toto privilegium, kterého se mi dostalo jen díky tomu, že jsem si hodila genetickou kostkou, si neustále uvědomuji. Nicméně rasismus, který jsem zažil, byl sice z velké části mikroagresivní, ale nikdy nebyl okamžitě odřeknut, protože osoba, která mi škodila, zjistila, že jsem napůl běloch.

Velmi specifická značka rasismu, které čelí lidé smíšené rasy, je jednou z těch, o kterých se ještě hluboce nediskutovalo v rámci způsobů, jakými diskutujeme o rasismu, který má dopad na barevné komunity jako celek – ale to proto, že jsme sotva poškrábali povrch, pokud jde o diskusi o rasismu. Rasismus, který zažívají míšenci, se bohužel tak často děje prostřednictvím hovorů přicházejících zevnitř domu.

Občas, když nastoupím do nového zaměstnání nebo jsem představen novým lidem na večírku, rád přemýšlím, jakou nálepku mi lidé, kteří se se mnou setkávají poprvé, připlácnou. Někdy si vedu vnitřní kalendář, jak dlouho bude trvat, než se ten člověk bude cítit natolik pohodlně, aby mi položil obávanou otázku „Tak co vlastně jsi?“, a já cítím, jak napětí povoluje, jako když u syceného nápoje praskne víčko, když se odvíjí.

Ale většinu času se cítím unášen. A člověk se může vznášet jen tak dlouho.