Současný stav je to, kde se právě nacházíte. V tomto současném stavu existujete. Od okamžiku početí jste se stali lidskou bytostí, tedy „duší“. Vaše duše je věčná. Písmo nás učí, že existujeme od početí až do smrti, od smrti až do druhého příchodu Ježíše Krista a všeobecného vzkříšení z mrtvých a poté do nového nebe a nové země. Tento článek se bude snažit odpovědět na otázku, co se stane při smrti s vaším tělem i duší.

Co se děje po smrti?“

Je důležité připustit, že slovo „duše“ neznamená pouze beztělesnou entitu. V Bibli je „duše“ tím, kým jste. Vezměme si Genesis:

Bůh „vdechl do Adama dech života“ a ten se stal „živou duší“ (Genesis 2,7; New Revised Standard používá slovo „bytost“). V biblickém pojetí tedy Adam nemá duši; Adam je duše (tj. osoba, živá bytost). Duše je doslova „… to, co dýchá, dýchající látka nebo bytost. G. W. Moon ve svém článku „Duše“ říká: „V křesťanské teologii nese duše další konotaci, že je tou částí jedince, která má podíl na božství a přežívá smrt těla.“

Augustin a Tomáš Akvinský odmítli platónský dualismus, který viděl duši jako dobrou a tělo jako zkažené. Tito dva teologičtí velikáni, které dělila celá staletí, se shodli na tom, že Bible učí, že duch je věčná osoba, která však jednou bude mít věčné tělo:

„Podle svatého Tomáše Akvinského, který ve své definici lidské duše následuje Aristotela, je duše individuální duchovní substance, ‚forma‘ těla. Obojí, tělo i duše dohromady, tvoří lidskou jednotu, i když duše může být od těla oddělena a vést samostatnou existenci, což se děje po smrti. Toto oddělení však není konečné, neboť duše, v tom se lišící od andělů, byla stvořena pro tělo.

Žalmista mluvil o naší duši jako o nejvnitřnější podstatě naší osoby: „

Ježíš mluvil o nevyčíslitelné hodnotě lidské duše (a zároveň učil, že duše a tělo se znovu spojí buď pro věčný život s Bohem, nebo v takovém případě bez něj):

„Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, kdo může zahubit duši i tělo v pekle“ (Mt 10,28 NIV).

Vaše tělo a duše, stejně jako celé stvoření, jsou poznamenány pádem a jeho následky. Nebo jak situaci nazval John Milton ve své epické básni Ztracený ráj. Padlá duše musí být vykoupena. To je Boží plán, smlouva milosti, která tvoří jedinou šarlatovou nit, jež spojuje celou Bibli.

Proto musíme připustit:

Vaše tělo a duše potřebují vykoupení z pádu.

David v 19. žalmu píše o zázraku Božího světa, jeho stvoření. V sedmém verši však David dělá obrat. „Obecné zjevení“ podává důkaz o všemohoucím Bohu, ale „zvláštní zjevení“, Boží slovo, je nutné k jedné věci: „oživit“ lidskou duši. Žalm 19,17 říká: „Hospodinův zákon je dokonalý, obrací duši.“

Jistě, máme se znovu narodit, duše prochází nadpřirozenou proměnou, díky níž se „hodí“ pro nebe. Naše duše jsou bez vykoupení „ztracené“.

Bible učí, že není k dispozici jiné vykoupení než ta „cesta“, kterou Všemohoucí Bůh zajistil skrze svého jednorozeného Syna, Ježíše Krista: „A v nikom jiném není spasení, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12 ESV).

Ježíš Kristus je Vykupitel podle smlouvy milosti.

Když je evangelium zvěstováno a přijato vírou, jsou ti přičteny podmínky Smlouvy (podmínky jsou vyjádřeny „velkou výměnou“: kající a věřící hříšník přijímá Kristovu spravedlnost a jeho smírnou oběť na kříži; Kristus přijal hřích hříšníka a trest za hřích). Od smrti a odsouzení přecházíte k odpuštění a věčnému životu. „Amen, amen, pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný. Nepřichází na soud, ale přešel ze smrti do života.“ (Jan 5,24 ESV) Ne tak ti, kdo nečiní pokání. Duše zůstává v padlém stavu, zodpovědná za podmínky Smlouvy skutků (duše, která hřeší, musí zemřít). Z tohoto důvodu žalmista, který mluví hlasem budoucího Mesiáše, prohlašuje, že Bůh nenechá jeho duši zahynout. Tuto pravdu vyzvedává také Petr ve svém prvním kázání o Letnicích. Duše bez Boha podstoupí nepředstavitelnou ztrátu, kterou Ježíš popisuje těmi nejpřísnějšími obrazy (např. Mt 25,46: „A tito odejdou do věčného trestu, ale spravedliví do věčného života.“).

Můj milý čtenáři: Tvá i moje duše musí být vykoupena z dražebního bloku hříchu a ďábla, aby nás – tedy naše duše – nečekala jistá ztráta a trest. A jediným vykupitelem Božích vyvolených je Pán Ježíš Kristus. Čiňte pokání. Věřte ve vzkříšeného a živého Krista, dokud ještě čtete tento článek. Přestaňte dělat, co děláte, a vírou se obraťte k Ježíši Kristu.

Naše studium nás tedy vede k místu duše mezi smrtí a druhým příchodem Ježíše Krista.

Když říkáme „mezistav“, nemluvíme o „limbu“, „očistci“ nebo něčem podobném. Mluvíme o období, kdy je duše v nebi a naše ostatky čekají na vzkříšení. To je „mezistav“ v naší osobní eschatologii.

Kam jdou těla po smrti?

Vykoupení jsou uvedeni do věčné přítomnosti Pána a ti, kteří nemají zastánce (spravedlnost, která by splnila Boží zákon, a oběť, která by odčinila hřích), jsou uvedeni do pekla, kde čekají na nové nebe a novou zemi.

Bible učí, že lidský duch po odchodu z těla ihned přechází do Boží přítomnosti, kde ho buď vítá, nebo neschvaluje. Tak této pravdě učil náš požehnaný Spasitel, když uvedl podobenství o bezbožných v pekle, kteří volali k Abrahamovi o občerstvení:

„Byl jeden bohatý člověk, který byl oblečen do purpuru a jemného plátna a který každý den přepychově hodoval. A u jeho brány ležel chudák jménem Lazar, pokrytý ranami, který si přál být nasycen tím, co padalo z bohatcova stolu. Dokonce i psi přicházeli a olizovali mu rány. Chudák zemřel a andělé ho odnesli k Abrahamovi. Boháč také zemřel a byl pohřben a v Hádu, když byl v mukách, pozvedl oči a uviděl Abrahama zdaleka a Lazara po svém boku. A zavolal: „Otče Abraháme, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, aby namočil konec svého prstu do vody a zchladil mi jazyk, neboť se trápím v tomto plameni.“ Lazar mu odpověděl: „Otče Abraháme, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, aby mi zchladil jazyk. Abraham však řekl: ‚Dítě, pamatuj, že ty jsi za svého života dostával své dobré věci a Lazar podobně špatné, ale teď je tu utěšený a ty se trápíš (Lk 16,19-25 ESV).

Není stručnějšího a důkladnějšího biblického vyjádření víry o duši, která jde ihned k Bohu až do vzkříšení, než 38. otázka ve Westminsterském kratším katechismu:

Q. 38. Jaké výhody obdrží věřící od Krista při vzkříšení?
A. Při vzkříšení budou věřící vzkříšeni ve slávě (1 Kor 15,42-43), v den soudu budou otevřeně uznáni a ospravedlněni (Mt 25,33-34) a učiněni dokonale blaženými v plném užívání Boha (Ř 8,29; 1 Jan 3,2) po celou věčnost (Ž 16,11; 1 Jan 3,2).

Po smrti se tělo vrací do živlů: „Prach v prach…“ Duše však vstává z mrtvých s novým nebeským tělem.

Při druhém příchodu Ježíše Krista začíná všeobecné vzkříšení. Vykoupená těla jsou obnovena s věčnou duší a povstanou vstříc Ježíši Kristu, připojí se k němu ve vzduchu a zaujmou své místo ve slavné společnosti andělů, archandělů, proroků, apoštolů, mučedníků a celé nebeské společnosti. Soud nad velkým bílým trůnem byl předmětem klasického křesťanského učení po celé dějiny církve: „A viděl jsem veliký bílý trůn a toho, který na něm seděl, od jehož tváře utekla země i nebe a nenašlo se pro ně místo“ (Zjevení 20,11).

Vzkříšena jsou i neobnovená těla. Sjednocená s duší se každé z nich objeví před Velkým posledním soudem. Ti bez Přímluvce, našeho Pána Ježíše Krista, trpí spravedlivým Božím trestem za nevěru. Před Pána předstupují také vykoupení. Jejich Obhájcem je však Ježíš Kristus. Jeho dokonalý život je jim připočítán ke splnění Božího požadavku dokonalé poslušnosti (Kristus naplňuje smlouvu skutků). Vykupitelská smrt Pána Ježíše na kalvárském kříži poskytuje krvavou oběť jediného Božího Syna aplikovanou na jejich životy. Trest za jejich hříchy byl vložen na druhou osobu jediného pravého a svatého Boha.

Vykoupení jsou plně ospravedlněni, a to Bohem v Kristu, jejich Spasiteli. Nevykoupení jsou uvrženi do věčného pekla s ďáblem a jeho anděly (démony). Walter A. Elwell a Barry J. Beitzel to ve svém článku „Eschatologie“ shrnuli s brilantní výstižností a stručností:

„Všichni, kdo zemřeli, ožijí. Bude to tělesné vzkříšení, obnovení tělesné existence každého člověka. U věřících k tomu dojde v souvislosti s druhým příchodem Krista a bude zahrnovat proměnu těla tohoto současného těla v nové, zdokonalené tělo (1 Kor 15,35-56). Bible také naznačuje vzkříšení nevěřících, a to k věčné smrti (J 5,28.29).

Velký nizozemský komentátor William Hendriksen psal s nepřekonatelnou teologickou a biblickou věrností, když tuto událost popisoval ve své knize „Více než vítězové: Výklad knihy Zjevení“:

„Kristův příchod na soud je barvitě popsán. Jan vidí velký bílý trůn. Na něm sedí Kristus (Mt 25,31; Zj 14,14). Před jeho tváří prchá země i nebe. Není zde naznačeno zničení či vyhlazení, ale obnova vesmíru. Půjde o rozpuštění živlů velkým žárem (2 Pt 3,10), obnovu (Mt 19,28), obnovu všech věcí (Sk 3,21) a vysvobození z otroctví zkaženosti (Ř 8,21). Tento vesmír již nebude podléhat „marnosti“. Jan vidí mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem. Před trůnem vidí všechny jednotlivce, kteří kdy žili na zemi. Jsou otevřeny knihy a prohlíženy záznamy o životě každého člověka (Dn 7,10). Otevřena je také kniha života, která obsahuje jména všech věřících (Zj 3,5; 13,8). Mrtví jsou souzeni podle svých skutků (Mt 25,31 a násl.; Ř 14,10; 2 Kor 5,10). Moře vydává své mrtvé; stejně tak Smrt a Hádes. Zde se jedná o jediné, všeobecné vzkříšení všech mrtvých. Celá Bible učí jen o jednom, všeobecném vzkříšení (čti J 5,28nn). Toto jediné a všeobecné vzkříšení se odehraje v poslední den (J 6,39 a násl., 44.54).“

Ještě po smrti – nové nebe a nová země

Vesmír, země a všechny věci jsou jednak spáleny a pak obnoveny, když je odhaleno nové nebe a nová země. Zatímco duše (a sjednocená těla) nekajících jsou uvrženy do věčného pekla, věřící jsou vítáni v Novém nebi a Nové zemi. Jednu z nejpozoruhodnějších pasáží mezi mnoha stejně ohromujícími pasážemi najdeme v prvním listu svatého Pavla církvi v Korintu. V 15. kapitole činí inspirovaný apoštol vzkříšení středobodem „věčnosti minulé“ a „věčnosti budoucí“. Pavel se snaží dát slova tomu, co vidí na nejvzdálenějších místech budoucího stavu: „Až mu bude všechno podřízeno, bude i sám Syn podřízen tomu, který mu všechno podřídil, aby Bůh byl všechno ve všem.“ (1 Kor 15,28)

Tedy lidská duše. Od dechu života při početí až po nevyzpytatelnou událost v budoucích věcích, kdy budeme s tělem i duší svědky vrcholného naplnění dávné smlouvy, to je duše věřícího. Duše bez Krista je v nebezpečí. Duše každého, kdo vzývá jméno Páně, aby byl spasen, bude slavně proměněna.

Odpověď na otázku „Co se stane s mou duší, když zemřu?“

Jako pastor a vyučující teolog dostávám tuto otázku nejčastěji. Nejčastěji však tento dotaz ke mně přichází nikoli ve formě abstraktní otázky, ale v souvislosti s krizí. Vskutku, takto tuto otázku položila paní Henleyová: v rozhodujícím okamžiku své víry na zkoušce.

Byl jsem mladý pastor. Byl jsem na pastorační stáži ve sboru, který nebyl můj vlastní. Dalo by se říci, že jsem byl pastorem „zapůjčeným“. Můj úkol? Byl jsem vyslán vedením sboru, abych poskytoval pastorační službu rodině, kterou jsem neznal. Bylo mi řečeno, že rodina Henleyových se shromáždila v nedalekém domově důchodců a že si vyžádala pastorační přítomnost. Starší, který mi telefonoval, mi dal instrukce, abych pana Henleyho, dlouholetého člena sboru, našel v pokoji 201. Měl jsem mu říct, aby se vrátil. Paní Gladys Henleyová, jeho šedesátiletá manželka, mě tam bude vítat. Bude tam také čtyřicetiletý syn pana Henleyho a jeho žena. Přiletěli ze západního pobřeží, aby byli s matriarchou a patriarchou v tomto těžkém období.

Když jsem vjížděl do kryté garáže, v duchu jsem si zkoušel nadcházející pastorační návštěvu. Nasměroval jsem svůj spolehlivý starý sedan Buick na to nejoceňovanější privilegium – parkoviště pro duchovní. Zaparkoval jsem. Vypnul jsem motor. Nadechl jsem se naděje a vydechl modlitbu o pomoc: „

Před odjezdem na krátkou procházku do domova důchodců jsem otevřel Bibli. Potřeboval jsem úryvek, který by mi posloužil jako „pastorační recept“ na duchovní lék na očekávaný duchovní stav této rodiny. Pro návštěvy v nemocnici si vedu seznam známých biblických kapitol a veršů. Pasáže jsou seřazeny rozmazaným plnicím inkoustem od mé vlastní ruky podle duchovního léčení běžných stavů – stárnutí, ztráta blízké osoby, konflikt a tak dále. Přišel jsem na „bdění“. Rodinná vigilie je setkání členů rodiny (a blízkých přátel) v očekávání odchodu milované osoby. Mé oči našly slova z Lukášových Skutků apoštolů a citát svatého Petra z

Psalmu 16,10: „Vždyť ty neopustíš mou duši v Hádu a nedopustíš, aby tvůj Svatý viděl zkázu. Dal jsi mi poznat stezky života; naplníš mě svou přítomností radostí“ (Skutky 2,27.28).

V hale tohoto elegantního zařízení pro seniory mě přivítala rodina. Formální představení v tlumeném tónu tvořilo úvod do rodiny. Syn Henleyových, Robert mladší, mě požádal, abych je následoval do pokoje pana Henleyho. Panu Robertu Henleymu staršímu bylo téměř 100 let. Tento starý moudrý právník byl dlouholetým vyznavačem Ježíše Krista. Ostatní uznávali jeho dar jemného vedení a trpělivé moudrosti. Ve své domovské církvi byl oblíbeným starším, laickým funkcionářem. Robert Henley byl významným advokátem v komunitě, kde jsem sloužil. Na mysl mi přichází výraz „otec města“. Pan Henley byl znám jako zbožný, oddaný rodinný muž, který také věnoval velkou část svého života a nemalou část svého jmění službě a potřebám svých bližních.

Nikdy neměl politické ambice. Kdybyste však byli politikem a chtěli zvýšit své šance na zvolení, pravděpodobně byste Roberta Henleyho navštívili ještě před podáním kandidatury. Dalo by se říci, že pan Henley měl gravitaci. Byl to velký muž, skvělý muž a věrný muž. Jeho nejbližší rodina – paní Henleyová a její dospělý syn Robert mladší a jeho žena Katherine – se sešli na rodinné vigilii. V té době už byl totiž pan Henley umírajícím mužem.

Byla to známá scéna z mé služby na dlouhá léta dopředu. Truchlící rodina shromážděná kolem zesláblé postavy. Modlitby, chvalozpěvy, ticho a vzpomínky se sbíhají, aby vytvořily potřebnou pokrývku klidu pro toho, kdo se chystá odejít, ne-li ještě více pro ty, kteří zůstávají. Být s rodinou v tak citlivé chvíli zůstává jednou z největších poct v mém životě. Zeptejte se kteréhokoli pastora. Řekne vám totéž.

V pokoji pana Henleyho v domově důchodců – pro všechny účely to byl nemocniční pokoj – jsem byl více než dvě hodiny. Rodina tam byla mnohem déle. Přemýšlel jsem o muži přede mnou, o muži, kterého jsem neznal, ale kterého jsem byl povolán připravit na cestu domů. Mé úvahy byly příjemně přerušeny, když přišla veselá sestřička, aby zkontrolovala životní funkce svého pacienta. Když ukončila monitorování, podívala se na paní Henleyovou a usmála se. Milá žena se k paní Henleyové naklonila, objala ji kolem ramen a tiše promluvila: „Miláčku, co kdybyste si zašla do naší kavárny a dala si kávu a sendvič? Mají tam dobré sendviče! A vy si určitě potřebujete odpočinout.“ Rozhodně jsem souhlasila. Chudák paní Henleyová vypadala tak unaveně. Sestra paní Henleyovou povzbudila dalším šepotem, když jí pomáhala vstát: „Tak pojďte, paní Henleyová. Tady to máme…“

Paní Henleyová neochotně souhlasila a vzpřímila se v pokoji. Její syn Robert mladší a jeho žena Katherine, mladší paní Henleyová – skromná, ale elegantně oblečená mladá dáma s krásným a zdánlivě stálým úsměvem – odváděli slábnoucí manželku pryč. Naslouchal jsem ozvěně jejich kroků na chodbě. Slyšel jsem, jak se ozývá příjezd výtahu. Pak jako by se na scénu sneslo posvátné ticho, jako když něčí matka ve zpomaleném pohybu nahazuje bavlněné prostěradlo na postel. Klid. Pomalu. Ticho. Svaté.

Byl jsem sám v nemocničním pokoji s panem Henleym. Různé lékařské mechanismy napodobovaly tlukot jeho srdce, nádech a výdech plic. Naslouchala jsem rytmickému pípání monitoru a kolísavému syčení kyslíku. Posadil jsem se, když rodina vyšla ven. V tu chvíli jsem však cítil, že mám vstát. Také jsem se cítil veden k tomu, abych promluvil: „Pane Henley, nejsem si jistý, jestli mě slyšíte, pane. Pane Henley, mám pro vás úryvek z Božího slova. Je to velmi jednoduchá a mocná pravda. Jsem si jist, že ji znáte.“

Na bzučící, pípající a syčící lidi mé oznámení neudělalo žádný dojem. Zvuky v pozadí pokračovaly jako jakési technologické svědectví. „Pane Henley, toto je slovo Páně: ‚Jsme si jisti, říkám, a raději chceme být nepřítomni v těle a být přítomni u Pána‘ (2. Korintským 5,8 KJV). Slyšel jste to, pane Henley? Ježíš vás nikdy neopustí ani neopustí. A pokud si pro vás přijde, váš duch – váš skutečný duch! – bude s Ježíšem. Ten, kterého jste milovali po všechny dny svého života, vás přijme.“ Nepohnul se. Já jsem se však nenechal odradit. Raná zkušenost z praxe mě přesvědčila, abych četl Písmo, i když je pacient v kómatu. Postupoval jsem tak více než tři desetiletí, občas s nezapomenutelnými výsledky. Toto byl jeden z nich.

Začal jsem se slyšitelně modlit modlitbu Páně: „Otče náš…“ Náhle a zcela překvapivě se rty pana Henleyho začaly snažit pohybovat. Přistoupil jsem blíž a stále se modlil: „jenž jsi na nebesích…“. Starý světec se chtěl modlit se mnou. Pokračoval jsem. „Posvěť se jméno tvé…“ Tento drahý Boží muž vydával poslední zbytky sil na to, co dělal téměř pět tisíc neděl. Začal uctívat Boha. Bylo to, jako by slova modlitby Páně vyvolala autonomní reakci duše. Otevřel své suché, praskající rty jen na tak dlouho, aby se mohl modlit se mnou. Další větu vyslovil, jako by čekal, až mě dožene. „Přijď království tvé, buď vůle tvá…“. Když jsem pokračoval, díky jeho víře jistější ve své vlastní, jeho hlas utichl. Drobné pohyby jeho rtů ustaly uprostřed věty. A stejně náhle, jako začal, se přestal modlit. Pan Henley přestal dýchat. V okamžiku, kdy se ozvalo „Přijď království tvé…“. Modlitba pana Henleyho byla vyslyšena. Pan Henley byl v přítomnosti Pána.

Stál jsem bez hnutí. Byl jsem tím pohledem přikován. Byla v tom dokonce jakási krása, i když jsem držel ruku mrtvého člověka. Vzpomněl jsem si na slova žalmisty: „Drahá je v Hospodinových očích smrt jeho svatých“ (Žalm 116,15). Můj upřený pohled plný úžasu přerušila nezbytná praktičnost sester, rezidentů a sanitářů spěchajících na místo činu. Při sledování tohoto zázraku stěhování lidské duše jsem si ani nevšiml alarmů. Mechanické hlídky se rozezněly. Soucitní zdravotníci odpověděli ve vteřině. Ale jak jsem je pozoroval, scéna nebyla ani tak naléhavá, jako spíš, no, spíš něžná chvíle potvrzující to, co všichni očekávali.

Brzy se rodina vrátila. Robert junior i Katherine objali paní Henleyovou. Byl to posvátný okamžik. Tiché vzlyky nahradily elektronické zvuky lékařských přístrojů. Poznal jsem sílu služby přítomnosti, když se paní Henleyová pohnula od svého syna, aby se na mě podívala. Tato nová vdova potřebovala Boží zaslíbení, ujištění o Boží lásce a naději vyplývající z evangelia Ježíše Krista. Z tohoto důvodu jsem tam byl. Objal jsem ji – možná lépe řečeno, ona objala mě – a ona plakala, stále tak tiše. Tato starší Boží žena, menší než já, mi položila svou šedivou hlavu na hruď. Paní Henleyová mě uváděla do služby.

A pak se to stalo. Hned poté, co jsem pronesl tato slova, se to stalo: „Paní Henleyová, Bible říká, že váš drahý manžel je právě v této vteřině v přítomnosti našeho Pána Ježíše. Přešel z tohoto života do milující Ježíšovy náruče. Byl jsem s ním, když jeho duše opouštěla tuto místnost. Je živější než kdy jindy.“

Potvrdila má slova pokývnutím hlavy, když jsem ji objímal. Stalo se však něco, na co nikdy nezapomenu. Tiché, klidné vzlyky přerušila poměrně strohá slova jejího syna. „Mami, je mi líto, ale to není správné. Tatínek tu není. A tatínek není nikde jinde. Je, no, pro všechny praktické účely, prostě spí.“ „Cože?“ zeptal jsem se. Ta slova pronesl za matku, ale své šípy namířil na mě. Ohromila mě ani ne tak teologická chyba, jako spíš nevhodnost a dokonce bezcitnost jeho slov. „Matko, pojď sem a nech mě s tebou mluvit.“ „Ne,“ řekl jsem. Paní Henleyová mě poslušně následovala. Vynadána, protože její manžel zemřel, podle názoru svého syna podlehla „nesmyslům“. Poslušně ho následovala. Co jiného mohla dělat? Stála jsem bez hnutí, když obě rodiny odešly a lékaři zahájili procedury k odstranění těla.

Nemohlo to trvat déle než tři minuty, když se paní Henleyová vrátila. V té době už byly ostatky jejího zesnulého manžela z místnosti odstraněny. Natáhl jsem ruce, abych paní Henleyovou přivítal zpět. Vzala mé ruce, aniž by z nich spustila oči. Usmál jsem se, jako by snad vřelé gesto mohlo smazat nedávná nepříjemná slova. Paní Henleyová se rozplakala. Sotva jsem slyšela její slova: „Ach, pastore, můj syn říká, že duše mého manžela právě spí! Není s Pánem! Ach, pastore, všechno, co jsem kdy věděla, čemu jsem kdy věřila, musí být špatně!“. Objal jsem paní Henleyovou a cítil jsem, jak skrze její vzlyky stoupá hluboký zármutek. „Odešel, pastore. Ale kde? Kde je můj manžel?“

Sdílel jsem s vámi tento intimní příběh, protože věřím, že ilustruje hluboké emoce, které jsou spojeny s otázkou: „Co se děje s duší v okamžiku smrti?“ „Co se děje s duší v okamžiku smrti?“ odpověděl jsem. Tato otázka není esoterickým zkoumáním nepoznatelného. Bůh nám ve svém slově zjevil, co se stane s lidskou duší v okamžiku smrti. Abychom pochopili odpověď na tuto otázku podle Písma, bylo by dobré využít systematické teologické studium křesťanské víry týkající se otázky duše. Abychom tak mohli učinit, uspořádejme biblický materiál podle biblického výkladu o duši a jejím osudu. Uvidíme, že existuje současný stav, přechodný stav a konečný stav. Teologové to nazývají osobní eschatologií. Eschatologie hovoří o posledních věcech. O eschatologii často uvažujeme spíše v kosmických termínech, například o tom, co se v budoucnu stane s nebem a zemí. To je kosmická eschatologie. Osobní eschatologie se však zabývá tím, co se stane vám. Začněme tedy.

Když jsem otevřel Bibli a požádal truchlící vdovu, aby si přečetla Písmo, otřela si oči, snažila se uklidnit a upravila si brýle v rámečku ze šedesátých let, než se sklonila ke čtení: „Jsme si jisti, říkám, a raději chceme být nepřítomni v těle a být přítomni u Pána“ (2. Korintským 5:8). Paní Henleyová znovu vzhlédla, její stříbrovlasá inteligentní hlava se zvedla a její oči se setkaly s mýma. „Pastore, četla jsem, že podle Bible je můj Robert – můj manžel, pan Henley – s Pánem. Jakmile jeho duch opustil tělo, odešel k Ježíši. Tak mě to vždycky učili. Ale můj syn… Ach, pastore, je to pravda?“

Položil jsem jí pravou ruku na rameno ve snaze souhlasit. „Ano, paní Henleyová. Viděl jsem, jak duše vašeho manžela opouští jeho tělo. Podle Pánova slova není pochyb o tom, že je v přítomnosti Pána Ježíše.“ „Ano,“ řekl jsem. Jemně jsem položil levou ruku na rameno, nyní jsem se na ni pozorně díval, držel jsem ji za ramena a směřoval svůj pohled s co nejsilnější polohou pozornosti: „Má milovaná paní Henleyová,“ odmlčel jsem se, abych se připravil na jednoznačné prohlášení k této truchlící ženě: „Madam, podle zaslíbení našeho Pána Ježíše Krista vám říkám, že ve jménu Božím opět uvidíte svého manžela.“ A ona spočinula v Božích zaslíbeních.

Ale vy ano? Říkám každému, kdo to čte: Bůh tě stvořil jako osobu: duši i tělo. Duše žije navždy na jednom ze dvou míst: se svým Stvořitelem, nebo bez něj. Rozhodnutí o vašem věčném životě náleží Králi králů a Pánu pánů. A On přijímá každého a všechny, kdo se odvrátí od všech ostatních osob a plánů a obrátí se k Němu. Vždyť Ježíš, náš Pán, říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni a obtíženi, a já vám dám odpočinout“. Odpočinek od horečného hledání odpovědí. Důvěřujte Ježíši Kristu, vzkříšenému a živému Pánu života. Jeho smlouva milosti – Kristova spravedlnost nahrazující to, co vám chybí, a Kristova oběť použitá za vaše hříchy – zajistila váš osud. A nikdy nebudeš kráčet sám.

Boží zaslíbení jsou tvým osudem: když zemřeš, tvá duše jde okamžitě k Pánu. Tvé pozemské ostatky jsou Bohu drahé. „Jestliže sedlák ví, kde je ve stodole obilí, pak náš Otec ví, kde je v zemi jeho drahocenné semeno.“ (Zj 2,12). A v Kristu Bůh tyto ostatky vzkřísí k věčnému životu. Pokud jste přijali Ježíše Krista za svého Pána, budete zproštěni všech hříchů díky spravedlnosti a oběti na kříži, kterou přinesl váš Spasitel. A v bezpečí v Ježíšově náruči. Proč se nemodlíš se mnou?“

Pane, náš nebeský Otče: obdivuji tvou mocnou stvořitelskou sílu, která se projevuje nejen v zázraku hvězd nad námi nebo v mikroskopickém neviditelném světě, ale především v příchodu tvého Syna Ježíše, našeho Pána; a v něm, v jeho dokonalém životě žitém pro mě a v jeho obětní smrti, kterou za mě přinesl na kříži, činím pokání – odvracím se od svého hříchu nevíry, soběstačnosti a důvěry v kohokoli a cokoli jiného než v tvého Mesiáše, Ježíše Nazaretského; Vím, že jsem duše a tělo, a prosím Tě, abys proměnil mou duši podle svých zaslíbení a své moci; žádám Tě, abys mi odpustil a přijal mě za své dítě; a věřím, že až odejdu z tohoto života, půjdu ihned k Tobě, drahý Pane; tak si mě vezmi a použij mě ke své slávě. Ve jménu Ježíše se modlím. Amen.

Poznámky:

Richard Whitaker, Francis Brown a další, The Abridged Brown-Driver-Briggs Hebrew-English Lexicon of the Old Testament: A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament by Francis Brown, S.R. Driver and Charles Briggs, Based on the Lexicon of Wilhelm Gesenius (Boston; New York: Houghton, Mifflin and Company, 1906).

F. L. Cross and Elizabeth A. Livingstone, eds., The Oxford Dictionary of the Christian Church (Oxford; New York: Oxford University Press, 2005), 1531.

Michael A. Milton, PhD (University of Wales; MPA, UNC Chapel Hill; MDiv, Knox Seminary), Dr. Milton je penzionovaným rektorem semináře a v současnosti působí jako James Ragsdale Chair of Missions na Erskine Theological Seminary. Je prezidentem Faith for Living a D. James Kennedy Institute, dlouholetým presbyteriánským duchovním a kaplanem (plukovníkem) USA-R. Dr. Milton je autorem více než třiceti knih a hudebníkem s pěti vydanými alby. Mike a jeho manželka Mae žijí v Severní Karolíně.