Proces s Chicagskou osmičkou byl příkladem neklidu, který panoval ve Spojených státech v roce 1968. Protože chicagský proces se spiknutím zahájilo osm obžalovaných, bývá tato skupina radikálních vůdců někdy označována jako chicagská osmička. Proces s jedním z obžalovaných, BOBBY SEALEM, byl oddělen od procesu s ostatními sedmi; proto se pro tento proces používá také název Chicagská sedma.

K atentátům na senátora ROBERTA F. KENNEDYHO a Dr. MARTINA LUTHERA KINGA JR. došlo v rozmezí několika měsíců. Eskalace VIETNAMSKÉ VÁLKY byla u mnoha občanů USA nepopulární a řada mladých mužů v odvodním věku raději spálila své odvodní průkazy nebo uprchla do Kanady, než aby riskovala život za věc, v niž nevěřila. Převládaly protestní demonstrace. Nepokoje ve Spojených státech vyvrcholily událostmi na prezidentském sjezdu Demokratické strany v Chicagu ve státě Illinois, které vyústily v senzační soudní proces.

Chicago politicky ovládal starosta Richard J. Daley a jeho stoupenci z řad demokratů. Když bylo Chicago vybráno jako místo konání demokratického sjezdu, rozhodly se skupiny protestujících využít příležitosti a sjet se do tohoto města, aby zde uspořádaly demonstrace a veřejně vyjádřily své názory proti účasti USA ve válce ve Vietnamu. Protestující přijeli z celé země a založili tábor v Lincolnově parku.

Starosta Daley byl proti jakémukoli incidentu, který by mohl způsobit narušení průběhu sjezdu a pošpinit pověst města Chicaga. Demonstrantům bylo odepřeno povolení ke shromáždění v Lincolnově parku a bylo jim řečeno, aby se rozešli. Když to odmítli, chicagská policie se je pokusila z parku násilím vykázat. Když tato snaha selhala, policie použila slzný plyn a obušky. Došlo k výtržnostem, a když se zprávy o násilnostech v Chicagu dostaly do celého národa, vydaly se do Chicaga další skupiny, aby se k protestujícím připojily. Když počet demonstrantů dosáhl 20 000, byla k potlačení násilností povolána NÁRODNÍ GARDA. Organizátory demonstračního hnutí se stalo osm radikálních vůdců: Tom Hayden a Rennie Davis, kteří založili skupinu známou jako Studenti za demokratickou společnost (Students for a Democratic Society, SDS); Abbie Hoffman a Jerry Rubin, zakladatelé Youth International Party (Yippies); Bobby Seale, vůdce BLACK PANTHER PARTY; David Dellinger, přesvědčený odpůrce války ve Vietnamu a známý pacifista; a John Froines a Lee Weiner, dva učitelé.

V roce 1968 přijal Kongres zákon zakazující spiknutí za účelem překročení státních hranic s úmyslem vyvolat nepokoje. Osm mužů bylo v roce 1969 postaveno před soud v budově Federálního soudu v Chicagu a obviněno z porušení tohoto nového zákona.

Proces vyvolal řadu kontroverzních otázek. Účelem protestu bylo vyjádřit názory účastníků proti válce ve Vietnamu. Vinu za následné nepokoje však nebylo možné jednoznačně svalit na demonstranty ani na postup policie při jejich rozpouštění. Ačkoli ústava stanoví základní svobody projevu, protestu a shromažďování, podmínky nového zákona – zejména pokud jde o samotný čin spiknutí k výtržnostem – nebyly ve vztahu k těmto právům jasně vymezeny.

Pro projednání případu byl vybrán soudce federálního okresního soudu Julius J. Hoffman. Státním zástupcem pro obžalobu za stát Illinois byl Thomas Foran. Byla najata řada obhájců, ale dvěma nejvýznamnějšími byli WILLIAM KUNSTLER a Leonard Weinglass. V soudní budově byla zajištěna ozbrojená ochrana, aby se zabránilo výtržnostem.

Soudce Hoffman se ukázal jako obtížný muž. Čtyři obhájci oznámili soudci telegramem, že se rozhodli od případu odstoupit; Hoffman je obvinil z PŘESTUPKU proti soudu, protože ho o svých záměrech osobně neinformovali. Obvinění byla nakonec stažena, ale ne dříve, než byly podány protesty právníků z celé země. Právník Bobbyho Seala onemocněl a Seale požádal buď o odklad soudního procesu, dokud se ho nebude moci zúčastnit jeho právník, nebo o povolení obhajovat se sám. Hoffman obě žádosti zamítl.

Obžaloba začala sdělením tří obvinění proti Chicagské osmičce: (1) přesvědčovali lidi, aby cestovali do Chicaga za účelem připojení se k protestním demonstracím;

šest členů Chicagské osmičky na tiskové konferenci v roce 1970: (sedící, zprava) Rennie Davis, Jerry Rubin a Abbie Hoffman; (stojící, zprava) Lee Weiner, Bob Lamb a Thomas Hayden.
AP/WIDE WORLD PHOTOS

(2) ovlivňovali své stoupence, aby se vzepřeli strážcům zákona; a (3) podněcovali ke vzpouře. Obhájci oponovali, že akce demonstrantů byly v souladu se základními svobodami danými ústavou.

Policejní informátoři byli předvoláni jako svědci obžaloby. Bobby Seale požádal, aby mu bylo umožněno svědky křížově vyslechnout, a mezi Sealem a Hoffmanem se opět rozhořel spor ohledně Sealova práva na zastoupení obhájcem. Ostatní obžalovaní vyjadřovali během prvních dnů procesu rozčilení, ale výměny názorů mezi Bobbym Sealem a soudcem Hoffmanem byly obzvláště prudké a Hoffman nechal Seala připoutat k židli a nasadit mu roubík. Hoffman tvrdil, že soud má právo tuto taktiku použít, ale bylo to poprvé, kdy byla použita během soudního procesu s nějakým významem ve Spojených státech. Seale si přesto našel způsob, jak řízení přerušit, a Hoffman vyhlásil v Sealově případě zmatečné řízení a uložil Sealovi trest čtyř let za pohrdání soudem.

Zbylých sedm obžalovaných a jejich právníci se rozzuřili; soudní proces se změnil v křik všech zúčastněných a obžalovaní házeli na soudce urážky. Hoffman začal rozhodovat ve prospěch návrhů předložených obžalobou a proti návrhům obhajoby.

Proces skončil 14. února 1970. Zatímco se porota radila, Hoffman obvinil všechny obžalované a advokáty Kunstlera a Weinglasse z pohrdání soudem a vynesl tresty v rozmezí od 2 měsíců a 8 dnů do 29 měsíců a 13 dnů. Kunstler však dostal nejdelší trest 4 roky a 13 dní. Soudce Hoffman rovněž odmítl povolit kauci.

Porota nakonec dospěla k rozsudku. Sedm obžalovaných bylo zproštěno obvinění ze spiknutí, ale pět z nich bylo shledáno vinnými z překročení státních hranic za účelem podněcování výtržností a byly jim uloženy tresty odnětí svobody v trvání pěti let a pokuty ve výši 5 000 dolarů. Obžalovaní Froines a Weiner byli zproštěni všech obvinění.

Chicagská osmička se odvolala k vyšším soudům, což vedlo k udělení kauce, zrušení všech obvinění z pohrdání soudem – včetně obvinění dvou právníků – a k novému procesu s pěti odsouzenými. Jednání nového procesu bylo neveřejné a postrádalo senzacechtivost předchozích slyšení, a přestože byli obžalovaní opět shledáni vinnými, jejich tresty byly podmíněně odloženy.