Na rozdíl od tradičních forem loutkářství, kde je loutkář skrytý, břichomluvec plní funkci loutkáře i herce a sám hraje roli v představení, které uvádí. Loutkář se musí naučit manipulovat s postavou umístěnou na jeho koleni, ruce nebo podstavci a zároveň dostatečně zaujmout diváky, aby vytvořil iluzi, že loutka skutečně žije a mluví. Může být nutné, aby se umělec občas podíval jiným směrem, mluvil, gestikuloval a vedl dialogy (psané nebo improvizované) jako herec a zároveň se soustředil na úkol udržet iluzi života, když plní své loutkářské povinnosti.
Hlas
Dokonalý břichomluvec musí vytvořit hlas, který působí méně lidsky a více odpovídá většinou zdrobnělejší postavě, kterou oživuje. Tento „rozptýlený hlas“ se získává tlakem bránice na hlasivky, což vyžaduje dokonalou kontrolu dechu. Slovo břichomluvectví pochází z latinských slov ventri (břicho) a loquor (mluvit), což vysvětluje dlouho rozšířený, ale nepřesný názor, že hlas vychází z břicha. Břichomluvec používá normální hlasový a dechový aparát v kombinaci s využitím zástupných zvuků, které minimalizují pohyby rtů, a tím odstraňují veškeré známky toho, že břichomluvec skutečně mluví za loutku. Břichomluvectví je tedy iluzí a loutka manipulovaná synchronizovaně s dialogem se stává ideální nádobou pro tento jinak zdánlivě anonymní hlas.
Břichomluvecká loutka
Nejběžnější styl břichomluvecké loutky se často označuje jako „figurína“ nebo „břichomluvecká postava“. V minulosti byla tradiční figurka vyřezávaná ze dřeva. V poslední době se k napodobení vzhledu a struktury dřeva používají materiály jako celastik, latex, plastové dřevo nebo sklolaminát. Výrobci figurek ve Velké Británii mají tendenci používat jako hlavní složku papírmašé, což je stylistická volba, která se stále vyskytuje v Indii, Austrálii a britské Západní Indii. Zatímco americká figurka ze simulovaného dřeva používá pohyblivou čelist (slot-jaw), britský protějšek se vyjadřuje méně výrazným pohybem spodního rtu, který je někdy kombinován s pohybem horního rtu. Nejrozšířenější postavičkou po celém světě je „drzý“ chlapec nebo „smart-aleck“. Loutkář při opatřování výše zmíněného rozptýleného hlasu manipuluje s ovládací tyčí, která sahá od krku dolů do dutiny vydlabaného trupu loutky a chrání ji tak před zraky diváků. Kromě povinného pohybu úst mohou být instalovány další mechanismy umožňující postavě koulet očima, mrkat, mrkat, zvedat obočí, kroutit ušima, vyplazovat jazyk, kouřit nebo plivat.
Břichomluvec
Snad nejznámějším světovým břichomluvcem byl Američan Edgar Bergen (1903-1978). Během své dlouhé a slavné kariéry, která zahrnovala vaudeville (Variety), rozhlas, film a televizi, vytvořil slavné osobnosti jako Charlie McCarthy, Mortimer Snerd a Effie Klinkerová, přičemž u těchto slavných postav využíval v podstatě pouze pohyby spodní čelisti. Jeden americký břichomluvec z téže doby, Bob Neller, se však ve svých propagačních materiálech chlubil, že jeho postava vyrobená bratry McElroyovými dokáže kombinací různých obličejových mechanismů s různými záklony hlavy a polohami těla vydávat více než tisíc výrazů tváře.
V nedávné době břichomluvci při svých vystoupeních upravovali prakticky jakýkoli druh ústní loutky, od jednoduché rukavicové loutky (například z ponožky) až po složitě tvarované kreace z pěnového latexu potažené bohatě barevnými a strukturovanými látkami. Koncem 20. století přinesla americká břichomluvkyně Shari Lewisová (1933-1998) své malé pletené výtvory Lamb Chop, Charlie Horse a Hush Puppy na mnoho mezinárodních televizních trhů prostřednictvím vysílání pořadu Lamb Chop’s Play Along (1992-1997) pro děti předškolního věku. Lewisová začala svou kariéru v 50. letech v newyorské televizi se standardními figurkami, ale zjistila, že menší loutky lépe odpovídají její drobné postavě a ženskému stylu. Španělský rodák Wenceslao Moreno (1896-1999), označovaný jako Seňor Wences, sklidil velký úspěch se svou figurkou Johnnyho, kterou tvořila v podstatě jeho sevřená pěst, k níž připojil oči a paruku. I ve svých 100 letech bavil publikum po celém světě svým jedinečným břichomluvectvím.
Ať už je loutka jakéhokoli typu, k vytvoření co nejlepší iluze se břichomluvec spoléhá na přesnou synchronizaci mezi pohybem úst loutky a každou slabikou mluveného slova. Tato technika se zásadně liší od technik používaných v jiných formách loutkářství, kde jsou ústa artikulována méně nebo vůbec. Břichomluvci, kteří se tradičně používali pro komediální účely ve Spojených státech amerických a Velké Británii v éře vaudevillu a music hall, dnes vykonávají svou profesi a pobývají po celém světě (viz Kabaret, Music Hall, Varieté a Vaudeville). Ve Francii zažil talentovaný břichomluvec Jacques Courtois se svým psem Herkulem a kačerem Omerem v 50. a 60. letech 20. století díky televizi svůj největší rozkvět. El Parlanchín (Břichomluvec), dobře vyrobená španělská břichomluvecká figurína z 50. let 20. století, představoval malého, asi 50 centimetrů vysokého kresleného mužíčka, jehož hlava byla vybavena manipulačním zařízením, na němž byly připevněny dvě mechanické páčky, které umožňovaly pohyb úst a brady a otevírání a zavírání očí.
Negativní pověst
Břichomluvectví je v historii často zaznamenáno s negativní pověstí. Archeologické nálezy z Egypta ukazují, že břichomluvectví se datuje do doby 2000 let před naším letopočtem. Břichomluvci mohli využívat lidových pověr tím, že vzbuzovali přesvědčení, že mají schopnost vyvolávat duchy. Tento „druhý hlas“ byl využíván k vytváření toho, co bylo často označováno jako „známí duchové“. Ve starověkém Řecku kněží stáli nehybně a vydávali podivné zvuky „ze svého žaludku“, což byla technika zvaná „gastromantie“. Filozof Hippokrates ve své páté knize o epidemiích uvádí případ pacienta, kterého vyšetřoval: „Zdálo se, že zvuk vychází z hrudníku, podobně jako u těch, kteří si říkají břichomluvci“. Starověcí Židé zakazovali konzultace s takovými duchy nebo dokonce víru v „Obh“, považovaného za ducha mrtvých, o němž někteří předstírali, že jsou schopni ho vyvolat. S odkazem na pasáž v Bibli (Izajáš 29,4: „Tehdy hluboko ze země promluvíš, z hloubi prachu přijdou tvá slova, tvůj hlas bude vycházet ze země jako hlas ducha a tvá řeč bude šeptat z prachu.“) mohli „mystikové“, čarodějové a věštci, nejčastěji motivovaní finančním ziskem, při svých spiritistických seancích nebo soukromých konzultacích předstírat, že jejich hlasy jsou hlasy mrtvých. Pravděpodobně řada zdatných břichomluvců byla pro své domnělé ďábelské nadání upálena na hranici.
Dnes jsou břichomluvecké triky většinou považovány za čistě zábavnou formu umění. Tento talent se často využívá při vzdělávání a někdy nabývá (jako v Japonsku u reverenda Ičiro Nody) nového náboženského rozměru. Břichomluvci se musí především nadále přizpůsobovat změnám v zábavním průmyslu, aby přežili tváří v tvář technologickému pokroku v oblasti animatronických hraček a počítačem generovaných obrazů. Budoucnost ukáže, zda umělci dokáží přežít a zda publikum dokáže i nadále ocenit tajemnou intimitu mezi břichomluvcem a jeho figurínou.
(Viz také Hlas.)