March on Washington, D.C. for Jobs and Freedom August 28, 1963

By John E. Hansan, Ph.D., Organizátor delegace ze Cincinnati

Významnou událostí ve staletém boji za rovnoprávnost černých Američanů byl „Pochod na Washington za práci a svobodu“ v roce 1963. Dne 28. srpna 1963 se ve Washingtonu sešlo více než 250 000 lidí z celé země, aby pokojně demonstrovali svou podporu přijetí smysluplného zákona o občanských právech, ukončení rasové segregace ve školách a vytvoření pracovních míst pro nezaměstnané. Jednalo se o největší demonstraci, která se kdy v hlavním městě státu konala, a o jednu z prvních, která měla rozsáhlý televizní přenos. Pochod je také připomínán jako příležitost k projevu reverenda Martina Luthera Kinga „Mám sen“. Byl to projev plný naděje a odhodlání a ztělesňoval poselství, které účastníci pochodu hlásali – rasovou harmonii a víru, že černí a bílí Američané mohou žít společně v míru. Pochod také přinesl širokou publicitu a politický impuls pro tehdy připravovanou legislativu o občanských právech, jejíž verzi podepsal prezident Lyndon B. Johnson 2. července 1964.

Pozadí

Na počátku 60. let se konaly četné demonstrace a protesty za občanská práva, zejména na jihu. Dá se říci, že široké uplatnění nenásilných pokojných demonstrací za občanská práva na jihu v 60. letech 20. století začalo 1. února 1960, kdy po nákupu školních potřeb v obchodním domě Woolworth v Greensboro ve státě New York požádali čtyři černí studenti prvního ročníku Severokarolínské zemědělské a technické vysoké školy, aby mohli být obslouženi u segregovaného pultu v obchodě. Základní plán sit-ins spočíval v tom, že skupina studentů přišla k výdejně obědů a požádala, aby byla obsloužena. Pokud byli obslouženi, přešli k dalšímu výdejnímu pultu. Pokud nebyli obslouženi, nepřestěhovali se, dokud nebyli obslouženi. Pokud byli zatčeni, jejich místo zaujala nová skupina. Studenti vždy zůstávali nenásilní a uctiví. K protestům se nakonec připojili i někteří studenti v severních městech a do srpna 1961 hnutí přilákalo přes 70 000 účastníků a vyústilo ve více než 3 000 zatčení.

V návaznosti na úspěch „sit-inů“ byl naplánován další typ protestu s využitím „Freedom Riders“. Freedom Riders byla dobrovolná skupina mužů a žen, černochů i bělochů, mladých i starších (mnozí z univerzitních a vysokoškolských kampusů) z celé země, kteří nastupovali do autobusů, vlaků a letadel směřujících na hluboký jih, aby se postavili zastaralým zákonům a praktikám a nedodržování rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, které zakazovalo segregaci ve všech mezistátních veřejných dopravních prostředcích. Nejvýznamnější Jízda svobody byla ta, která vyjela z Washingtonu 4. května 1961 a měla dorazit do New Orleans v Los Angeles 17. května. Tito jezdci svobody do New Orleans nikdy nedojeli: mnozí z nich strávili léto ve vězení. Jejich úsilí však nebylo marné. Kennedyho administrativa byla nucena zaujmout stanovisko k občanským právům, což bylo v první řadě záměrem Freedom Rides. Také Mezistátní obchodní komise na žádost generálního prokurátora Roberta Kennedyho zakázala segregaci v mezistátní autobusové dopravě.

Tyto a další demonstrace za občanská práva pohnuly prezidenta Johna F. Kennedyho, aby 19. června 1963 poslal Kongresu návrh zákona o občanských právech. Navrhovaná legislativa nabízela federální ochranu Afroameričanům, kteří chtěli volit, nakupovat, stravovat se a vzdělávat se za stejných podmínek. S cílem využít rostoucí podpory veřejnosti pro hnutí za občanská práva a vyvinout tlak na Kongres, aby přijal zákon o občanských právech, byla vytvořena koalice hlavních skupin pro občanská práva, která naplánovala a zorganizovala velkou celonárodní demonstraci v hlavním městě země. Doufala, že se jí podaří získat sto tisíc lidí, kteří přijdou do Washingtonu.

Organizátoři

Původně Pochod na Washington podporovali vedoucí představitelé „velké šestky“ organizací pro občanská práva: James Farmer, Kongres rasové rovnosti (CORE), reverend Martin Luther King mladší, Southern Christian Leadership Conference (SCLC), John Lewis, Student Nonviolent Coordinating Committee (SNCC), A. Philip Randolph, Bratrstvo nosičů spacích vozů, Roy Wilkins, Národní asociace pro pokrok barevných (NAACP) a Whitney Young, Národní městská liga. Pochod byl naplánován na 28. srpna 1963 a hlavním koordinátorem pochodu byl jmenován Bayard Rustin.

Krátce nato byl sponzorský výbor rozšířen o náboženské a odborové zájmy: Matthew Ahman, Národní katolická konference pro mezirasovou spravedlnost, reverend Eugene Carson Blake, Komise pro rasové vztahy Národní rady církví, rabín Joachim Prinz, Americký židovský výbor, a Walter Reuther, UAW & AFL-CIO. Organizátoři pochodu zveřejnili seznam svých požadavků: přijetí smysluplné legislativy o občanských právech; odstranění rasové segregace ve veřejných školách; rozsáhlý program veřejných prací, který by zajistil pracovní místa pro nezaměstnané dělníky, „černochy“ i bělochy; přijetí zákona zakazujícího rasovou diskriminaci při zaměstnávání ve veřejném i soukromém sektoru; minimální mzdu 2 dolary za hodinu; a nový exekutivní příkaz zakazující diskriminaci ve veškerém bydlení podporovaném z federálních fondů. Podrobnosti o účelu, sponzorech a plánech organizace a průběhu pochodu byly obsaženy v dokumentu nazvaném „Organizační manuál č. 2“

An „Appeal by the March Leaders?“, který byl distribuován před akcí, se uvádí: „…Byl koncipován jako výlev hlubokých citů milionů bílých a barevných amerických občanů, že nastal čas, aby vláda Spojených států amerických a zejména Kongres této vlády přiznal a zaručil černošské menšině našeho obyvatelstva úplnou občanskou rovnoprávnost… Bude spořádaný, ale ne podřízený. Bude hrdá, ale ne arogantní. Bude nenásilná, ale ne bázlivá. Bude jednotný v cílech a chování, ne roztříštěný do skupin a jednotlivých konkurentů….“

Cincinnatský výbor pro pochod Washingtonem?

Ti, kteří podceňovali přitažlivost pochodu, s údivem zjistili, že se mu dostalo široké podpory z mnoha oblastí amerického života. Místní náboženské, odborové a občanské organizace se připojily k hlavním skupinám bojujícím za občanská práva při plánování, propagaci pochodu a náboru účastníků. Například v Cincinnati ve státě Ohio (oblast, která se kvůli své konzervativní politice a zacházení s černochy někdy označuje jako „na jihu“) byl vytvořen Výbor pro washingtonský pochod, jehož členy byli vedoucí představitelé místních poboček AFL-CIO, Katolické mezirasové rady, CORE, Rady církví, Výboru pro vztahy s židovskou komunitou, NAACP a Letáky propagující pochod byly široce distribuovány a příznivci byli vyzváni, aby kontaktovali své přátele, sousedy a kolegy v kostelech, lóžích, odborových halách a dalších organizacích, ke kterým patřili. Aktivní propagace pochodu vedla k tomu, že přibližně 500 obyvatel oblasti Cincinnati si zaplatilo vlastní jízdné na dvoudenní zpáteční cestu do Washingtonu objednaným vlakem. Z nádraží Union Station v Cincinnati odjeli 27. srpna v 17:00 a do Washingtonu dorazili 28. srpna v 8:15 ráno. Kvůli dlouhým frontám ve vlaku se řada obyvatel Cincinnati rozhodla osvěžit na veřejných toaletách na nádraží Union Station. Zážitek z toalet se ukázal být pro jednoho z účastníků pochodu velmi dobrým znamením.

Po odjezdu z washingtonského nádraží Union Station, se účastníci pochodu z oblasti Cincinnati spojili s dalšími delegacemi a došli do areálu Washingtonova památníku, kde dostali pokyn ke shromáždění. Účastníci nesli různé nápisy a připojili se ke zpěvu písní a hymen o občanských právech. U Washingtonova památníku bylo postaveno pódium a slavní zpěváci a hollywoodské hvězdy bavili dav, který čekal na pochod k Lincolnovu památníku a na zahájení slavnostního programu. Mezi baviči a hvězdami toho rána byli např: Joan Baez, Peter, Paul and Mary, Odetta, Josh White, Ossie Davis, Marlon Brando, Sammy Davis Jr., Sidney Poitier, Lena Horne, Diahann Carroll, Paul Newman a Harry Belafonte.

Program Lincolnova památníku

Slavnostní program začal z pódia před Lincolnovým památníkem ve 14:00. Paní Marian Anderson měla zpoždění a nemohla zahájit program zpěvem národní hymny. Po provolání promluvil k davu ředitel pochodu A. Philip Randolph. Po projevu Dr. Eugena Carsona Blakea vzdal Bayard Rustin v nepřítomnosti paní Myrlie Eversové hold „černošským bojovnicím za svobodu“. Představil několik černošských vůdců a aktivistů za občanská práva, včetně Rosy Parksové, Daisy Batesové, Diane Nashové, Glorie Richardsonové a paní Herberty Leeové (vdovy po zavražděném aktivistovi z Mississippi), a také citoval Myrlie Eversovou, vdovu po Medgaru Eversovi, zavražděném vůdci za občanská práva. Posledním řečníkem byl Dr. King, který přednesl výmluvný projev o americkém snu a své naději, že bude plně uskutečněn. V projevu nazvaném „Mám sen“ nastínil své naděje na dobu, kdy jeho „čtyři malé děti budou jednoho dne žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy pleti, ale podle obsahu svého charakteru.“

On Line zdroje

https://legacy.npr.org/news/specials/march40th/index.html
http://www.history.com/topics/black-history/march-on-washington

.