Ženy, které mají infekci děložního čípku lidským papilomavirem (HPV), mají vyšší riziko invazivní rakoviny děložního čípku, pokud mají také genitální herpes, jak vyplývá ze souhrnné analýzy studií případů a kontrol.1 Ženy s invazivním karcinomem děložního hrdla měly mnohem častěji než ženy bez karcinomu děložního hrdla buňky děložního hrdla infikované HPV, ale také téměř dvakrát častěji protilátky proti viru herpes simplex typu 2 (HSV-2). Mezi všemi ženami, které měly buňky děložního hrdla infikované HPV, měly ženy, které měly také protilátky proti HSV-2, více než dvojnásobné riziko vzniku dlaždicobuněčného karcinomu a více než trojnásobné riziko vzniku adenokarcinomu nebo adenoskvamózního karcinomu ve srovnání s ženami, které tyto protilátky neměly. Ani sexuální chování v minulosti, ani chlamydiová infekce tyto souvislosti nezměnily.
Údaje byly získány ze sedmi studií provedených v Thajsku, na Filipínách, v Maroku, Peru, Brazílii, Kolumbii a Španělsku. Do analýzy bylo zahrnuto 1 263 žen s invazivním karcinomem děložního hrdla (1 158 s dlaždicobuněčným karcinomem a 105 s adenokarcinomem nebo adenoskvamózním karcinomem) a 1 117 žen bez karcinomu děložního hrdla, které byly stejného věku. Exfoliované buňky děložního hrdla byly testovány pomocí testu polymerázové řetězové reakce, aby se zjistilo, zda obsahují HPV DNA, a pokud ano, jaký typ HPV. Vzorky séra byly testovány na přítomnost typově specifických protilátek proti HSV-2 a HSV-1 a na přítomnost protilátek proti Chlamydia trachomatis. Osobní rozhovory se týkaly sociálních, demografických, reprodukčních a dalších charakteristik. K vytvoření souhrnných poměrů šancí byla použita nepodmíněná logistická regrese.
Ženám s invazivním karcinomem děložního hrdla bylo v průměru 48-49 let a ženám bez karcinomu 47 let. Téměř všechny ženy s rakovinou děložního čípku byly HPV pozitivní (91-95 %) ve srovnání s 15 % žen bez rakoviny děložního čípku. Ženy s rakovinou děložního čípku měly významně vyšší pravděpodobnost pozitivního testu na HSV-2 než ženy bez rakoviny (44 % v obou podskupinách s rakovinou oproti 26 %).
Mezi ženami bez rakoviny děložního čípku1 bylo několik markerů sexuálního chování významně spojeno s pravděpodobností pozitivního testu na HSV-2. U žen s rakovinou děložního čípku byla pravděpodobnost pozitivního testu na HSV-2 vyšší než u žen bez rakoviny. V porovnání s vdanými ženami měly jak ženy žijící v nesezdaném soužití, tak ženy svobodné, odloučené, rozvedené nebo ovdovělé významně zvýšenou pravděpodobnost infekce (2,2, resp. 1,6). Šance byla téměř třikrát vyšší u žen, které měly tři nebo více sexuálních partnerů za život, než u těch, které měly jednoho nebo žádného (2,9). U žen, které měly protilátky proti C. trachomatis, byla pravděpodobnost více než dvakrát vyšší než u žen, které je neměly (2,2), a u žen, které užívaly orální antikoncepci pět a více let, byla o 60 % vyšší než u žen, které ji nikdy neužívaly (1,6). Šance na pozitivní test na HSV-2 však nebyla zvýšena u žen, které byly infikovány HPV.
Mezi HPV pozitivními ženami byla provedena multivariační analýza, která zohledňovala věk, studijní centrum, typ HPV, anamnézu Pap stěrů, užívání orální antikoncepce, počet plnohodnotných těhotenství a přítomnost protilátek proti C. trachomatis. U žen infikovaných HPV, které byly zároveň pozitivní na HSV-2, byla více než dvakrát vyšší pravděpodobnost výskytu dlaždicobuněčného karcinomu než u žen infikovaných HPV, které byly testovány na HSV-2 negativně (2,2), a více než třikrát vyšší pravděpodobnost výskytu adenokarcinomu nebo adenoskvamózního karcinomu (3,4). Ve srovnání s ženami, které byly HSV-2 pozitivní a měly nízkorizikové typy HPV, měly ty, které měly vysoce rizikové HPV jiné než typ 16, 2,6-4,2krát vyšší pravděpodobnost invazivního karcinomu děložního hrdla a ty, které byly pozitivní na typ 16, měly 4,0-6,7krát vyšší pravděpodobnost.
Po zohlednění počtu celoživotních sexuálních partnerů ženy a jejího věku při prvním pohlavním styku měly HPV pozitivní ženy, které byly zároveň infikovány HSV-2, stále téměř dvakrát vyšší pravděpodobnost vzniku dlaždicobuněčného karcinomu než ty, které byly na HSV-2 negativní (1,9). Toto riziko nebylo významně modifikováno jejich věkem, užíváním orální antikoncepce, rodinným stavem, počtem plnohodnotných těhotenství ani přítomností protilátek proti C. trachomatis. Naproti tomu u žen, které byly pozitivní na HPV-1, nebylo riziko vzniku dlaždicobuněčného karcinomu relativně vyšší než u žen, které byly negativní na HSV-1.
„enitální infekce HSV-2 může působit ve spojení s infekcí HPV a mírně zvyšovat riziko invazivního karcinomu děložního hrdla,“ komentují výzkumníci. Dodávají, že sexuální chování ženy v minulosti a přítomnost chlamydiové infekce tuto souvislost nemodifikují, což podporuje přímou souvislost mezi genitálním herpesem a rizikem vzniku rakoviny u HPV pozitivních žen.
Výzkumníci navrhují několik mechanismů, které mohou vysvětlovat roli genitálního herpesu jako kofaktoru při vzniku HPV indukované rakoviny děložního čípku. Herpetické léze mohou umožnit HPV snadnější přístup do hlubších buněčných vrstev děložního čípku; případně zánět způsobený těmito lézemi může narušit imunitní odpověď na HPV nebo může poškodit DNA v buňkách infikovaných HPV. Herpes virus může také stimulovat HPV k replikaci nebo k integraci své DNA do DNA buněk děložního hrdla. Výzkumníci uzavírají, že „budoucí studie jsou potřebné k objasnění toho, ve kterém kroku patogeneze HPV-indukované cervikální karcinogeneze může být HSV-2 infekce relevantní.“ -S. London