Problémem SMET není jen údržba, kterou roboti vyžadují – i když ta může být pro devítičlennou jednotku velkou zátěží – ale také jejich omezená mobilita. „Existují místa, kde po našich vojácích požadujeme, aby se dostali tam, kam se nic jiného nedostane… terén džungle, strmé náspy, voda a husté městské prostředí,“ řekl Sando. „Jsou oblasti, kde vojáci mohou chodit, plazit se a šplhat, kam bychom s nimi vozidlo této velikosti prostě nemohli umístit.“

SMET zůstává velmi užitečný pro dlouhé pochody s těžkým nákladem, což je postrach vojáků pěchoty, kteří jsou stále více přetíženi neprůstřelnou vestou, municí a elektronikou. Možnost dobíjet vybavení z robota namísto nošení několikadenních baterií pro každou položku vybavení je sama o sobě výrazným snížením hmotnosti. Budoucí varianty SMET, řekl Sando, by mohly nést senzory s dlouhým dosahem, komunikační relé nebo dokonce zbraně.

Ale když se pěší jednotky musí dostat do míst, kam se dá jít jen pěšky, musí mít možnost nechat robotická vozidla za sebou a nechat někoho jiného, aby se o ně postaral. Naproti tomu Sando říká: „Senzor nesený vojákem je menší než krabička cigaret, mohu ho použít, když ho potřebuji, mohu ho vrátit zpět.“

.