„Netrap se kočko, všechno jsou to zvonky. Nemáme žádný chlebíček, ale to stejně není naše parketa. Tak si tu bláznivou scénu vykopej a nebuď takový otrava.“

Beaty se odhlásily z idylického života, který slibovala předměstí 50. let, a zabydlely se v zakouřených jazzových klubech městské utopie. Byli to skuteční rebelové konformity a buržoazních názorů, kteří odmítali konvenční životní styl středostavovské Ameriky ve prospěch hipsterského, otlučeného způsobu života.

Mluvili jinak, vypadali jinak a ve srovnání se všemi ostatními to byli divní kocouři.

Rock &rollová rebelie byla jedna věc, ale tahle vzdálená scéna se nepodobala ničemu, co máma s tátou předtím viděli.

Většina beatníků nebyla vojenský materiál, ani to nebyli konformisté připravení vyhledávat svět korporací. Byli to volnomyšlenkáři jako zakladatelé Allen Ginsberg, Neal Cassady, William Burroughs a Jack Kerouac, všichni přátelé a spisovatelé.

Beats se ponořili do života, filozofie, poezie, umění, hudby, politiky a cesty. Kmotr beatů Jack Kerouac o jejich putování psal v kvintesenci beatové bible Na cestě (1957) a jazzoví hudebníci jako Dizzy Gillespie přispěli bebopovým slangem stejně jako svými charakteristickými tmavými odstíny a baretem.

Allen Ginsberg odmítl termín „beatnik“, když řekl; „zdá se, že je to slovo urážlivé, obvykle používané pro lidi, kteří se zajímají o umění.“

Beatníci tíhli ke kavárnám (z velké části se zasloužili o šílenství espressa a cappuccina) nebo folkovým či jazzovým klubům, kde se mohli podělit o své myšlenky, verše a hudbu.

Odmítali greaser styl triček a džínů, stejně jako hranatý styl pudlových sukní a sedlových bot. Místo toho chlapci nosili mikiny a pytlovité kalhoty chinos s koženými sandály huarache, zatímco dámy nosily černé trikoty a rovné sukně se sandály nebo baletními střevíčky.

Muži si nechávali narůst delší vlasy, zatímco ženy si je nechávaly zkrátit na gamine nebo urchin cut. Korunu všem završovaly barety a stříbrné šperky z indiánské kultury dokazovaly sympatie k sociálním kauzám.

Temná móda beatníků odrážela zatížený psychický stav, v němž žili. Černá se stala synonymem pro eleganci a úzkost byla tím nejlepším doplňkem.

Beatový vzhled byl nekonformním trendem (co říkáte na oxymóron?), ale to nebránilo televizi a filmům, aby se na tento styl zaměřily. Beatnický styl Maynarda G. Krebse z filmu Mnoho lásek Dobieho Gillise byl beatnický, vyznačoval se obnošenou mikinou, nedbalými kalhotami chinos a kozí bradkou, zatímco hepcat hipness Audrey Hepburnové ve filmu Funny Face (1957) byl nezapomenutelný: gamine haircut, černý trikot a capri legíny s balerínami.

Ernest Hemingway nazval období po první světové válce „ztracenou generací“, zatímco tato nová liga literárních samotářů po druhé světové válce se stala známou jako beat generation.

Byli sice beat, ale rozhodně nebyli ztracení a jejich riff předznamenal hippie příslib všeobecného přijetí a bratrské lásky, který měl přijít v 60. letech. Žonglovali za zvuku bonga a bylo to heavy, člověče. Dig.

Na začátku 60. let se z beatniků do značné míry staly figurky pro pobavení, stereotypně zobrazované v tisku a ve filmech jako černě odění podivínští vousáči, kteří berou drogy, pronášejí ubohou poezii a plácají do bubnů bonga.

Britský komik Tony Hancock ve filmu Rebel z roku 1961 (v USA pod názvem Call Me Genius) zesměšnil avantgardní uměleckou skupinu beatniků (jednoho z nich nesourodě ztvárnil velmi mladý Oliver Reed).

V lednu 1962 pak přišel zřejmě poslední hřebíček do beatnické rakve, když se v New Musical Express objevil článek s titulkem „Plánují udělat z Pata Boona beatnika“.

V polovině 60. let beatniky v nespokojenosti mainstreamové veřejnosti nahradili hippies – ti nesli pochodeň tím, že přijali Allena Ginsberga jako kontrakulturního guru své generace.