od papeže Františka

1. Okouzlující obraz vánočních jesliček, tak drahý křesťanskému lidu, nepřestává vzbuzovat údiv a úžas. Zobrazení Ježíšova narození je samo o sobě prostým a radostným zvěstováním tajemství vtělení Božího Syna. Betlém je jako živé evangelium vystupující ze stránek Písma svatého. Při rozjímání o vánočním příběhu jsme zváni, abychom se vydali na duchovní cestu, přitahováni pokorou Boha, který se stal člověkem, aby se setkal s každým mužem a ženou. Uvědomujeme si, že jeho láska k nám je tak velká, že se stal jedním z nás, abychom se my zase mohli stát jedním z nás.

Tímto listem chci povzbudit krásnou rodinnou tradici přípravy betlému ve dnech před Vánocemi, ale také zvyk jeho vystavování na pracovištích, ve školách, nemocnicích, věznicích a na náměstích měst. Při použití nejrůznějších materiálů k vytvoření malých mistrovských děl krásy se vždy projeví velká fantazie a kreativita. Jako děti se učíme od svých rodičů a prarodičů pokračovat v této radostné tradici, která v sobě skrývá bohatství lidové zbožnosti. Doufám, že se tento zvyk nikdy neztratí a že všude, kde upadl v zapomnění, může být znovu objeven a oživen.

2. Původ vánočních jesliček nacházíme především v některých detailech Ježíšova narození v Betlémě, jak o něm vyprávějí evangelia. Evangelista Lukáš jednoduše říká, že Maria „porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo“ (2,7). Protože byl Ježíš položen do jeslí, je scéna narození známá v italštině jako presepe, z latinského slova praesepium, což znamená „jesle“.

Při příchodu na tento svět byl Boží Syn položen na místo, kde se krmí zvířata. Seno se stalo prvním lůžkem toho, který se měl zjevit jako „chléb, který sestoupil z nebe“ (J 6,41). Svatý Augustin byl spolu s dalšími církevními otci touto symbolikou ohromen: „Položený do jeslí se stal naším pokrmem“ (Kázání 189, 4). Jesličky skutečně evokují řadu tajemství Ježíšova života a přibližují je našemu každodennímu životu.

Vraťme se však k původu nám tak známých vánočních jesliček. Musíme si představit sami sebe v malém italském městečku Greccio nedaleko Rieti. Svatý František se tam zastavil nejspíše na zpáteční cestě z Říma, kde 29. listopadu 1223 obdržel od papeže Honoria III. potvrzení své řehole. František předtím navštívil Svatou zemi a jeskyně v Grecciu mu připomínaly betlémskou krajinu. Je také možné, že „chudáka z Assisi“ zaujaly mozaiky v římské bazilice svaté Marie Větší, zobrazující Ježíšovo narození, poblíž místa, kde se podle staré tradice dochovaly dřevěné desky jesliček.

Františkánské prameny podrobně popisují, co se tehdy v Grecciu odehrálo. Patnáct dní před Vánocemi požádal František místního muže jménem Jan, aby mu pomohl uskutečnit jeho touhu „oživit vzpomínku na ono děťátko narozené v Betlémě, abych na vlastní tělesné oči co nejvíce viděl nepohodlí jeho dětských potřeb, jak leželo v jeslích a jak bylo, když vedle stál vůl a osel, položeno na lože ze sena“. Na to se jeho věrný přítel ihned vydal připravit vše, o co ho světec požádal. Dne 25. prosince se do Greccia sjeli řeholníci z různých končin spolu s lidmi ze statků v okolí, kteří přinesli květiny a pochodně, aby tuto svatou noc rozsvítili. Když František dorazil, našel jesle plné sena, vola a osla. Všichni přítomní prožívali novou a nepopsatelnou radost z přítomnosti vánoční scény. Kněz pak nad jesličkami slavnostně sloužil eucharistii, čímž ukázal pouto mezi vtělením Božího Syna a eucharistií. V Grecciu nebyly žádné sochy, betlém se odehrával a prožívali ho všichni přítomní.

Tak začínala naše tradice: všichni se shromáždili v radosti kolem jeskyně, bez vzdálenosti mezi původní událostí a těmi, kdo se podílejí na jejím tajemství.

Tomáš z Celana, první životopisec svatého Františka, poznamenává, že tuto prostou a dojemnou scénu doprovázel dar podivuhodného vidění: jeden z přítomných viděl v jeslích ležet samotného Ježíška. Z betléma o oněch Vánocích roku 1223 „všichni odcházeli domů s radostí“.

3. Prostotou tohoto znamení vykonal svatý František velké evangelizační dílo. Jeho učení se dotklo srdcí křesťanů a dodnes nabízí jednoduchý, ale autentický způsob, jak zobrazit krásu naší víry. Místo, kde se tento první betlém odehrál, skutečně vyjadřuje a vyvolává tyto pocity. Greccio se stalo útočištěm duše, horskou pevností zahalenou do ticha.

Proč v nás vánoční jesličky vzbuzují takový úžas a tak hluboce nás dojímají? Za prvé proto, že ukazují Boží něžnou lásku: Stvořitel vesmíru se snížil, aby se ujal naší malosti. Dar života se v celém svém tajemství stává ještě podivuhodnějším, když si uvědomíme, že Mariin Syn je zdrojem a oporou veškerého života. V Ježíši nám Otec dal bratra, který nás přichází hledat, kdykoli jsme zmatení nebo ztracení, věrného přítele, který je nám vždy po boku. Dal nám svého Syna, který nám odpouští a osvobozuje nás od hříchů.

Postavení vánočních jesliček v našich domovech nám pomáhá prožít historii toho, co se odehrálo v Betlémě. Naším zdrojem pro pochopení a rozjímání o této události samozřejmě zůstávají evangelia. Zároveň nám její ztvárnění v jeslích pomáhá představit si tuto scénu. Dotýká se našich srdcí a umožňuje nám vstoupit do dějin spásy jako současníkům události, která je živá a reálná v široké škále historických a kulturních souvislostí.

Již od dob svého františkánského vzniku nás betlém zvláštním způsobem vybízí, abychom „pocítili“ a „dotkli se“ chudoby, kterou na sebe vzal Boží Syn při vtělení. Implicitně nás vyzývá, abychom ho následovali na cestě pokory, chudoby a sebezapření, která vede od betlémských jeslí ke kříži. Žádá nás, abychom mu vyšli vstříc a sloužili mu tím, že budeme prokazovat milosrdenství těm z našich bratří a sester, kteří to nejvíce potřebují (srov. Mt 25,31-46).

4. Rád bych se nyní zamyslel nad jednotlivými prvky betléma, abychom docenili jejich hlubší význam. Nejprve je tu pozadí hvězdné oblohy zahalené do temnoty a ticha noci. Představujeme ho nejen z věrnosti evangelijním zprávám, ale také pro jeho symbolickou hodnotu. Můžeme si vzpomenout na všechny ty okamžiky v našem životě, kdy jsme zažili temnotu noci. Ani tehdy nás však Bůh neopouští, ale je tu, aby nám odpověděl na naše zásadní otázky o smyslu života. Kdo jsem? Odkud pocházím? Proč jsem se narodil právě v této historické době? Proč miluji? Proč trpím? Proč zemřu? Právě proto, aby odpověděl na tyto otázky, se Bůh stal člověkem. Jeho blízkost přináší světlo tam, kde je tma, a ukazuje cestu těm, kdo přebývají ve stínu utrpení (srov. Lk 1,79).

Zmínku si zaslouží i krajiny, které jsou součástí betléma. Často k nim patří ruiny starobylých domů nebo budov, které v některých případech nahrazují betlémskou jeskyni a stávají se domovem pro Svatou rodinu. Tyto ruiny jsou zřejmě inspirovány Zlatou legendou dominikána Jacoba de Varagine ze třináctého století, která vypráví o pohanské víře, že se chrám Míru v Římě zřítí, když Panna porodí. Více než cokoli jiného jsou ruiny viditelným znamením padlého lidstva, všeho, co nevyhnutelně propadá zkáze, chátrá a zklamává. Toto scénické prostředí nám říká, že Ježíš je novost uprostřed stárnoucího světa, že přišel uzdravit a obnovit, obnovit svět a naše životy v jejich původní nádheře.

5. Ježíš je nový uprostřed stárnoucího světa. S jakým citem bychom měli uspořádat hory, potoky, ovce a pastýře v betlémě! Když tak činíme, připomínáme si, že jak předpověděli proroci, celé stvoření se raduje z příchodu Mesiáše. Andělé a průvodní hvězda jsou znamením, že i my jsme povoláni vydat se k jeskyni a poklonit se Pánu.

„Přejděme do Betléma a podívejme se na to, co se stalo, co nám Pán oznámil“ (Lk 2,15). Tak si pastýři po andělském zvěstování vyprávějí. Z těchto prostých slov vyplývá krásné poučení. Na rozdíl od mnoha jiných lidí, zaměstnaných mnoha věcmi, se pastýři stávají prvními, kdo vidí to nejpodstatnější: dar spásy. Jsou to pokorní a chudí, kdo vítají událost Vtělení. Pastýři odpovídají Bohu, který nám přichází vstříc v Dítěti Ježíši, tím, že se mu vydávají vstříc s láskou, vděčností a úctou. Díky Ježíši dává toto setkání Boha a jeho dětí vzniknout našemu náboženství a vysvětluje jeho jedinečnou krásu, která je tak nádherně patrná v betlémě.

6. Je zvykem přidávat do našich betlémů mnoho symbolických postav. Nejprve jsou to žebráci a ostatní, kteří znají jen bohatství srdce. I oni mají plné právo přiblížit se k Ježíškovi; nikdo je nemůže vyhnat ani poslat pryč od jesliček tak provizorních, že se chudí zdají být zcela doma. Chudí jsou vskutku privilegovanou součástí tohoto tajemství; často jako první poznávají Boží přítomnost uprostřed nás.

Přítomnost chudých a pokorných v jesličkách nám připomíná, že Bůh se stal člověkem kvůli těm, kteří se cítí nejvíce potřební jeho lásky a kteří ho prosí, aby se k nim přiblížil. Ježíš, „tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29), se narodil v chudobě a vedl prostý život, aby nás naučil rozpoznat, co je podstatné, a podle toho jednat. Jesličky nás jasně učí, že se nesmíme nechat oklamat bohatstvím a pomíjivými přísliby štěstí. V pozadí vidíme Herodův palác, uzavřený a hluchý vůči zvěsti radosti. Tím, že se Bůh sám narodil v jeslích, zahajuje jedinou skutečnou revoluci, která může dát naději a důstojnost vyděděným a vyvrženým: revoluci lásky, revoluci něhy. Z jeslí Ježíš tichým, ale mocným způsobem hlásá potřebu sdílení s chudými jako cestu k lidštějšímu a bratrštějšímu světu, v němž nikdo není vyloučen ani odsunut na okraj společnosti.

Děti – ale i dospělí! – často rádi přidávají do betléma další postavy, které nemají žádnou zjevnou souvislost s evangelijním vyprávěním. Tyto fantazijní doplňky však každý svým způsobem ukazují, že v novém světě, který Ježíš inauguroval, je místo pro všechno, co je skutečně lidské, a pro všechny Boží tvory. Od pastýře po kováře, od pekaře po hudebníky, od žen nesoucích džbány s vodou po hrající si děti: to vše vypovídá o každodenní svatosti, radosti z konání obyčejných věcí neobyčejným způsobem, která se rodí vždy, když s námi Ježíš sdílí svůj božský život.

7. Postupně přicházíme k jeskyni, kde nacházíme postavy Marie a Josefa. Maria je matka, která rozjímá o svém dítěti a ukazuje ho každému návštěvníkovi. Postava Marie nás nutí přemýšlet o velkém tajemství, které tuto mladou ženu obklopilo, když Bůh zaklepal na dveře jejího neposkvrněného srdce. Maria odpověděla v naprosté poslušnosti na poselství anděla, který ji požádal, aby se stala Matkou Boží. Její slova: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38) nám všem ukazují, jak se ve víře odevzdat do Boží vůle. Maria se svým „fiat“ stala matkou Božího Syna a neztratila, ale díky němu posvětila své panenství. Vidíme v ní Matku Boží, která si nenechává svého Syna jen pro sebe, ale vyzývá všechny, aby poslouchali jeho slovo a uváděli je do praxe (srov. J 2,5).

Po Mariině boku, zobrazeném při ochraně Dítěte a jeho Matky, stojí svatý Josef. Obvykle bývá zobrazován s holí v ruce nebo s lampou v ruce. Svatý Josef hraje v životě Ježíše a Marie důležitou roli. Je strážcem, který neúnavně chrání svou rodinu. Když ho Bůh varoval před Herodovou hrozbou, neváhal se vydat na cestu a uprchnout do Egypta (srov. Mt 2,13-15). A jakmile nebezpečí pominulo, přivedl rodinu zpět do Nazareta, kde měl být prvním učitelem Ježíše jako chlapce a pak jako mladého muže. Josef ve svém srdci uchovával velké tajemství obklopující Ježíše a jeho choť Marii; jako spravedlivý člověk se vždy svěřoval do Boží vůle a uváděl ji v život.

8. Když o Vánocích položíme do jesliček sošku Jezulátka, betlém náhle ožije. Bůh se objevuje jako dítě, abychom ho vzali do náruče. Pod slabostí a křehkostí skrývá svou moc, která všechno tvoří a proměňuje. Zdá se to nemožné, ale je to pravda: v Ježíši byl Bůh dítětem a tímto způsobem chtěl zjevit velikost své lásky: úsměvem a otevřením své náruče všem.

Narození dítěte probouzí radost a úžas, staví před nás velké tajemství života. Když vidíme rozzářené oči mladého páru, který hledí na své novorozené dítě, můžeme pochopit pocity Marie a Josefa, kteří při pohledu na Ježíška vycítili Boží přítomnost ve svém životě.

„Zjevil se život“ (1 Jn 1,2). V těchto slovech shrnuje apoštol Jan tajemství Vtělení. Jesle nám umožňují spatřit a dotknout se této jedinečné a nevídané události, která změnila běh dějin, takže čas se od té doby počítá buď před Kristovým narozením, nebo po něm.

Boží cesty jsou podivuhodné, neboť se zdá nemožné, aby opustil svou slávu a stal se člověkem jako my. K našemu úžasu vidíme, že Bůh jedná přesně jako my: spí, bere si mléko od matky, pláče a hraje si jako každé jiné dítě! Jako vždy nás Bůh mate. Je nepředvídatelný, neustále dělá to, co nejméně očekáváme. Betlém ukazuje Boha, jak přišel do našeho světa, ale také nás nutí přemýšlet o tom, jak je náš život součástí Božího vlastního života. Vyzývá nás, abychom se stali jeho učedníky, chceme-li dosáhnout konečného smyslu života.

9. Vyzývá nás, abychom se stali jeho učedníky, chceme-li dosáhnout konečného smyslu života. S blížícím se svátkem Zjevení Páně umísťujeme do vánočních jesliček sochy Tří králů. Pozorováním hvězdy se tito mudrci z Východu vydali do Betléma, aby našli Ježíše a nabídli mu své dary – zlato, kadidlo a myrhu. Tyto nákladné dary mají alegorický význam: zlato uctívá Ježíšovo kralování, kadidlo jeho božství, myrha jeho posvátné lidství, které mělo zakusit smrt a pohřeb.

Při rozjímání o tomto aspektu jesliček jsme vyzváni, abychom se zamysleli nad odpovědností každého křesťana za šíření evangelia. Každý z nás je povolán přinášet všem radostnou zvěst a svými praktickými skutky milosrdenství svědčit o radosti z poznání Ježíše a jeho lásky.

Tři králové nás učí, že lidé mohou přijít ke Kristu velmi dlouhou cestou. Bohatí muži, mudrci z daleka, žíznící po nekonečném, se vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu, která je měla dovést do Betléma (srov. Mt 2,1-12). V přítomnosti Dítěte – Krále je přepadne velká radost. Nejsou pohoršeni chudým prostředím, ale okamžitě padají na kolena, aby se mu poklonili. Klečí před ním a chápou, že Bůh, který se svrchovanou moudrostí řídí běh hvězd, řídí také běh dějin, sesazuje mocné a pozvedá ponížené. Po návratu domů by o tomto úžasném setkání s Mesiášem jistě vyprávěli ostatním, čímž by zahájili šíření evangelia mezi národy.

10. Když stojíme před vánočními jesličkami, připomínáme si dobu, kdy jsme byli dětmi a netrpělivě jsme čekali, až je postavíme. Díky těmto vzpomínkám si o to více uvědomujeme vzácný dar, který jsme dostali od těch, kteří nám předali víru. Zároveň nám připomínají naši povinnost sdílet stejnou zkušenost s našimi dětmi a vnoučaty. Nezáleží na tom, jak je betlém uspořádán: může být stále stejný nebo se může rok od roku měnit. Důležité je, že promlouvá do našeho života. Ať je kdekoli a ať má jakoukoli podobu, vánoční jesličky k nám promlouvají o Boží lásce, o Bohu, který se stal dítětem, aby nám dal poznat, jak blízko je každému muži, ženě i dítěti bez ohledu na jejich stav.

Drazí bratři a sestry, vánoční jesličky jsou součástí vzácného a zároveň náročného procesu předávání víry. Počínaje dětstvím a v každé etapě našeho života nás učí kontemplovat Ježíše, zakoušet Boží lásku k nám, cítit a věřit, že Bůh je s námi a že my všichni jsme s ním, jeho dětmi, bratry a sestrami, díky tomu Dítěti, které je Synem Božím a Synem Panny Marie. A uvědomit si, že v tomto poznání nacházíme pravé štěstí. Kéž stejně jako svatý František otevřeme svá srdce této prosté milosti, aby z našeho úžasu vzešla pokorná modlitba: modlitba díků Bohu, který se s námi chtěl podělit o své všechno, a tak nás nikdy nenechat samotné.

FRANCISCUS

Dáno v Grecciu, ve svatyni Narození Páně, 1. prosince roku 2019, sedmého roku mého pontifikátu.

.