Už je to deset let, co James Leftwich poprvé vytvořil seznamku No Longer Lonely, která je určena výhradně lidem s duševním onemocněním. Leftwich se mnou hovořil o výzvách spojených s provozováním stránek a o tom, proč by se podle něj mělo navazování láskyplných vztahů doporučovat častěji než pilulky.

Proč jste založil No Longer Lonely?

Byla to jedna z těch věcí, kdy jsem něco hledal a ono to neexistovalo. Říkal jsem si, že je to opravdu logická věc. Tohle by mělo existovat. Lidé s duševním onemocněním mají tendenci se sdružovat. Je to takový nesympatický svět.

Jak No Longer Lonely začalo?

Přibližně v roce 2004 to začalo, ale nebylo to tak velké jako teď. Seznamka je něco, co má kritické množství, kdy není příliš efektivní, dokud nezískáte určité množství lidí. Stále před touto výzvou stojím, ale je to velký svět.

No Longer Lonely má chatovací místnosti, fóra a místa, kde mohou lidé zveřejňovat svá díla. Proč jsi ji navrhl právě takto?

Vzal jsem si za vzor velké seznamky, ale přidal jsem i určité kategorie, například možnosti bydlení v sekci 8 nebo „bydlím u rodičů“ či „bydlím v domě na půl cesty“. Považoval jsem za důležité mít kategorii ‚Máte vlastní dopravní prostředek?‘, protože to může být mezi duševně nemocnými lidmi velký problém. Většina z nich nemá vlastní auto nebo něco podobného, takže to je rozdíl. Výtvarná práce – to je oblast, která se neujala tolik, jak jsem si myslel. Existuje spousta talentovaných lidí s duševním onemocněním, kteří mají velký tvůrčí potenciál, a myslel jsem si, že to bude důležitý způsob, jak umožnit lidem, aby se spojili a sdíleli na této úrovni.

Kolik uživatelů má No Longer Lonely?

Mám přes 30 000 uživatelů. Značné procento z nich pravděpodobně na stránkách už nějakou dobu nebylo. Občas dělám čistky, abych se zbavil starších profilů. Ale kdo ví? Ten člověk třeba dostane zprávu a vrátí se. Velkou statistikou je počet manželství, která jsem se stránkou uzavřel. A to jsou jen ta, o kterých mi bylo řečeno, ale bylo jich víc než 30.

Musíš mít duševní poruchu, abys mohl být na stránce. Jak to funguje?

Je to těžké. Nemůžu každému udělat biopsii mozku. Ale ve skutečnosti to bylo docela dobré. Měl jsem jen velmi málo lidí, kteří tam chodili ze srandy nebo se přiživovali na uživatelích, alespoň co já vím. Toho se hodně obávám. Je to velmi zranitelná populace. Dávám si velký pozor na to, kdo je na webu.

Vlastně jsem se dostal do tisku na webu cracked.com. Je to taková žertovná stránka. Uváděli mě jako jednu z nejhorších seznamek na webu. Všechny ty vtipy o tom, víte, „Co se rovná psychopat 1 plus psychopat 2?“

Bylo to bolestivé?“

Nebylo to bolestivé, bylo to jen nedospělé. Ale paradoxní je, že mi to přineslo velkou návštěvnost. Jednou za čas se objeví někdo, jehož uživatelský profil je „Batshit crazy“ nebo tak něco, nebo říká: „Rád si dávám hlavy do mrazáku,“ nebo podobné vtípky. Ale to se nestává často.

Jaké duševní nemoci mají vaši uživatelé?

Ty kategorie jsem nevytvořil, jsou to jen ty hlavní: schizofrenie, schizoafektivní, ale možná to budu muset jako možnost odstranit. Bipolární, deprese, úzkosti. Další, která zmizela, je Aspergerův syndrom. Asperger už neexistuje, teď je to porucha autistického spektra. Kategorií duševních nemocí opravdu není tolik. Ale myslím si, že lidé se už tolik neidentifikují jako: „Jsem to nebo ono“. Já jsem někdo, kdo se potýká s diagnózou, a beru na to léky.

Mohla byste říct, co vám bylo diagnostikováno?

Byla mi diagnostikována takzvaná schizoafektivní porucha… spadá pod poruchu schizofrenního spektra… jste obdařena jak psychotickou poruchou, tak depresivní poruchou, takže je to jedna z chronických diagnóz.

Poprvé jsem byla hospitalizována v roce 1992. To je moje jediná hospitalizace, ale byl jsem tam asi dva měsíce.

Kolik vám v té době bylo let?

Dvaadvacet. Teď je mi třiačtyřicet. To byla polovina mého života. Moc jsem s nikým nechodil a opravdu jsem se bál odhalovat se před ženami. Byl jsem mnohem zdrženlivější a stydlivější než teď.

Čeho přesně ses bál?

Myslím, že hodně z toho bylo jen negativní sebehodnocení. Jakmile jste jednou označeni touto nemocí, cítíte se svým způsobem jako vyvrhel. Lidé vám říkají: ‚Ach, nemějte velké sny. Hraj to na jistotu. Jen berte léky. Promluvte si se svým doktorem… takže spousta snů šla tak nějak stranou. Měla jsem pocit, že jsem se dostala do takového malého specifického světa lidí s duševní nemocí. V té době jsem si nenacházela žádné nové přátele, kteří by nebyli duševně nemocní.

Takže všichni tví přátelé byli duševně nemocní?

Dobře, ano. Neměla jsem moc přátel. Je to opravdu kmen. Bylo to pro mě takové přechodné období. Začala jsem pracovat ve vysokoškolské knihovně, což se v roce 2004 změnilo v práci na plný úvazek. V roce 2007 jsem se stala ředitelkou této knihovny a jsem jí dodnes. O milostném životě se nějakou dobu nedalo moc mluvit. Hodně z toho byl strach z odmítnutí, ale hodně z toho byla ta negativní představa o sobě samém, že lidé bez duševní nemoci by se mnou nechtěli mít nic společného.

Cítit se hoden lásky je něco, s čím opravdu bojuji. Myslím tím, že se mi nelíbí, kdo jsem, když jsem v depresi. Nelíbí se mi, kdo jsem, když dostávám záchvaty úzkosti, tak proč bych si měla myslet, že to někdo jiný bude milovat?“

Já jsem na tom stejně. Když se obrátím do sebe, nechci lidi znečišťovat tím, co se děje. Někdy mám pocit, že jsem špatný člověk. Jedna moje část si myslí, že život se má užívat, že je to úžasný dar a tak, a přitom jsem úplně v depresi, takže mám pocit, že jsem špatný člověk, když to tak cítím. Ale jsou tu určité úrovně. Je s tím spojená stigmatizace a všechno, ale jakmile před něco dáte slovo „schiz-, tak je tam nedostatek vzdělání. Lidé to nevědí. Lidé nechápou, co to je.

Co je schizoafektivní porucha?

Je to psychotická porucha. Musíte mít psychotickou poruchu, což jsem měl. Představoval jsem si různé šílené věci. Mohlo to být horší, ale jezdil jsem s velkým nožem v autě a myslel si, že se mě lidé snaží zabít a že moji rodiče jsou členy Mansonovy rodiny a že mě ostatní členové Mansonovy rodiny pronásledují. Projel jsem křižovatkou na červenou, zastavil mě policajt a zeptal se mě: „Jste v pořádku, pane?“ A já mu odpověděl: „Ne, nejsem“. Posadili mě do sanitky a odvezli do nemocnice. To bylo v létě roku 92. Psychotický záchvat je velmi opojná věc. Myslel jsem si, že jsem nejdůležitější člověk na světě, že všechny noviny budou psát můj příběh a tak, Peter Jennings o mně bude mluvit v půl sedmé ve večerních zprávách a tak. A pak jsem se dostal do nemocnice a začalo mi docházet, že je to hrozné.

Několik let poté jsem měl stále psychotické rysy, stále jsem si myslel, že všechny ty věci jsou pravda a všichni jsou idioti a prostě mi nevěří. Když přišla porucha nálady, bylo to zdrcující uvědomění: „Panebože. Mám tady něco dost vážného.“

To bylo někdy v roce 1992. Bylo to v roce 2003, kdy jste začal přemýšlet o těchto webových stránkách. Dalo by se říct, že trvalo asi deset let, než jste si řekl: „Dobře, podívejte, mám to v rukou. Chci mít přítelkyni?“

Jo. Mým prvotním impulsem bylo sobecké myšlení. Myslel jsem si: „Takhle se seznámím s nějakou holkou.“ A taky jsem si myslel, že se seznámím s nějakou holkou. Ale nakonec se to hodně změnilo. Ode dneška bych nechtěl přítelkyni, která by byla vážně duševně nemocná.

Ty ne?“

Ne, to si nemyslím. Musela by být velmi vysoce funkční.

Na webu No Longer Lonely musí lidé na svém profilu uvádět, jakou mají duševní nemoc?

Technicky ano. Myslím, že existuje způsob, jak to obejít, pokud chcete. Každou chvíli mi někdo řekne: „Mám autismus“ nebo „Moje dcera má tohle, mají na to nárok?“. A dost často se většinou přikláním na stranu, že pokud se s něčím potýkají a myslí si, že by jim to mohlo prospět a možná by se mohli spojit s těmito lidmi, víte, to mi nevadí.“

Mají lidé tendenci se spojovat s jinými, kteří mají podobné nemoci?“

Nemám na to čísla, ale obecně se určité nemoci spojují lépe než jiné. Hodně lidí, kteří mají bipolární poruchu, pokud jsou vysoce funkční, nebudou chtít někoho, kdo je schizofrenik a nedokáže si udržet práci a má aktivní bludy a podobně. Zatímco jiný člověk, i když je jeho funkce dost vysoká, ale prožívá spoustu stejných věcí jako ten druhý, tam by mohlo být pouto.

Po hospitalizaci jsem šel do domu na půl cesty. Určitě tam byla gradace. Je to něco jako ve vězení, kde jsou pedofilové takoví a násilníci takoví a vrazi takoví. Stejné věci, jako: „Aha, on je ‚schiz‘? S tím se nechci stýkat.“

To byla hlavní věc té stránky, porazit stigmata. Tím, že jdete na stránky, se nemusíte bát, že to někomu prozradíte. Nebudeš obtěžován za to, že řekneš: „Mám bludy.“

Jak důležité jsou podle tebe pro tuto komunitu vztahy a láska?“

Myslím, že profesionálové v této oblasti snižují důležitost vztahů. Existuje taková ta soukromá verze věcí: „Poslouchejte svého lékaře. Pravidelně k němu choďte. Berte své léky. Snažte se dělat něco smysluplného. A vynechávají ty nejdůležitější části, jako např: „Spojte se s lidmi. Spojte se s lidmi, kteří prožívají totéž co vy.“. Myslím, že to je stejně důležité jako všechny ty ostatní věci.

Jaký je váš názor na léčbu duševních nemocí?

Především jsem trochu skeptický k lékům, které se lidem dávají. Myslím si, že nefungují zdaleka tak dobře, jak se o nich píše v reklamě. Existuje skvělá kniha Anatomie epidemie. Robert Whitaker ukazuje, že krátkodobě potřebujete léky, abyste někoho medikovali a vrátili ho do reality a podobně, ale dlouhodobé užívání těchto věcí vytváří chronické stavy. Ve skutečnosti to zaháčkuje více lidí.

Myslíte si, že lidé s duševním onemocněním mohou mít opravdové pouto pouze s někým jiným, kdo má duševní onemocnění?

Ne, ne nutně. Začal jsem docela vážně chodit s jednou dívkou. Neměla duševní onemocnění. O duševních nemocech toho moc nevěděla, ale přijala mě. Vzpomínám si, že když jsem si ji podruhé přivedl k sobě do bytu, říkal jsem si: „Jsem tak rád, že už nemusím schovávat své lahvičky s prášky.“ A ona mi řekla: „To je skvělé. Podívala se na mě trochu šíleně: „Proč bys je přede mnou schovávala?“ A já na to: „Páni, asi existují lidé, kteří mají pochopení.“

Jste pořád spolu?“

Ne, tak trochu jsme se rozešli.

Ale neřekl bys, že to bylo kvůli tvé duševní nemoci?

Ne, ale tak nějak jsem si v duchu říkal, že když jsem se ženou, která zažila podobné věci, můžu o tom svobodně mluvit, kdykoli budu chtít. Můžu ti říct, že spoustu lidí opravdu uklidňuje, že můžou holce poslat zprávu: „Ahoj, moc se mi líbil tvůj profil. Já mám taky bipolární poruchu. To nemůžete udělat, přisednout si k někomu v baru a říct: ‚Hele, mám schizoafektivní poruchu‘. To nefunguje.

Máte někdy pocit, že si musíte dávat pozor na některé své uživatele?“

Vždycky jednou za čas pošlu někomu e-mail: „Ten a ten mi řekl, že zníš sklíčeně. Chci ti dát vědět, že v tom nejsi sám a že jsou tu lidé, kteří ti mohou pomoci. Tady je linka pomoci, kdybys ji potřeboval.“

30 manželství je velmi působivé. Odkud většina párů pocházela?

Řekl bych, že určitě převážně z Ameriky. Je to zvláštní. Hodně z nich začalo jako vztah na dálku. Myslím, že lidé s duševním onemocněním jsou obecně méně nároční na partnera. Dosáhli bodu, kdy se mohou s někým spojit a to jim stačí. Nepotřebuji všechny ty „jsem nejchytřejší, nejbohatší, nejhezčí.“

Co byste vzkázal uživatelům, abyste jim pomohl lépe využívat stránky?

Obvykle říkám, že byste neměli jen čekat, jestli vám někdo napíše. Vyberte si někoho, kdo se vám líbí, a pošlete mu zprávu. Zaručuji vám, že když jich pošlete několik, obvykle dostanete odpověď. Lidé tady jsou velmi milí. Jsou velmi přátelští. A předtím ses ptal, jestli je to seznamka nebo komunitní web. To je něco, co jsem v průběhu let řešil sem a tam. Jsou lidé, kteří jsou tam už léta a používají to jako podpůrnou síť, chodí tam a zpět, setkávají se na chatu. Je tam spousta pravidelných uživatelů.

* * *

James Leftwich je k zastižení na adrese @stigmakiller nebo webmaster (at) nolongerlonely.com