V 80. letech se italský novinář a spisovatel Tiziano Terzani po mnoha letech reportážní práce v Asii ukryl v chatě v japonské prefektuře Ibaraki. „Měsíc jsem neměl s kým mluvit kromě svého psa Baoliho,“ napsal ve svém cestopisu Věštec mi řekl. Terzani si krátil čas knihami, pozorováním přírody, „nasloucháním větru ve stromech, pozorováním motýlů, užíváním si ticha“. Poprvé po dlouhé době se cítil osvobozen od neustálých starostí každodenního života: „Konečně jsem měl čas mít čas.“

Terzaniho přijetí samoty však bylo poměrně neobvyklé: lidé samotu dlouho stigmatizovali. Považovali ji za nepříjemnost, za něco, čemu je třeba se vyhýbat, za trest, za říši samotářů. Věda ji často spojovala s negativními výsledky. Freud, který spojoval samotu s úzkostí, poznamenal, že „u dětí jsou prvními fobiemi vztahujícími se k situacím tma a samota“. John Cacioppo, moderní sociální neurovědec, který se osamělostí – kterou nazývá „chronická vnímaná izolace“ – intenzivně zabýval, tvrdí, že kromě poškození našich myšlenkových schopností může izolace poškodit i naše fyzické zdraví. Stále více vědců však přistupuje k samotě jako k něčemu, co se může ukázat jako terapeutické, pokud se o ni dobrovolně snažíme.

To platí zejména v dobách osobních turbulencí, kdy lidé často instinktivně sahají pro podporu mimo sebe. „Když lidé prožívají krizi, není to vždy jen o vás: Jack Fong, sociolog z Kalifornské státní polytechnické univerzity, který se zabývá studiem osamělosti, vysvětluje: „Jde o to, jak se cítíte ve společnosti. „Když lidé využijí tyto chvíle k prozkoumání své samoty, nejenže budou nuceni konfrontovat se s tím, kým jsou, ale možná se také trochu naučí, jak přelstít některé toxické jevy, které je obklopují ve společenském prostředí.“

Jinými slovy, když se lidé vymaní ze sociálního kontextu svého života, jsou schopni lépe vidět, jak je tento kontext utváří. Podobnou myšlenku zastával i Thomas Merton, trapistický mnich a spisovatel, který trávil léta v osamění. „Nemůžeme vidět věci z nadhledu, dokud je nepřestaneme objímat na prsou,“ píše v knize Myšlenky v samotě.

Velká část tohoto přetváření sebe sama se děje prostřednictvím toho, co Fong nazývá „existencializačními momenty“, mentálními záblesky jasnosti, které se mohou objevit během samoty zaměřené dovnitř. Fong tuto myšlenku rozvinul na základě teorie „odevzdání a zachycení“ osobního prozření zesnulého německo-amerického sociologa Kurta Wolffa. „Když takové chvíle zažijete, nebojujte s nimi. Přijměte je takové, jaké jsou. Nechte ho klidně a pravdivě vyvstat a nebraňte se mu,“ říká Fong. „Váš čas o samotě by neměl být něčím, čeho se bojíte.“

Další příběhy

Současně však nejde jen o to být sám. „Je to hlubší vnitřní proces,“ poznamenává Matthew Bowker, psychoanalytický politický teoretik z Medaille College, který se zabýval výzkumem samoty. Produktivní samota vyžaduje vnitřní zkoumání, což je druh práce, která může být nepříjemná, dokonce mučivá. „Může to dát trochu práce, než se to změní v příjemný zážitek. Ale jakmile se tak stane, stane se možná nejdůležitějším vztahem, který kdy kdo měl, vztahem, který máte sami se sebou.“

Ale dnes, v naší hyperpropojené společnosti, je podle Bowkera samota „znehodnocena více, než tomu bylo za dlouhou dobu“. Poukazuje na nedávnou studii na Virginské univerzitě, v níž se několik účastníků – čtvrtina žen a dvě třetiny mužů – raději vystavilo elektrickému šoku, než aby byli sami se svými myšlenkami. Bowker vidí, že tento zvýšený odpor k samotě se projevuje i v popkultuře. Například upíři bývali v příbězích zobrazováni jako osamělí poustevníci, zatímco nyní je před kamerou spíše uvidíte jako sexy společenské postavy, poznamenává.

A přestože mnoho velkých myslitelů obhajovalo intelektuální a duchovní přínos samoty – Lao-c‘, Mojžíš, Nietzsche, Emerson, Woolfová („Oč lepší je ticho; šálek kávy, stůl“) – zdá se, že mnoho moderních lidí se jí pekelně snaží vyhýbat. „Pokaždé, když máme možnost jít si zaběhat, zapojíme si sluchátka. Pokaždé, když sedíme v autě, posloucháme NPR,“ stěžuje si Bowker. „Chci říct, moji studenti mi dnes říkají, že nemohou jít na záchod bez zapnutého telefonu.“

To neznamená, že skutečná samota nutně vyžaduje absenci podnětů. Spíše „hodnota samoty závisí na tom, zda v sobě jedinec dokáže najít vnitřní samotu“, říká Bowker. Každý člověk je v tomto ohledu jiný: „Někteří lidé mohou jít na procházku nebo poslouchat hudbu a cítí, že jsou v hlubokém kontaktu sami se sebou. Jiní to nedokážou.“

Bowker obecně tvrdí, že naše „nedůvěra k samotě“ má své důsledky. Za prvé, „stali jsme se skupinovější společností,“ říká. V připravované knize A Dangerous Place to Be: Identity, Conflict, and Trauma in Higher Education, kterou Bowker napsal společně s Davidem Levinem, psychoanalytikem z Denverské univerzity, autoři sledují linii mezi znehodnocením samoty a probíhajícími ideologickými konflikty, které postihují vysokoškolské koleje. „Jsme přitahováni ke značkám identity a ke skupinám, které nám pomáhají definovat . Zjednodušeně řečeno to znamená, že využíváme ostatní k doplnění naší identity, místo abychom se spoléhali na něco vnitřního, co vychází z našeho nitra,“ říká Bowker. „Oddělení se od skupiny je, řekl bych, jedna z věcí, kterou by univerzity měly více usnadňovat.“

Tady přichází na řadu samota. Takové oddělení vyžaduje to, co psychoanalytik Donald Winnicott nazval „schopností být sám“. To je klíčem k Bowkerově myšlence samoty jako sebeposilování. „Musíte mít tuto schopnost: schopnost vědět, že přežijete, že budete v pořádku, když vás tato skupina nebude podporovat,“ říká Bowker. „Jinak řečeno, člověk, který dokáže najít bohaté sebeprožívání v osamělém stavu, má mnohem menší pravděpodobnost, že se bude cítit osamělý, když bude sám.“

V tom všem je ale háček: Aby byla samota prospěšná, musí být splněny určité předpoklady. Kenneth Rubin, vývojový psycholog z Marylandské univerzity, je nazývá „kdyby“. Samota může být produktivní pouze tehdy, pokud je dobrovolná, pokud člověk dokáže „účinně regulovat své emoce“, pokud se může připojit k sociální skupině, když si to přeje, a pokud dokáže udržovat pozitivní vztahy i mimo ni. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, ano, samota může být škodlivá. Vezměme si fenomén hikikomori v Japonsku, kde se statisíce depresivních nebo problémových mladých lidí uzavřou do sebe, někdy na celé roky, a často potřebují rozsáhlou reintegrační terapii, aby se mohli posunout dál. Rozdíl mezi samotou jako omlazením a samotou jako utrpením spočívá v kvalitě sebereflexe, kterou v ní člověk může vyvolat, a ve schopnosti vrátit se do sociálních skupin, když chce.

Pokud jsou splněny předpoklady, může být samota regenerační. Pro Fonga, který medituje 15 minut denně a každý měsíc podniká sólové kempování, je přinejmenším stejně zásadní jako cvičení nebo zdravé stravování. Možná, jak říká, je nezbytná i pro skutečně zdravou mysl. „Opravdu vás to zvedne z problémů. Má opravdu, ale opravdu mocnou funkci, díky níž pochopíte své potíže v tomto vesmíru,“ říká.

Protože je však studium samoty jako pozitivní síly nové, je těžké o ní mluvit v přesných vědeckých termínech: Nevíme například, jaké je ideální množství, a zda vůbec nějaké existuje. S největší pravděpodobností jsou taková měřítka pro každého jiná. Vědci však doporučují užívat ji tam, kde ji lze získat, a to meditací, samostatnými procházkami nebo výlety do kempu o samotě. Bowker si dává záležet na tom, aby jezdil v tichu. Jde o to, abyste byli mimo sociální interakci a dívali se dovnitř, ať už toho dosáhnete jakkoli. „Samota nemá formu,“ říká Fong. „Je amorfní.“

Po měsíčním odloučení v Japonsku, během něhož se „dal dohromady“, Terzani, v Itálii již známý reportér, pokračoval v budování úspěšné spisovatelské kariéry. Ačkoli byl Terzani ateista, získal si svými pozdějšími díly, v nichž se reportáže z velké části prolínaly s osobními zkušenostmi a filozofickými úvahami, téměř náboženský ohlas. Po jeho smrti v roce 2004, kdy zemřel na rakovinu žaludku, ho někteří intelektuálové považovali za gurua a označovali to za znevážení jeho poselství. „Jediný skutečný učitel není v lese, v chýši nebo v ledové jeskyni v Himálaji,“ poznamenal jednou. „Je v nás.“ Lze si představit, že k tomuto závěru dospěl sám.