Po celý svůj dospělý život jsem slýchal, že jsem zastrašující v různých situacích – na pracovišti, při randění, ve společnosti. Pokaždé, když mi někdo řekl, že jsem zastrašující, nikdy to nebylo v pozitivním světle a přirozeně jsem se kvůli tomu vždy cítil špatně. Bylo to o to bolestnější, když to zaznělo z úst někoho, na kom mi opravdu záleželo.

Negativní emoce, které jsem prožíval pokaždé, když jsem toto slovo slyšel, by vás neměly překvapit, pokud jste si někdy přečetli definici slova „zastrašovat“ v jakémkoli slovníku. Merriam Webster toto sloveso definuje jako „způsobit, aby se člověk bál nebo měl strach; zastrašit; zejména donutit nebo odradit výhrůžkami nebo jakoby výhrůžkami“. K jádru problému se však začneme dostávat, když si ve stejném slovníku vyhledáme slovo „zastrašovat“: „způsobující ztrátu odvahy nebo sebedůvěry; vyvolávající pocity strachu nebo bázlivosti.“

Když jsem jednoho dne procházel Instagram, našel jsem anonymní citát, který zněl: „Nejsi zastrašující. Oni jsou zastrašení. V tom je velký rozdíl.“ Uprostřed mé osobní cesty, kdy jsem se snažila pochopit, proč mi lidé neustále přisuzují tento popisek, mi to vyrazilo dech. Najednou jsem si uvědomil, že toto slovo – slovo, které ve mně znovu a znovu vyvolávalo pocit, že je se mnou něco v nepořádku – je ve skutečnosti reakcí na libovolný počet pocitů, které lidé, kteří ho používají, mají sami ze sebe.

Příčina zastrašování pochází z odvěkého zvyku všech lidí srovnávat se s ostatními. Necháváme v sobě vyvolat vlastní nejistotu a problémy, když vidíme někoho, o kom si myslíme, že nemá stejnou překážku, kterou musí překonat. Také se nastavujeme na to, že si nesprávně vykládáme množství sebelásky, pocit vlastní hodnoty nebo víru v sebe sama u někoho jiného. Oba tyto případy vyvolávají negativní emoci zastrašení a je snazší promítnout ji navenek a svalit vinu na jinou osobu, než se zamyslet dovnitř a přemýšlet, proč v nás někdo tento pocit vyvolal.

Můžu mluvit jen za sebe, ale věnovala jsem více let, než dokážu spočítat, práci na svém sebevědomí a učení se mít se opravdu ráda, zejména ty méně žádoucí části, jako je můj boj s úzkostí. Díky tomu jsem se dostala na místo, kde se cítím sebejistě, pokud jde o osobu, kterou jsem se stala – co cítím, co si myslím, čemu věřím -, ale stále je to něco, co denně cvičím a budu (muset) cvičit po zbytek svého života. Poslední věc, kterou bych kdy chtěl, je, aby veškerá pozitivní práce, kterou jsem vynaložil na svůj duševní stav, rozrušila někoho jiného způsobem, který uvádí výše zmíněná slovníková definice.

Nikdy jsem od někoho nedostal přímou odpověď, když jsem se ho zeptal, proč mě nazval zastrašujícím. (Upřímně řečeno, kdyby to udělali, asi bych tento článek nenapsal.) Někteří lidé se to snaží obrátit pozitivně, ale ať to zkoumám z jakéhokoli úhlu, nepřesvědčí mě to. Je mi líto, ale musím označit za blbost každého, kdo se mi snaží namluvit, že to, že mě někdo označí za zastrašující, vychází z obdivu „jako prostředek uznání síly, znalostí a moci“, jak se uvádí v článku na HuffPost.

Frustrace jen narůstá, když si uvědomíte, že jako pro ženu to pro mě nabývá dalšího významu. Být nazýván zastrašujícím mi připadá podobně jako odvěká dichotomie, že určité osobnostní rysy jsou pozitivními vlastnostmi pro muže, ale negativními vlastnostmi pro ženy. Asertivní ženy jsou „mrchy“, ženy s vůdčími vlastnostmi jsou „panovačné“, sebevědomé ženy jsou „vychloubačné“, emotivní ženy jsou „labilní“ a ženy, které nevyjadřují své emoce, jsou „chladné“.

Seznam tím nekončí a být „zastrašující“ je určitě další slovo, které se k tomu vztahuje. Zastrašující muži jsou považováni za panovačné a všemocné, zatímco zastrašující ženy jsou vnímány jako odtažité, příliš svéhlavé, příliš drsné, málo ženské. Tuto myšlenku posiluje i studie Stanfordovy univerzity z roku 2015, která uvádí: „Lidé se domnívají, že muži by měli být dominantní a ženy vřelé. Ženy, které tyto stereotypy porušují, nejsou vnímány jako vřelé, a pokud zastávají vedoucí pozice v podnikání nebo politice, mohou být vnímány jako hrozba pro postavení mužů jako výdělečně činných osob, tvrdí výzkumníci.“

Co s tím tedy dělat? Nelze popřít, že se za slovem zastrašovat a jeho mnoha obměnami skrývá spousta věcí. Neexistuje žádné řešení ze dne na den, zvláště když je část z nich tak hluboce zakořeněna v patriarchátu a genderové nerovnosti, ale existuje několik malých změn, které může každý z nás udělat na individuální úrovni. Než někoho označíte za zastrašujícího, zkuste se zamyslet nad tím, co řekl nebo udělal, že vás toto slovo napadlo. Možná to v danou chvíli nebudete schopni identifikovat, ale přesto se můžete pokusit použít jiné přídavné jméno k popisu toho, jak se cítíte. Z dlouhodobého hlediska získáte smysluplnější rozhovor, který nebude zastíněn zbytečnými pocity pochybností o sobě samém nebo ublížení – to bych nazval výhrou.