• Twitter
• Facebook Messenger
• Pinterest
• Email

Jeden páteční večer koncem minulého měsíce, poté, co se déšť přehnal, vjel Freddy Adu svým černým sedanem Cadillac na parkoviště ve čtvrti Locust Point v jižním Baltimoru. Došel k hřišti, kde si několik třináctiletých chlapců v červenobílých dresech kopalo do fotbalového míče. „Tamhle je Freddy,“ řekl jeden z nich. „Hej, Freddy!“

Brzy je Adu vedl při cvičení. Každý mu na střídačku posílal přihrávku a pak sprintoval doprava. Jediným šikovným dotykem jim Adu přesměroval míč k nohám. „Před vámi,“ řekl Adu. „Ne moc daleko. Běž na to plnou rychlostí, Kevine! Rozběhni se na něj a pak vystřel.“

– Schoenfeld: Harry Kane chce dobýt NFL
– Hornby:
– 30 do 21 let: Další vlna fotbalových talentů

Ačkoli Adu už sedm let nikde nehrál za špičkový tým, zůstává jedním z nejslavnějších amerických fotbalistů. Fanoušci po celém světě znají jeho jméno. Pokud nejste fanoušky tohoto sportu, je možná jediným hráčem amerického fotbalu, kterého znáte.

Adu byl fenoménem, který měl zachránit americký fotbal před bezvýznamností. Ve 14 letech, v roce 2004, začal hrát za tým D.C. United v Major League Soccer. Hrál v reklamě na značku Sierra Mist společnosti Pepsi s Pelém, který Adua přirovnal k Mozartovi. Podepsal smlouvu se společností Nike. Natočil reklamu „Got Milk?“. Byl na obálce krabice s cereáliemi a na obálce časopisu Time. V roce 2006 krátce trénoval s Manchesterem United, tehdy nejvýznamnějším klubem světa. To všechno bylo před lety, ale na letištích ho stále poznávají.

„Nebylo to tak, že by na něj lidé zapomněli,“ říká Tommy Olsen, který s Aduem hrál loni v létě v týmu Las Vegas Lights v druhé nejvyšší soutěži United Soccer League Championship. „Všichni pořád vědí, kdo to je.“

Jako hráči se však Aduova kariéra nevyvíjela tak, jak všichni očekávali. Měl se stát dalším Pelém. Místo toho se z něj stal tulák, který cestoval po světě a hledal tým, kde by se mu možná dařilo. Za 13 let od odchodu z D.C. United hrál za 13 jiných týmů. Dva z nich, Philadelphia a Real Salt Lake, byly v MLS. Další dva byly velké evropské kluby: Portugalská Benfica a francouzské AS Monaco. Většinou to byla místa, kde byste skončili, kdybyste neměli kam jinam jít.

Adu hrál za řecký Aris a turecký Rizespor. Jeden zápas odehrál i za srbský tým. Ve Finsku hrál za KUPS a poté za jeho vývojovou pobočku. Na dva zápasy odešel do Brazílie. Hrál v nižší lize NASL za Tampa Bay. Neúspěšně byl na zkoušce v anglickém Blackpoolu a norském Stabaeku, v holandském AZ Alkmaar a v týmu MLS Portland Timbers. Do Polska odletěl podepsat smlouvu, aby se dozvěděl, že byl přiveden bez souhlasu manažera. O těch letech, kdy poletoval z týmu do týmu a z každého odcházel ve stínu zklamání, se snaží nemluvit. „Člověk musí mít amnézii,“ řekl. „Jinak se budete mučit.“

V sezóně 2018 skončil v Las Vegas jako poslední možnost. Byla to šance, jak ve svých 28 letech vzkřísit kariéru. Ani to však nevyšlo. „Fanoušci skandovali jeho jméno: ‚Freddy! Freddy!“ řekl někdo spojený s vedením tohoto týmu. „Pak by ho viděli hrát a už by neskandovali.“

Adu se letos chtěl do Las Vegas vrátit, zvláště poté, co byl jako manažer najat Eric Wynalda, bývalý americký reprezentant a komentátor stanice Fox. Wynalda ho odmítl.

„Důvod, proč tu teď Freddy není, je ten, že šest nebo sedm kluků dostává svou první nebo druhou šanci,“ řekl Wynalda. „On má čtvrtou nebo pátou. Teď je řada na nich, ne na něm.“

Wynalda také doufal, že Aduova kariéra se bude vyvíjet jinak. „Je mnohem lepší, než si myslíme, že je,“ řekl. „Je v něm mnohem víc. Ale nikdy jsme to neviděli.“

Adu seděl letos v listopadu doma na předměstí Washingtonu, když ho dva kamarádi přemluvili, aby pomohl jejich mládežnickému klubu Next Level Soccer. Plán byl takový, že bude přes zimu chodit na tréninky a učit děti střílet. Teď je červen a on stále jezdí dvakrát až třikrát týdně téměř hodinu na tréninky poblíž Baltimoru. Poprvé po letech říká, že ho fotbal baví.

„Je to doslova grassroots,“ řekl, když seděl na lavičce během přestávky v tréninku. „Nic z těch ostatních věcí. Jen ty dobré stránky hry.“

Přesto chce mít Adu jasno. „Dokud,“ řekl. „Takhle jsem o tom přemýšlel.“ Za dva dny by mu bylo třicet let. „Jsem ještě dost mladý. Nejsem připravený se toho vzdát. Věci se samozřejmě nevyvíjely tak, jak bych si přál. Ale mám ten sport příliš rád na to, abych řekl, že jsem připraven se ho vzdát.“ Na Facebooku a občas i prostřednictvím svého agenta stále dostává dotazy na svou dostupnost.

„Rád bych zůstal ve Státech,“ řekl Adu. „Během své kariéry jsem byl na několika obskurních místech. Nejsem si jistý, jestli v tom chci pokračovat. Rád bych hrál, ale doufám, že to bude tady.“

Když mluvil, hráči týmu Next Level do 14 let se seřadili, aby kopali míč po diagonále směrem k nevelké brance vzdálené asi 30 metrů. Většina z nich vypadala vychrtle. Je těžké si to představit i po tolika letech, ale když byl Adu přesně v jejich věku, začínal svou profesionální kariéru. Teď k nim chodil dávat pokyny. Udeřte do míče takhle, řekl, ne takhle. Několika chlapcům se podařilo dostat ke střelám blízko branky. Jednomu se střela odrazila od bližší tyče, ale většina z nich dál míjela o několik metrů.

Adu přistoupil k ukázce. Vyslal kop obloukem. Míč na okamžik zazářil proti tmavnoucí obloze. Pak se zakroutil do sítě. Adu vyhodil ruce do vzduchu. Zatančil tanec a šoupal nohama. „Golazo!“ vykřikl. „Go-la-zo!“

Co se Freddymu Aduovi nepovedlo? Arnold Tarzy si myslí, že to ví.

Tarzy je marylandský pojišťovací agent, který objevil osmiletého Adua, jak hraje se staršími dětmi v sousedské lize. Jen několik měsíců předtím vyhrála Aduova rodina v loterii o zelenou kartu právo emigrovat z Ghany. Tarzy, který po střední škole nehrál závodně fotbal a s trénováním začal teprve před několika lety, se stal pro Adua mentorem a vedl ho krok za krokem.

V říjnu 1999 uspořádala Americká fotbalová federace volně organizovaný zápas mládeže na tréninkovém hřišti Americké univerzity ve Washingtonu. Zdánlivým účelem bylo identifikovat vycházející talenty pro Projekt 2010, quixotickou snahu, jejímž výsledkem mělo být vítězství na mistrovství světa během jedné generace. Ale možná šlo jen o to, vidět Adua, který si už v deseti letech udělal jméno jako fenomén.

Tarzy byl na zápase a sledoval ho s Bobem Jenkinsem, tehdejším trenérem ze štábu USSF. Tarzymu bylo jasné, že Adu dává góly prostě proto, že je lepší než všichni kolem něj. Pokud měl míč a obránce, nebo dokonce tři, kterým unikl, bylo téměř nemožné ho zastavit. Ale když míč neměl, stál kolem a čekal, až mu ho někdo přihraje.

Nikdo si nepřál Aduův úspěch víc než Tarzy. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že se Aduovo úsilí omezuje téměř výhradně na to, aby vzal míč a dal ho do sítě. Obrátil se na Jenkinse. „Nevadí ti, že na hřišti tolik nepracuje?“ zeptal se.

Jenkins zavrtěl hlavou. „Pracuje jen tak tvrdě, jak musí.“

Jenkins narážel na hru, která se odehrávala před nimi, ale Tarzy měl něco na mysli. „Je to otázka zvyků,“ řekl teď. „Nikdy neměl takové pracovní tempo. Nikdy nemusel. Věci mu vždycky šly snadno.“

To by byla Aduova zkáza. Proti lepším soupeřům se utápěl. Za americkou reprezentaci do 17 let vstřelil v 16 zápasech 15 gólů a za reprezentaci do 20 let ve 33 zápasech dalších 16 gólů. „Byl neuvěřitelný,“ řekl Sammy Ochoa, který s ním hrál na mistrovství světa hráčů do 20 let v roce 2006. „Byl skvělý. Šikovný. Rychlý. V té době nebyl nikdo jako on.“ V 17 vystoupeních za seniorskou reprezentaci v letech 2006 až 2011 však Adu skóroval pouze dvakrát.

Jeho klubová kariéra měla podobný průběh. V letech 2004 až 2006 se v dresu D.C. United radoval z 11 gólů. Od té doby však Adu skóroval celkem 17krát. To je 17 gólů za posledních 13 let, kdy hrál na různých úrovních v Evropě, Asii, Jižní Americe a Spojených státech. Jako kluk dostával tolik gólů za víkend.

Adu byl útočný záložník a příležitostně i křídlo, ne útočník. „Jsem spíš rychlý než rychlý,“ říkal. Považoval se však za zakončovatele, ne za tvůrce. Když neskóroval, nedělal nic moc. „Viděl sám sebe jako luxusního hráče, šikovného hráče,“ řekl Wynalda. „Dejte mi míč a já něco udělám. ‚Dobře, zkazil jsem to, dejte mi ho znovu.‘ ‚Dobře, ještě jednou. Jen mi ho dávej dál.‘ A nakonec je to jako: ‚Víš co? Dám to někomu jinému.“

Všude, kam přišel, byl Adu jako obvykle bezstarostný. Dělal si přátele, ne nepřátele. Ale tento pocit oprávněnosti mu podkopával nohy v jedné šatně za druhou. Od roku 2006 pouze dva ze 13 týmů, za které hrál, přivedly Adua zpět na druhou sezónu. „Myslím, že mě lidé stále vnímají jako toho rozmazleného čtrnáctiletého kluka, který přišel do ligy,“ říká nyní Adu. „A já si tím nijak nepomohl.“

Nebyla to jen jeho vina. Americký fotbal teprve hledal svou první mezinárodní hvězdu. Adu byl náhodou pomazaný. Zároveň představa čtrnáctiletého chlapce hrajícího v nejvyšší lize proti dospělým zaujala širší veřejnost. „Všichni mu říkali: ‚Jsi skvělý. Jsi úžasný. Máš na to,'“ řekl Wynalda. Adu podepsal se společností Nike smlouvu na 1 milion dolarů. Jeho smlouva s D.C. United mu vynesla o 500 000 dolarů více.

„Byl vyzdvihován dříve, než si to zasloužil, a dříve, než byl připraven to zvládnout,“ řekl Jason Kreis, který byl v roce 2007 Aduovým spoluhráčem a poté jeho manažerem v Realu Salt Lake a nyní trénuje americký tým do 23 let. „Nedokázal se s tím vyrovnat. Věřil tomu, co četl. Věřil, že stojí za všechny ty peníze, které mu platili.“

Adu odešel ze Salt Lake v roce 2007 poté, co ho angažovala Benfica. Nebyl však ještě dost dobrý na to, aby hrál na nejvyšší evropské úrovni, a tak byl zapůjčen do AS Monaco, které o něj stálo hlavně proto, že se rozšířila jeho sláva. Ani tam však téměř nehrál. Na podzim toho roku odešel do Portugalska, aby našel stabilitu. Přistál v Belenenses, které se nacházelo uprostřed sestupu a během tří let najalo a vyhodilo deset různých manažerů. Najít pro mladého Američana místo bylo tím nejmenším problémem klubu.

„Možná jsem si někdy měl vybrat tým, který nebyl tak v uvozovkách okouzlující, abych se mohl jako hráč zlepšit,“ řekl. „Než abych šel za pozlátkem a nikdy si nezahrál.“

Měl za sebou ještě jednu štaci v MLS, dvě celé sezony ve Philadelphii. Pak proplul pěti týmy ve čtyřech zemích. Když ho Las Vegas kontaktovalo, rok nehrál. „Tohle je moje poslední šance,“ řekl Olsenovi. „Udělám to.“

The Lights hrají v druholigovém baseballovém parku pár kilometrů od Stripu. Podél postranních čar zůstávají nadhazovací kopce. Je to Las Vegas, ale působí spíš jako Albuquerque. Pod vedením Josého Luise Sancheze Sola, bývalého manažera mexické ligy známého jako „Chelis“, používal loňský tým nátlakový, energický styl. Když Adu podepisoval smlouvu, měl nejméně deset kilo nadváhy, a to je milosrdné. Měl využít prodloužených zápasů během tréninků, aby se zapracoval do herní kondice. Místo toho čekal na přihrávky, které téměř nikdy nepřicházely. Přesto předvedl záblesky geniality, kterých bylo dost na to, aby se z měsíční zkoušky stala celá sezona.

„Normální hráč by se během jednoho takového soustředění mohl dotknout míče padesátkrát,“ řekl Isidro Sanchez, Chelisův syn, který klub trénoval, když byl jeho otec po hádce s fanouškem suspendován na osm zápasů a pak znovu poté, co to Chelis vzdal a vrátil se do Mexika. „Freddy si dvakrát vzal míč. Doslova dvakrát. Ale jenom dvakrát!“

Konec Sanchez věřil, že Adu jako hráč skončil. „Bylo to tělo bez duše,“ řekl Sanchez. „Bez ducha, bez hladu. Když jste ho viděli chodit, neměl žádnou energii. Říkal: ‚Chci se vrátit do MLS. Chci to udělat. Ale chodil jako stařec. Jako staré tělo.“

Ještě v době, kdy byl Adu v Las Vegas teprve několik týdnů, sehráli Lights přátelské utkání s D.C. United. Adu měl ještě dočasnou smlouvu, ale Chelis se rozhodl nastoupit proti svému bývalému týmu z MLS. V 89. minutě, kdy tým Lights prohrával 3:2, obdržel dlouhé autové vhazování. Najednou se patnáct let rozplynulo. Z dvaceti metrů namířil na branku volej, který proplul nad břevnem snad o dva centimetry. Když si uvědomíte, jaké vzrušení vyvolal, jaký měl potenciál ke slávě a jaký byl nakonec marný, může to být klidně metafora jeho kariéry.

Den finále Ligy mistrů 2018-19, 1. června, byl posledním dnem dvacátých let Freddyho Adu. Ještě před několika lety se zdálo pravděpodobné, že se do této chvíle objeví ve finále, největší sportovní scéně mimo mistrovství světa. „Byl to jeden z mých cílů,“ řekl. „Jsem si jistý, že jsou děti, které vyrůstají a chtějí si zahrát Pohár MLS. Já měl větší sny.“

V Benfice se oblékl jako jeden ze sedmi možných náhradníků pro zápasy skupinové fáze proti Celticu, AC Milán a Šachtaru Doněck. Do žádného ze zápasů nenastoupil, přesto tyto zápasy zůstávají jedněmi z nejlepších vzpomínek na jeho fotbalovou kariéru. Bylo mu 18 let. Všechno se zdálo být možné. Ale k Lize mistrů se už nikdy nepřiblížil.

V době, kdy Adu přijel do Laurelu ve státě Maryland, už začínal druhý poločas. Next Level prohrával 2:0. Adu se chvíli díval. Pak přistoupil k trenérovi Rafiku Kechridovi, který se krčil před lavičkou svého týmu. „Moje dva centy,“ řekl Adu. Doporučil Kevinovi, aby se vrátil do hry, ale na křídlo. A Diega, nejrychlejšího hráče, přesunout nahoru. Ollieho dostat ven, aby měl trochu prostoru.

Kechrid provedl změny. Další úroveň skóre. Pak skóroval znovu. A tady je ta zvláštní část: Při pohledu od postranní čáry měl Adu skoro pocit, že ty góly dává sám. „Páni, to je opravdu dobrý pocit,“ řekl. „Protože vy jste ten, kdo je staví do pozic, ve kterých mohou uspět. A jste na to hrdí. Je to jako: ‚Pomohl jsem jim, aby se tam dostali. Pomohl jsem jim to dokázat.'“

V posledních měsících se ukázalo ještě něco jiného. Kevin, Ollie a Diego mu také pomáhají. Protože teď, když trénuje, je Adu schopen vidět hru jako trenér. Když se ohlédne za tím, jak hrál v uplynulých 15 letech, chápe, proč se jeho kariéra vyvíjela tak, jak se vyvíjela. Říká, že by si přál zavolat všem trenérům, pro které v průběhu let hrál, od jednoho časového pásma ke druhému, a omluvit se jim.

„Viděl jsem svou hru určitým způsobem,“ řekl. „Viděli to tak, že: ‚Můžeš týmu dát mnohem víc. A to jsem nedělal.“ Zavrtěl hlavou a vzpomněl si na ztracené roky, kdy oblékal jeden dres za druhým, ale často skoro vůbec nehrál. „Mých dvacet let,“ řekl. „Nejlepší období mé kariéry.“

Adu věří, že několik hráčů v Next Level má značný potenciál. Nyní však ví, že potenciál určuje pouze startovní čáru. „Když jsem vyrůstal, byl jsem vždycky nejlepší hráč,“ řekl. „Kluci, kteří byli v té době mnohem níž než já, byste teď řekli, že měli lepší kariéru než já.“

Kdyby s ním pracoval Freddy Adu, hráč elitní úrovně, který by mu vysvětlil, co to znamená uspět, vyvinul by si jiný přístup. „Takže když vidím kluka, který je opravdu talentovaný, jasně převyšuje ostatní, a on se jen tak plouží a snaží se vymanit ze svého talentu, říkám: ‚Ne, ne, ne. To se nesmí stát! To nesmíš dopustit! Překonají tě. Protože já jsem takový kluk byl.“

Zeptejte se kohokoli, kdo s Aduem hrál v Las Vegas, a řekne vám, že už skončil. Adu tomu nevěří. V následujících měsících je odhodlaný dostat se do formy. Z váhy 162 kilogramů klesne na svou herní váhu 150 kilogramů. „Nejlépe jsem kdy hrál,“ řekl, jako by si to teprve uvědomoval, „když jsem byl nejsilnější. Většina mých problémů v Las Vegas spočívala v tom, že jsem nikdy nebyl fit.“

V posledních letech odmítal jakoukoli nabídku, která zněla podezřele, jako by ho chtěli využít k prodeji vstupenek nebo k získání publicity. Ze stejného důvodu odmítal všechny rozhovory. „Muselo jít o fotbal,“ řekl. „O tom, co dokážu na hřišti.“ Teď už ví, že tak vybíravý být nemůže. Pokud nastal čas obchodovat se svým jménem jako způsobem, jak se vrátit na hřiště, pokud je to karta, kterou potřebuje zahrát, aby si znovu oblékl dres, no, byl by blázen, kdyby to vyloučil. „Byl bych tomu otevřenější než dřív,“ řekl. Protože má stále co dokazovat. Nemůže dopustit, aby jeho kariéra skončila tímto způsobem.

Přísahá, že příště, při jeho poslední šanci, to bude jiné. „Vím to jistě,“ říká.