Legendární duo Grateful Dead zahájilo březnové turné se šesti koncerty okouzlujícím vystoupením v manhattanské Radio City Music Hall
Studený déšť a sníh se v pátek večer prohnal středem Manhattanu, ale uvnitř vyprodané Radio City Music Hall Bob Weir přenesl své publikum daleko od betonové džungle. „Jednoho krásného léta jsem byl ve Wyomingu, skládal jsem seno, psal písničky a trochu pil,“ řekl legendární kytarista Grateful Dead, kterému sekundoval jeho věčný spolupracovník Phil Lesh. Jednoho dne, vzpomínal Weir, potřeboval uměleckou inspiraci – a tak vyrazil z ranče, kde pobýval, do majestátního pohoří Wind River Range. „Ujel jsem asi míli a půl po silnici a…“ Weir se na chvíli odmlčel. „Napadlo mě: ‚Já prostě nevím, co tady hledám! Ale musím to udělat!“
Anekdota vystihovala Weirovo a Leshovo vystoupení v Radio City, první ze šesti koncertů „Bobby & Phil Duo Tour“, které rockové ikony tento měsíc zavede do New Yorku, Bostonu a Chicaga. Když utichl smích publika, Weir vybrnkal úvodní akordy písně „Lost Sailor“, která se svým tradičním partnerem „Saint of Circumstance“ vytvořila bouřlivý závěr prvního ze dvou koncertních setů. Stejně jako mladý Weir putující Skalistými horami nebo titulní námořník John Perry Barlow vyobrazený v melodii z roku 1980, i Weir a Lesh – jejichž tvůrčí partnerství trvá již více než půl století – občas působili nejistě. Byly tam nějaké špatné noty? Jistě. Chybějící texty? Samozřejmě. Ale kompenzovali to intenzivním kamarádstvím. <iframe src=“https://www.facebook.com/plugins/video.php?href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2FRelixMagazine%2Fvideos%2F10155116894927307%2F&show_text=0&width=560″ width=“560″ height=“315″ frameborder=“0″ scrolling=“no“ allowfullscreen=““ class=““ resize=“0″ replace_attributes=“1″ name=““></iframe>
Weir a Lesh si v pátek večer hráli na vypravěče a vyprávěli historky z počátků Dead. Jejich výběr písní, který byl do večera tak trochu divokou kartou, se zaměřil na tato počáteční léta. Částečně to bylo z logistických důvodů: duo hrálo buď samo, nebo je doprovázel pouze perkusionista Wally Ingram, což vylučovalo komplikované groovy jamů z pozdější éry, jako jsou „Estimated Prophet“ nebo „Shakedown Street“. Ale bez hudební pyrotechniky svých kapel – Weira a jeho Dead and Company s Johnem Mayerem; Leshe a jeho dokonalého Terrapin Family Bandu – se duo vrátilo ke svým kořenům, a to s často uhrančivými výsledky. Zamyšlený, nenápadný spodní proud určoval hlavní momenty od mystického psych-folku „Mountains of the Moon“ po hard-timesovou písničku „Operator“. Na konci posledně jmenované skladby Weir dokonce zavtipkoval: „Napadá mě, že jsme nikdy nestihli nacvičit její konec!“
V průběhu své kariéry si Weir a Lesh vybudovali pověst díky svérázným instrumentálním postupům a odosobněný formát jejich styly ještě zvýraznil. Místo toho, aby kytarové dynamo z jam-bandu, jako je Warren Haynes nebo Trey Anastasio, obstaralo party zesnulého Jerryho Garcii, jak to dělali dříve, Weir a Lesh překonfigurovali aranže. Úsporným střídáním akustických akordů vdechl Weir sólům ve skladbách „Uncle John’s Band“ a „Me and My Uncle“ americký primitivní nádech. A Lesh ovládal svou elektrickou basu jako melodickou sílu: Jeho obratná kontramelodie ve skladbě „Friend of the Devil“ se vyrovnala hře Davida Grismana na mandolínu ve studiové verzi skladby z roku 1970. <iframe src=“https://www.facebook.com/plugins/video.php?href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2FRelixMagazine%2Fvideos%2F10155117024872307%2F&show_text=0&width=560″ width=“560″ height=“315″ frameborder=“0″ scrolling=“no“ allowfullscreen=““ class=““ resize=“0″ replace_attributes=“1″ name=““></iframe>
Ne že by provedení byla všeobecně dotažená a vybroušená. Po začátku slibného instrumentálního souboje se „Mountains of the Moon“ zvrtla v bezcílný jam. Podobně vlažná byla i „He’s Gone“, než Weir a Lesh píseň oživili vydatnou verzí jejího codu „Nothing’s gonna bring him back…“
Ale i přes občasné nedostatky se v uvolněné atmosféře zrodil jeden z nejlepších jamů večera. Lesh a Weir zdánlivě ignorovali vzájemné pokyny, aby přešli k další části prvosignální „Bird Song“, a nutili se prozkoumat každý kout elegického akordového postupu písně. Čtení mělo takový úspěch, že ji duo v polovině druhého setu vrátilo k repríze.
Vtipkování dua však mohlo zkreslit pozitivní přijetí davem. Skladbu „Bird Song“ předznamenali postranní historkou o zesnulém instrumentalistovi Dead Ronu „Pigpenovi“ McKernanovi a jeho někdejší přítelkyni Janis Joplin, která inspirovala oblíbený text Roberta Huntera. Weir vzpomínal, jak žil se svými spoluhráči v „v podstatě opuštěném letním táboře“ v Marin County, a poznamenal, že s McKernanem a Joplinovou sdílel tenkou zeď. „Celou noc se ozývalo ‚Tati! Tati! Tati!“ křičel. Lesh prohodil: „To nadšení bylo nakažlivé.“
V Radio City bylo nadšení, i když mnohem jiného druhu, podobně nakažlivé. Koncert sice nominálně skončil závěrečnou skladbou druhého setu „Not Fade Away“ a přídavkem „Box of Rain“, ale vyvrcholil Weirovou coververzí ostré protestní hymny Boba Dylana „A Hard Rain’s a-Gonna Fall“ z roku 1963. Weir, který se svými kolegy z kapely Dead and Company začátkem tohoto týdne navštívil pozůstalé po obětech střelby na škole Marjory Stoneman Douglas, přednesl jeden verš s obzvláštní silou: „Viděl jsem zbraně a ostré meče v rukou malých dětí.“ Před skladbou „Box of Rain“ Lesh ještě důrazněji vyjádřil politickou orientaci dua, když vyzval publikum, aby identifikovalo zákonodárce podporující zbraně a „volilo ty zmrdy“.
Kromě jinak pohodové povahy večera politické výzvy vykouzlily rodinnou, ale napjatou kontrakulturu, z níž Weir, Lesh a Dead v 60. letech vzešli. Je to společenství, jehož se Deadheads budou stále statečně účastnit – a které jsou Weir a Lesh naštěstí stále ochotni zprostředkovávat. B+
Seznam skladeb:
Uncle John’s Band
Operator
Ramble On Rose
Friend of the Devil
Bird Song
He’s Gone
Lost Sailor
Saint of Circumstance
Loose Lucy
Peggy-O
Me and My Uncle
Mountains of the Moon
Ptačí píseň (repríza)
Let It Grow
A Hard Rain’s A-Gonna Fall
Not Fade Away
Box of Rain