Nacionalismus začal v Rusku sílit ještě před koncem vlády Alexandra II., ale jeho pevně rozhodnutý nástupce Alexandr III., který měl Finsko osobně v oblibě, dokázal odolat požadavkům ruských nacionalistů na zrušení finské autonomie a začlenění Finů do ruského národa. Vznik sjednoceného Německa na jih od Baltu znepokojoval i Rusy, kteří si chtěli zajistit loajalitu Finska. Ruští právníci zastávali názor, že ačkoli Alexandr I. z titulu své nejvyšší moci udělil Finsku autonomní práva, kterýkoli ruský imperátor vykonávající stejnou nejvyšší moc je oprávněn vzít si je kdykoli zpět. V souladu s touto zásadou vydal Mikuláš II. 15. února 1899 manifest, podle něhož byl oprávněn bez souhlasu finského sněmu přijímat zákony vynutitelné ve Finsku, pokud se dotýkaly ruských zájmů. Následovaly přímé pokusy o rusifikaci. V roce 1900 bylo nařízeno postupné zavádění ruštiny jako třetího úředního jazyka a v roce 1901 bylo vydáno nařízení, že Finové mají sloužit v ruských jednotkách a že vlastní finská armáda má být rozpuštěna. Stále větší výkonná moc byla svěřena ultranacionalistickému generálnímu guvernérovi, generálu Nikolaji Bobrikovovi. Tváří v tvář této situaci se z finských politických stran vykrystalizovaly dvě protichůdné frakce: konstitucionalisté (Švédská strana a Mladofinská strana), kteří požadovali, aby nikdo nedodržoval nezákonná nařízení, a komplotáři (Starofinská strana), kteří byli připraveni ustoupit ve všem, co se podle jejich názoru nedotýkalo životních zájmů Finska. Konstitucionalisté byli odvoláni ze svých funkcí a jejich vůdci byli vyhoštěni. Mladí muži s konstitucionalistickými názory se na výzvu odmítali hlásit do služby a císař nakonec musel ustoupit: finská armáda zůstala rozpuštěna, ale žádní Finové nebyli odvedeni do ruské armády. Extrémnější skupina, známá jako aktivisté, byla ochotna schvalovat i násilné činy a Bobrikov jimi byl zavražděn.

Odpor a reformy

Další opozici představovala Strana práce, která byla založena v roce 1899 a která v roce 1903 přijala marxistické zásady a změnila svůj název na Sociálně demokratickou stranu. Strana, která nebyla ochotna přistoupit na kompromisy s carským Ruskem, se vyvíjela podle revolučního směru. Když se konstitucionalisté, využívající momentální slabosti Ruska, spojili se sociálními demokraty a zorganizovali celonárodní stávku, obnovil císař situaci, která panovala před rokem 1899 (4. listopadu 1905) – ale ne na dlouho. Dalším výsledkem stávky byla úplná reforma parlamentního systému (20. července 1906). To byl nejnaléhavější požadavek sociálních demokratů. Starý čtyřkomorový sněm byl změněn na jednokomorový parlament volený ve všeobecných a rovných volbách. Finsko tak z jednoho z nejnereprezentativnějších politických systémů v Evropě získalo rázem ten nejmodernější. Parlamentní reforma polarizovala politické frakce a položila základ modernímu stranickému systému. Zavedení všeobecného a rovného volebního práva znamenalo, že zemědělci a dělníci měli potenciálně velkou většinu. Sociální demokraté se stali největší stranou v parlamentu, když hned v prvních volbách (1907) získali 80 křesel z 200 možných. Přesto zůstával význam parlamentu velmi malý, protože jej císař neustále rozpouštěl; brzy tak začal útok na finskou autonomii nanovo. Konstitucionalisté odstoupili z vlády a jejich příkladu brzy následovali i komplotáři, neboť i podle jejich názoru byla překročena krajní mez. Nakonec byl vytvořen ilegální senát složený z Rusů. V roce 1910 byla odpovědnost za všechny důležité zákony přenesena na ruskou dumu.

Návrat k autonomii

V průběhu první světové války hledalo finské osvobozenecké hnutí podporu v Německu a řada mladých dobrovolníků absolvovala vojenský výcvik a vytvořila prapor Jägar. Po ruské revoluci v březnu 1917 získalo Finsko opět autonomii a vlády v zemi se ujal senát neboli koaliční vláda. Zákonem z července 1917 bylo rozhodnuto, že veškerou moc, kterou dříve vykonával císař (kromě obrany a zahraniční politiky), bude vykonávat finský parlament. Po ovládnutí Ruska bolševiky v listopadu 1917 vydal parlament 6. prosince 1917 prohlášení o nezávislosti Finska, které poslední den roku uznal Lenin a jeho vláda.

.