Emocionální seberegulace

Život neustále vystavuje jedince potenciálně vzrušujícím situacím, které mohou vyvolat emoční reakci. Tyto situace mohou být:

• vnější (tj. když obdržíte kritiku nebo kompliment, vidíte novorozené dítě nebo jste svědkem utrpení jiné osoby)
• vnitřní (tj. když o sobě přemýšlíte negativně nebo pozitivně nebo když přemýšlíte pozitivně nebo negativně o své budoucnosti.

Zda potenciálně vzrušující situace vyvolá u jedince emoční reakci či nikoli, závisí na míře pozornosti, kterou situaci věnuje, a také na jeho kognitivním (mentálním) hodnocení situace, včetně významu a důležitosti, které situaci přisuzuje, a na míře důvěry, kterou má ve svou schopnost situaci zvládnout.

Síla, intenzita a trvání emoční reakce jedince však závisí na jeho emoční citlivosti a schopnosti seberegulace.

Emocionální citlivost jedince a jeho schopnost seberegulace je ovlivněna:

• zda dostatečně spí, zda se dobře stravuje, zda cvičí a účastní se aktivit, které zmírňují stres/odpočívají atd.
• jejich schopnost exekutivních funkcí, která ovlivňuje jejich emoční impulzivitu (pravděpodobnost výskytu primární emoční reakce v reakci na podnět, stejně jako rychlost emoční reakce), stejně jako jejich schopnost emoční kontroly/inhibice
• jejich návyky nebo obvyklé reakce.

Reakce boj nebo útěk

Emocionální reakci lze popsat jako chování a fyziologické vyjádření pocitů, které jedinec projevuje v reakci na situaci, kterou vnímá jako osobně významnou (Gerrig & Zimbardo, 2002).

Chování, které jedinec projevuje při vyvolání emocí (jeho mimika, oční kontakt, pohyby těla a slovní projev, tj. tón hlasu, hlasitost a jazyk atd.), je ovlivněno vnitřními fyziologickými změnami, které probíhají v jeho těle v důsledku spuštění reakce bojuj nebo uteč.

Reakce boj nebo útěk je instinktivní ochranný mechanismus. Při jejím spuštění se jedinec:

• zvýší se tepová frekvence a krevní tlak
• zúží se periferní cévy, aby odvedly krev do srdce, plic a mozku
• rozšíří se zornice, aby přijaly více světla
• zvýší se hladina glukózy v krvi, aby zajistily své srdce, plíce a mozek energii
• svaly se napnou, napájené adrenalinem a glukózou
• hladké svalstvo se uvolní, aby se do plic dostalo více kyslíku
• nepodstatné systémy (jako trávení a imunitní systém) se vypnou.

Jedinec bude mít také problémy se soustředěním na drobné úkoly a ztratí schopnost používat své exekutivní funkce (což dále snižuje jeho schopnost regulovat své myšlenky, slova, činy a emoce), když se spustí jeho reakce útěk nebo útěk. Je to proto, že mozek přejde do režimu útoku nebo útěku.

Reakci boj nebo útěk může vyvolat skutečné i domnělé nebezpečí. Problémy mohou nastat, pokud se reakce útěk nebo boj u jedince spustí příliš snadno nebo příliš často v reakci na domnělé, ale představované nebezpečí.

Emocionální regulace

Emocionální reakce jedince může být zdravá nebo problematická v tom smyslu, že může mít pozitivní nebo negativní vliv na dosahování cílů, sociální vztahy, zdraví a pohodu. Například prožívání a vyjadřování emocí, jako je láska, štěstí, radost a empatie, může sloužit k vytváření, udržování a posilování mezilidských vztahů s ostatními. Zatímco prožívání a vyjadřování emocí, které jsou považovány za společensky nevhodné, jako je hněv a agrese, může poškodit nebo zničit mezilidské vztahy a vést k sociální izolaci.

S cílem posílit nebo utlumit emoční reakci, a tím ochránit dosažení cíle (a také sociální vztahy, zdraví a pohodu), se jedinci spoléhají na své emoční seberegulační schopnosti.

Emocionální regulaci lze definovat jako automatické (nevědomé) nebo řízené (vědomé) procesy, které se podílejí na iniciaci, udržování a modifikaci výskytu, intenzity a trvání emocionálního prožívání a projevů jedince.

Podle hypotetického modelu emoční citlivosti versus regulace emocí, který vypracoval Koole (2009), obsahuje proces regulace vlastních emocí dvě odlišné fáze.

Hypotetický model emoční citlivosti versus regulace emocí. Z Koole (2009).

Koole (2009) označuje první fázi jako primární reakci. Během této fáze jedinec prožívá (a často vyjadřuje) okamžitou syrovou emoční reakci na situaci.

Intenzita a rychlost, s jakou se primární reakce objeví, je dána emoční spouštěcí citlivostí jedince (viz výše).

Po této primární reakci může podle Kooleho (2009) jedinec svou emoční reakci modulovat a měnit, aby zajistil dosažení cíle a udržení mezilidských vztahů. Výsledná emoční reakce se označuje jako sekundární reakce.

Kroky spojené s modulací a změnou primární emoční reakce zahrnují:

• připojení odměny (která poskytuje motivaci) k úsilí o snížení/modifikaci primární emoční reakce
• zapojení do autoregulačních akcí k aktivnímu snížení/moderování primární emoce (tj. k aktivnímu snížení/zmírnění primární emoce). promlouvání k sobě samému za účelem sebeuklidnění, přesměrování pozornosti od provokující události)
• používání pracovní paměti, řešení problémů (včetně předvídání budoucích výsledků možných reakcí) a plánovacích dovedností k uspořádání případné sekundární reakce tak, aby sekundární emoční reakce byla adaptivní a podpůrná.

Emocionální dysregulace a ADHD

U jedinců s ADHD se často vyskytují potíže s regulací emocí. Předpokládá se, že tyto problémy mají největší dopad na pohodu a sebeúctu jedince s ADHD, a to mnohem větší než základní příznaky spojené s ADHD (hyperaktivita-impulzivita a nepozornost).

Emocionální dysregulaci lze definovat jako neschopnost modulovat své emoční prožívání a projevy, což vede k nadměrným emočním reakcím. Tato nadměrná reakce je považována za nepřiměřenou vývojovému věku jedince a sociálnímu prostředí, ve kterém se vyskytuje.

Předpokládá se, že emoční dysregulace související s ADHD je důsledkem špatné kontroly exekutivních funkcí, která přispívá k tomu, že jedinec má (Barkley, 2015):

• Vysoce proměnlivou citlivost na emoční spouštěče a emoční impulzivitu v důsledku špatného sebeovládání. Emoční impulzivita přispívá k příznakům ADHD, jako je netrpělivost a nízká frustrační tolerance, rychlost vzteku/reaktivní agrese/výbuchy vzteku a emoční odpovědnost.
• Problémy se seberegulací své primární emoční reakce. Jedinci s ADHD mohou prožívat tak intenzivní, ohromující primární emoční reakce, že je pro ně obtížné potlačit projev této emoce nebo emoci zmírnit a nahradit ji sekundární emoční reakcí.
• Problémy s přeorientováním pozornosti od silných emocí. Neschopnost přeorientovat pozornost od silných emocí může ztížit omezení nebo zmírnění primární emoční reakce. Problémy s přeorientováním pozornosti mohou také přispívat k myšlenkovému přežívání.
• Potíže se sebeuklidňováním za účelem zmírnění své primární emoční reakce v důsledku špatné pracovní paměti (tj. snížené schopnosti používat vlastní řeč a vizuální představy).
• Potíže s organizováním a provedením vhodné sekundární reakce v důsledku potíží s vyhodnocením, pružnou manipulací a uspořádáním informací; vytvářením a vyhodnocováním alternativních reakcí a jejich možných výsledků; a plánováním vhodné reakce.

V důsledku toho mají jedinci s ADHD větší pravděpodobnost, že:

• prožívat a projevovat emoce intenzivněji, zejména během mezilidských interakcí – pravděpodobně v důsledku zahlcení emocemi
• být nadměrně vzrušení
• soustředit se na negativnější aspekty úkolu nebo situace
• vyjadřovat frustraci nebo hněv a být verbálně nebo fyzicky agresivní
• zakoušet problémy v sociálních vztazích včetně sociálního odmítnutí, šikana a izolace
• prožívají problémy ve vztazích a v manželství, rozpad vztahu a rozvod
• mají potíže s dosažením pracovních nebo studijních cílů/požadavků, jsou vyloučeni ze školy nebo suspendováni, ztratí zaměstnání nebo nejsou povýšeni
• jsou účastníky dopravních nehod
• hlásí zvýšené psychické potíže z emočního prožívání
• rozvíjí se u nich úzkost a/nebo deprese
• mají problémy s chováním, jsou zapojeni do trestné činnosti a jsou umístěni do ústavní péče.

Emocionální dysregulace a rodičovský stres

Ukázalo se, že u dětí s ADHD se významně zvyšuje množství stresu, který prožívají rodiče. Ten se dále zvyšuje, pokud má dítě problémy s emoční regulací. Rodiče, kteří zažívají extrémní míru stresu, mohou psychicky trpět, a proto mohou být méně schopni realizovat typy intervencí potřebné k pomoci svým dětem (Theule et al., 2011).

Používání účinných rodičovských strategií při péči o dítě s ADHD může pomoci snížit stres, který rodiče zažívají, stejně jako navštěvování podpůrných rodičovských skupin a účast na péči o sebe sama.

Barkley, R.A. (2015). Porucha pozornosti s hyperaktivitou: A Handbook for Diagnosis and Treatment, 4. vyd. New York: Guilford Publications.

Gerrig, R. J., & Zimbardo, P. G. (2002). Psychologie a život, 16. vydání, Boston: Allyn and Bacon.

Gross, J. J. (2007). Handbook of Emotion Regulation (Příručka regulace emocí). New York: Guilford Press.

Gross, J. J., & Thompson, R. A. (2007). Regulace emocí: Conceptual foundations. In J. J.Gross (Ed.), Handbook of Emotion Regulation (s. 3-24). New York: Guilford Press.

Jonson, C.A. (2017). Vztah mezi ADHD a emoční regulací a její vliv na rodičovský stres – diplomová práce. University of Louisville. Získáno z http://ir.library.louisville.edu/honors/144

Koole, S.L. (2009). Psychologie regulace emocí: Integrativní přehled“. Cognition & Emotion, 23: 1, 4 – 41.

Nicholson, A. (2017). Zklidnění přílivu: regulace emocí u mladých dospělých s ADHD – diplomová práce. University of Calgary. Získáno z http://theses.ucalgary.ca/jspui/bitstream/11023/3614/1/ucalgary_2017_nicholson_andrew.pdf

Shaw, P., Stringaris, A., Nigg, J. & a Leibenluft, E.(2014). Emoční dysregulace a porucha pozornosti s hyperaktivitou. American Journal of Psychiatry, 171(3): 276-293.

Surman, C., Joseph Biederman, J., Spencer, T., Yorks, D., Miller, C., Petty, C., & Faraone, S.(2011). Deficitní emoční seberegulace a porucha pozornosti s hyperaktivitou u dospělých: A Family Risk Analysis (Analýza rodinných rizik). Americký časopis pro psychiatrii, 168(6), 617-623.

Theule, J., Wiener, J., & Rogers, M. (2011). Predikce rodičovského stresu v rodinách dětí s ADHD: Rodičovské a kontextové faktory. Journal of Child and Family Studies.

Van Stralen, J. (2016). Emoční dysregulace u dětí s poruchou pozornosti/hyperaktivitou. Attention Deficit and Hyperactivity Disorders, 8(4), 175-187.

Voss, K.D., & Baumeister, R.F. (2011). Handbook of Self-Regulation (Příručka seberegulace): Research, Theory and Application, 2nd ed. New York: Guildford Press.