Myšlenka, že smysl a hodnoty jsou bez základu, je formou nihilismu a existenciální reakcí na tuto myšlenku je konstatování, že smysl není „záležitostí kontemplativní teorie“, ale naopak „důsledkem angažovanosti a závazku.“

V eseji Existencialismus je humanismus Jean-Paul Sartre napsal: „Co máme na mysli, když říkáme, že existence předchází podstatu? Máme na mysli, že člověk nejprve existuje, setkává se sám se sebou, vyvstává ve světě – a teprve potom se definuje. Jestliže člověk, jak ho vidí existencialista, není definovatelný, je to proto, že na začátku není ničím. Nebude ničím až později, a pak bude tím, co ze sebe udělá.“ Zde se jasně ukazuje, co mají existencialisté na mysli, když říkají, že smysl je „důsledkem angažovanosti a závazku“.

Tato teorie má popisovat lidskou situaci, aby si člověk vytvořil životní perspektivu a vytvořil smysl, což bylo shrnuto takto: „Bláznit, rozčilovat se a namlouvat si, co můžeme, náš život nemá žádný význam a je marné hledat nebo potvrzovat smysl tam, kde ho nelze nalézt.“ (s. 5). Existenciální nihilisté tvrdí, že má-li být člověk upřímný, musí čelit absurditě existence, že nakonec zemře a že náboženství i metafyzika jsou jen důsledkem strachu ze smrti.

Podle Donalda A. Crosbyho „neexistuje žádné ospravedlnění života, ale také žádný důvod, proč nežít. Ti, kdo tvrdí, že ve svém životě nacházejí smysl, jsou buď nepoctiví, nebo klamou. V obou případech nedokážou čelit drsné realitě lidských situací.“

.