Filipova osobnost je často považována za odraz úpadku Španělska jako velmoci. Za jeho vlády se španělský dvůr údajně stal semeništěm honby za požitky, bezuzdného prospěchářství a všudypřítomné korupce.
Někteří životopisci však v tomto příslušníkovi habsburské dynastie spatřují čestného, dobře smýšlejícího a inteligentního panovníka, který byl pro královský úřad vhodnější než jeho otec. Podle jejich názoru si právě díky němu Španělsko dokázalo zachovat alespoň fasádu velmoci a zpomalil se jeho úpadek.
Jako král se Filip zoufale – a většinou marně – pokoušel zachovat autoritu Španělska v Evropě. Po dlouhém mírovém období trvajícím dvanáct let, které bylo důsledkem vyčerpání obou protivníků, se v Nizozemí opět rozhořely boje. Severní provincie, od roku 1581 de facto nezávislé jako Generální stavy, se znovu staly terčem útoku. Ty však využily období míru ke shromáždění svých sil lépe než těžkopádný španělský kolos. Výsledkem tohoto neúspěšného pokusu Španělska podmanit si severní provincie bylo, že Filip byl nucen nakonec uznat jejich nezávislost ve Vestfálském míru v roce 1648.
Vztahy Španělska s Anglií, jeho nejvýznamnějším rivalem jako námořní mocnosti, se zpočátku vyvíjely pozitivně. Určité sblížení bylo naplánováno sňatkem Filipovy sestry, infantky Marie Anny, s následníkem trůnu Karlem. Stínové intriky a Filipovo konečné odmítnutí, aby se španělská princezna stala manželkou protestanta, však anglický dvůr urazily. Po svém nástupu na trůn vedl Karel I. důrazně protišpanělskou politiku, v níž pokračoval i po své popravě Oliverem Cromwellem. Cílem této politiky bylo udržovat neustálý boj se španělským námořnictvem, ačkoli ve skutečnosti nešlo o nic víc než o ohrožování námořních přístavů a systematické zabírání lodí převážejících do Španělska zásoby stříbra.
Největším nepřítelem Španělska v této době byla Francie, která v roce 1635 vstoupila do třicetileté války. Důvodem byly úspěchy císařského vojska v říši, kterému se dostávalo diplomatické a finanční podpory ze Španělska, proti protestantským kurfiřtům. Francie uzavřela spojenectví se Švédskem, Nizozemskem a Savojskem a vyhlásila válku Španělsku, aby ulevila svým spojencům v říši. Habsburkové se tak ocitli ve válce na dvou frontách a jejich počáteční úspěchy se změnily v porážku: dynastie si bolestně uvědomila meze habsburských představ o všemocnosti.
V této složité situaci se Španělsko dostalo do krize. Ústřední královská moc čelila v několika částech království povstáním proti prohibitivním daním vybíraným na pokrytí spirálovitě rostoucích válečných nákladů v době hospodářských potíží. Nejhorší komplikací pro Španělsko bylo odtržení Portugalska v roce 1640, které byl Filip nucen přijmout, protože neměl potřebné síly, aby mu zabránil.
Když dosáhl bodu politického, vojenského a hospodářského vyčerpání, byl Filip nucen uzavřít v roce 1659 pyrenejský mír s Francií. Tato smlouva byla pro Španělsko velmi nevýhodná, neboť zpečetila ztrátu evropské hegemonie ve prospěch Francie, které muselo učinit další územní ústupky. Pro francouzského krále Ludvíka XIV. to byl triumf.
Pro dynastické zajištění míru byla za krále Slunce provdána Filipova nejstarší dcera Marie Terezie. Budoucí francouzské nároky na španělské dědictví byly založeny na hrozícím vymření španělských Habsburků: synové, kteří se Filipovi narodili, měli slabou konstituci a panovaly pochybnosti, zda přežijí.
Mír měl jen krátké trvání. Zdánlivé porušování různých podmínek mírové smlouvy (včetně otázky věna pro Marii Terezii) vedlo k obnovení nepřátelství. Španělsko ztratilo ještě více území: Nijmwegenský mír z roku 1678 vedl k velkým územním ztrátám a Franche Comté a části Španělského Nizozemí připadly Francii. Následná válka o sjednocení vedla k dalším ztrátám, protože expanzionistické plány Ludvíka XIV. definovaly Rýn jako „přirozenou hranici“ Francie. Začalo být zřejmé, že rakouská linie brzy uplatní svůj nárok na převzetí vedení dynastie.
Mentálně i fyzicky vyčerpaný král Filip IV. zemřel v roce 1665 ve věku šedesáti let a zanechal upadající velmoc svému čtyřletému synovi Karlovi, jehož vývoj nedával mnoho příležitosti k nadějím.