COŽ TAKHLE?

„No, to není užitečné,“ říkáte si možná, „četl jsem až sem jen proto, abych pochopil, že morálka neexistuje, ale přesto se musím chovat, jako by existovala?“

Ale skutečné pochopení podstaty morálky má vliv na to, jak se díváme na svůj život a jak ho řídíme.

Když přijmeme, že morálka není nic jiného než evoluční rys utvářený naší výchovou, uvědomíme si, jak šedivý svět ve skutečnosti je. Neexistuje žádné všemocné měřítko, které by posuzovalo morálnost našich činů. Ano, naše činy mají vnější důsledky, ale jediný, kdo určuje morální „správnost“ našeho jednání, je člověk, kterému se každý den díváme do zrcadla.

Dosud jsme svůj morální smysl považovali za samozřejmost. Poznání skutečné povahy morálky však znamená, že můžeme převzít kontrolu a utvářet svou morálku do budoucna. Můžeme aktivně definovat svou morálku, místo abychom pasivně přijímali morálku, která nám byla předána.

Provedení tohoto přechodu vyžaduje rozpoznání hranic naší zakořeněné morálky. Musíme si uvědomit, že to, co nám připadá morálně správné, není vždy správné. Zvláště proto, že morálně správné skutečně neexistuje.

Náš zakořeněný morální smysl obvykle funguje dobře. Vyhýbáme se ubližování druhým lidem, snažíme se být spravedliví a snažíme se být laskaví. Tyto instinkty se shodují s tím, co většina lidí považuje za „správné“ morální zásady, a jsou to instinkty, které bychom si sami zvolili, kdybychom měli možnost volby.

Naše zakořeněné morální cítění se však dostává do potíží, když se náš morální smysl neshoduje se smyslem společnosti, zejména v souvislosti s kontroverzními otázkami, jako jsou potraty, trest smrti, manželství osob stejného pohlaví atd.

Náš zakořeněný morální smysl nás automaticky tlačí k postoji, který nám připadá emocionálně oprávněný. Pak přicházíme s racionálně znějícími argumenty, abychom obhájili svou stranu, přestože jsme se již rozhodli. Rozčilují nás lidé, kteří s námi nesouhlasí. „Copak nemají smysl pro slušnost?“ ptáme se sami sebe. „Jak je možné, že necítí to, co cítím v této otázce já?“. Píšeme vášnivé příspěvky na Facebook a pouštíme se do ostrých hádek s příbuznými. V jádru věříme, že náš morální postoj je oprávněný, protože nám prostě připadá správný.

Ale když si uvědomíme, že naše pocity jsou evoluční vlastností a nevycházejí z vyšší pravdy, uvědomíme si, že rozhodování na základě emocí není vždy tím nejlepším postupem. Být aktivním účastníkem morálky znamená připustit, že naše emoce nejsou neomylné. Znamená to také pochopit, že morálka, z níž naše emoce vycházejí, vychází z našich okolností. Ti, kdo mají opačné názory, pravděpodobně pocházejí z jiného prostředí.

Přiznáme-li si to, začneme s morálkou zacházet jako s názorem.

Přeformulujeme si pohled na morálku z faktu na názor. Na rozdíl od faktů se názory liší podle osob, mění se v čase a ne vždy dávají logický smysl. Můžete mít s někým odlišný názor, aniž byste si mysleli, že se mýlí nebo je hloupý.

Názory také nejsou binární. Můžete věřit, že ženy by měly mít právo jít na potrat, a zároveň se cítit provinile kvůli ceně nenarozených životů. Můžete přikládat hodnotu životu odsouzence na smrt a zároveň uznávat potřebu spravedlnosti. Můžete cítit smutek nad životy ztracenými při masových střelbách ve školách a zároveň respektovat naši touhu chránit se pomocí zbraní.

Nejdůležitější je, že přístup k morálce jako k názoru nám umožňuje říci „nevím“. Fakta si navzájem neodporují, ale názory ano. A někdy jsou naše morální názory tak rozporuplné, že je obtížné zaujmout konkrétní stanovisko. Jakmile přijmeme, že neexistuje žádná objektivně „správná“ věc, je nerozhodnost v otázkách naprosto přijatelným postojem, který můžeme zaujmout.

Toto přiznání vede k poslednímu kroku k tomu, abychom se stali aktivním účastníkem morálky: přestat se s lidmi hádat a začít jim naslouchat. Jakmile uznáme, že „správná“ odpověď neexistuje, budeme trávit méně času nesmyslnou snahou přesvědčit někoho jiného, proč máme pravdu, a více času nasloucháním jeho straně. I když naše emoce mohou vzplanout nesouhlasem s tím, co druhý člověk říká, nyní víme, že naše emoce nejsou ošidné.

Po vyslechnutí jiného názoru nemusíme měnit názor. Ve skutečnosti bych to ve většině případů ani neočekával, protože jít proti naší zakořeněné morálce je velmi obtížné. Ale alespoň jsme o krok blíž k tomu, abychom se aktivně podíleli na určování naší morálky. Místo toho, abychom prostě přijali morálku, která je nám předkládána, jsme se vědomě snažili otevřít se jiným perspektivám. Plýtvali jsme méně energií na dokazování „práva“, které neexistuje, a věnovali jsme více času navázání kontaktu s druhým člověkem. Myslím, že to je nejblíže skutečnému morálnímu právu, jakého kdy dosáhneme.

Další články, které by se vám mohly líbit

Pokud se vám tento článek líbil, navštivte LateNightFroyo.com a přečtěte si o tématech, která podněcují rozhovory o lásce, životě a dalších věcech.

Kdy je správný čas ukázat se na večírku?

Jak se vyvléknout z chození ven?

Jak mladý je příliš mladý na randění?