Dobrý den, jsem alkoholik a toto je můj příběh. Proč začínám svůj příběh tak zvláštním způsobem? Protože jako alkoholik trpím nemocí popírání, která se mě snaží přesvědčit, že ji nemám. Potřebuji připomenout sám sobě, ne vám, že jsem a vždycky budu alkoholik.
Přestože jsem se poprvé napil v 16 letech, moje cesta s alkoholem začala voláním do baru na začátku 70. let. Byly to časy mocných obědů a extravagantních výdajů. Připojil jsem se k nim a skočil rovnou na obědy se třemi martini. Alkohol byl můj přítel. Dělal mě šťastným a sebevědomým. Cítila jsem se součástí, ne méněcenná, a hlavně mi alkohol umožnil otupit strach a zmírnit nejistotu. Bez ohledu na to, kolik jsem toho vypila, jsem se málokdy viditelně opila, omdlela nebo měla kocovinu. Nikdy jsem neomdlel. Byl jsem hrdý na svou schopnost zvládat velké množství alkoholu. Možná právě kvůli této falešné hrdosti jsem se nikdy nesnažil svou konzumaci skrývat.
Někdy, nevím přesně kdy, ale už je to dávno, se něco změnilo a alkohol se obrátil proti mně, Už nebyl mým přítelem, ale stal se každodenní nutností. Pití už nebyla žádná zábava. Pil jsem sám, doma, začínal jsem u oběda a pokračoval až do konce dne. Nemohl jsem se toho nabažit. Druhý den jsem si to všechno zopakoval. Neměl jsem život, měl jsem existenci. Vůbec jsem netušil, co moje pití dělá se mnou, natož s mou rodinou. Rodina se mě zřídkakdy pokoušela konfrontovat s mým pitím, protože věděla, že by to podnítilo můj vztek.
Alkoholika jsem vnímal jako „ztroskotance“, někoho, kdo od rána do večera pije z hnědého papírového pytlíku a odpadává v popelnici. Nebyl jsem ztroskotanec. Byl jsem partnerem v právnické firmě a měl jsem dům v Shaughnessy, dům ve Whistleru a čtyři auta pro rodinu.
Můj zdravotní stav vyvracel mé přesvědčení, že nejsem alkoholik. Moje váha se vyšplhala nahoru, počet cholesterolu byl mimo stupnici a konečně jsem si nechal udělat test jaterních enzymů. Jak dobře si vzpomínám na svůj strach, když mi lékař vysvětloval výsledky a řekl mi, že mám nebo brzy budu mít cirhózu jater. Věděl jsem, že pokud nepřestanu pít, určitě zemřu. Nikdy jsem se nepokoušel přestat pít, ale rozhodl jsem se, že přestanu pít „cold turkey“. Koneckonců, jak těžké by to mohlo být? Ukázalo se, že je to nemožné. Po této zprávě jsem se vrátil domů. Než jsem se nadál, nalil jsem si silného panáka. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: „Co to sakra děláš! No jo, byl to těžký den, zítra toho nechám.“ A tak jsem si vzal skleničku. Přišel zítřek a já tam zase pil. Další popírání, když jsem si řekl, že o víkendu přestanu. Přišel víkend a já poprvé pil už ráno, naléval jsem si gin do rajčatové šťávy, abych to skryl před rodinou. Nemohl jsem přestat a nechápal jsem proč. Propadl jsem se do hlubokého marasmu a pil ještě víc. Cítil jsem se beznadějně, přesto jsem nedokázal požádat o pomoc.
Nevěděl jsem, že moje žena a můj partner kontaktovali LAP 2. července 1998 1 jsem otevřel zvonek u svých dveří a zjistil, že jsem předmětem intervence. Spíše než vděčný jsem byl rozzuřený. Nechtěl jsem slyšet, co říkají, protože jsem nebyl alkoholik. Můj partner mi dal ultimátum: buď se půjdu léčit, nebo partnerství skončí. Moje žena řekla: buď se půjdeš léčit, nebo odejdeš z domu a už se nevrátíš. Bez ohledu na můj beznadějný stav zoufalství bylo mé odmítání tak silné, že jsem měl v úmyslu opustit firmu i manželství. Pak jsem prozřel, když jsem slyšel své mladé dospělé děti vyprávět, jak vyrůstaly ve strachu z mých alkoholických běsů. Řekly mi, jak moc mě milují, ale pokud se nepůjdu léčit, pak nechtějí být součástí mého života. Můj vztek se změnil v pocit viny a studu.
Proto jsem se rozhodl, že se půjdu léčit, kvůli nim. Později toho dne jsem přijel do Edgewoodu v Nanaimu. Jak dobře si vzpomínám na své rozporuplné pocity vzteku, viny, studu a především hrůzy. Po několika dnech jsem si uvědomil, že toto prostředí, do kterého jsem byl katapultován, nemám pod kontrolou. Bylo mi řečeno, že ačkoli jsem přišla kvůli svým dětem, pokud nechci uzdravení pro sebe, léčba nebude fungovat a já budu znovu pít. Mé popírání toho, že jsem alkoholik, bylo tak silné, že trvalo 21 dní, než jsem si uvědomil, že nepotřebuji pít. Pobyt mezi ostatními lidmi se stejnou nemocí mi dal naději a já si uvědomila, že chci střízlivost pro sebe. Konečně jsem se smířil s tím, že jsem alkoholik. Podíval jsem se na účinky, které měl alkohol na můj život, na masakr, který způsobil mé rodině a lidem kolem mě. Poznal jsem, že jsem člověk založený na strachu, který používá alkohol, aby potlačil svůj strach a pomohl mi zvládnout život.
O třiačtyřicet dní později jsem opustil Edgewood, abych začal svůj střízlivý život. Měl jsem strach a obavy ze všeho, od účasti na setkáních AA až po návrat do praxe a návrat k rodině. To vše jsem musel zvládnout bez své berličky v podobě alkoholu. Byl jsem odhodlán jít do všeho a dělat to, co mě učili, protože mi bylo řečeno, že pokud to neudělám, určitě budu pít znovu.
Můj život se otočil o 180 stupňů, ale nebylo to ani rychlé, ani snadné. Naučil jsem se, že střízlivost není štítem před realitou života. Bylo pro mě těžké získat motivaci a odhodlání k právnické praxi, protože jsem si uvědomil, že když jsem pil, nebyl jsem tak efektivní právník, jak jsem si myslel. Nehledě na měsíce poradenství jsme se s manželkou rozhodli ukončit naše osmadvacetileté manželství.
Dnes žiji střízlivý život a s radostí navštěvuji setkání anonymních alkoholiků, kterých jsem se kdysi obával. Jsem dobrovolníkem pro LAP. Pomáhal jsem při intervenci a předstoupil jsem před soudní přísedící, abych pomohl při snaze LAP získat další finanční prostředky. Mé děti jsou součástí mého života.
Díky střízlivosti mám v životě radost a naději. Takže ano, jsem alkoholik, ale abych citoval klišé AA, nevyměnil bych svůj nejhorší den ve střízlivosti za svůj nejlepší den v opilosti.