Port-au-Prince byl kaňonem rozdrceného betonu a zděšených výkřiků, když Jean Samson Edouard běžel v panice a bosý po hlavní čtvrti Carrefour-Feuilles.
Bylo to krátce před pátou hodinou odpoledne v úterý 12. ledna 2010 – tuto neděli je to deset let. Zemětřesení o síle 7,0 stupně Richterovy škály právě zničilo velkou část Haiti – a podle většiny odhadů zabilo 100 000 až 200 000 lidí (i když haitská vláda odhadovala počet obětí až na 300 000).
„Nejdelší noc v mém životě,“ říká Edouard.
Bylo mu 23 let, studoval komunikaci a byl zasnoubený s Joselene Saint Phardovou, studentkou ošetřovatelství na Université Saint Gérard.
Škola se zřítila, Saint Phardová byla uvnitř trosek.
Po běhu ulicemi, klopýtání o lidi zabité padajícími zdmi, „jsem dorazil k budově univerzity a zeptal jsem se někoho: ‚Kde je Saint Gerard?'“. Edouard vzpomíná. „A on odpověděl: ‚Tam. Žádná budova už nebyla. Teď jsem ztratil veškerou naději, že ještě uvidím svou snoubenku.“
Edouard říká, že se cítil obzvlášť beznadějně, když si prohlížel mrtvoly rozdrcené v troskách Saint Gerard.
„Hrozné,“ vzpomíná. „Tělo na těle, doslova rozbité. Ruce, nohy – bože, to se nedá popsat.
„Tak jsem – jdu pod beton. ‚Joselene, Joselene, kde jsi?! A … když na ni volám,“ říká a dusí se slzami, „tak hodinu … slyším nějaký hlas.“
Byla to Joselene. Měla těžce zraněné nohy. Ale žije.
VÍCE ČTĚTE ZDE: Moïse Mess:
Dnes jsou Jean Samson a Joselene manželé a mají dvě dcery. Mají také hlubší smysl života – z nemalé části, jak říká, proto, že onu noc při prohledávání trosek volal i na někoho jiného.
„Řekl jsem: ‚Bože, pokud mi vrátíš mou snoubenku, budu ti sloužit do konce života‘.“
Pro něj to znamenalo: sloužit Haiti. S Edouardem jsem mluvil v restauraci ve West Palm Beach, kde byl na návštěvě u příbuzných. Stejně jako mnoho dalších Haiťanů po zemětřesení mohl přijet žít na jižní Floridu.
„Ale nemohu,“ trvá na svém, „protože mám Haiti. Potřebuji, aby moje děti, až zemřu, mohly říct: ‚Hele, můj otec se snažil na Haiti něco změnit‘.“
Edouard se tedy vrátil do svého rodného města Arcahaie na Haiti severozápadně od Port-au-Prince a stal se učitelem. Dnes je ředitelem, Joselene je zdravotní sestrou. Edouard také začal studovat ekonomický rozvoj – a pomáhá řídit neziskovou organizaci ECODA, jejíž projekt „udržitelné vesnice“ podporuje místní ekonomické příležitosti.
Edouard si však uvědomuje, že takové úsilí je na Haiti i po tolika letech stále vzácné – a přiznává, že větší úsilí o obnovu chudé karibské země většinou selhalo.
Zemětřesení dalo Haiti příležitost vzlétnout, naučit se rozvoji. Bohužel se nic nestalo. Žádné plánování. Žádné vedení. Žádný projekt. – Jean Samson Edouard
„Zemětřesení dalo Haiti příležitost odstartovat, naučit se rozvoji,“ říká. „Bohužel se nic nestalo. Žádné plánování. Žádné vedení. Žádný projekt.“
Je těžké s ním polemizovat. Trvalo rok po zemětřesení, než se začalo se skutečným odstraňováním trosek. Znovuotevření hlavní haitské nemocnice trvalo sedm let. Dnes Haiti čelí jednomu z nejhorších nedostatků potravin v Americe. A to nemluvíme o nekonečných politických otřesech v zemi – a protestujících, kteří nyní požadují sesazení prezidenta Jovenela Moïse, který je obviněn z účasti na korupčním skandálu v hodnotě 2 miliard dolarů, který se týká finančních prostředků na infrastrukturní projekty (což popírá).
Proč tedy Haiti po deseti letech dosáhlo tak malého pokroku v obnově?
Mnozí Haiťané říkají, že jedním z hlavních důvodů je, že se ještě neobnovil samotný duch země.
„Když se musíte nejprve psychicky uzdravit, pak je pro vás těžké přemýšlet o rozvoji,“ říká Marie Guerda Nicolasová, haitská Američanka a profesorka psychologie na univerzitě v Miami.
Nicolasová byla během zemětřesení na Haiti a říká, že je těžké přehánět, jak brutálně traumatizující to skutečně bylo.
HLOUBKOVÉ ZOUFALSTVÍ
Na jedné straně se moderní Haiti se zemětřesením nikdy nesetkalo: Tohle tam bylo první od roku 1700. To je hlavní důvod, proč se toho tolik propadlo: Haitské stavební předpisy jsou jedny z nejslabších na světě.
Třesení však zasadilo haitské psychice ještě jednu ránu: V té době, před zemětřesením, se Haiti po desetiletích diktatury a nefunkčnosti konečně začalo zvedat.
„Měli jsme větší stabilitu, pokud jde o politickou situaci,“ říká Nicolas. „Z ekonomického hlediska se více vyváželo, budovala se infrastruktura. Pohybovali jsme se správným směrem.“
Když se pak tento optimismus tak náhle a násilně rozbil, jen to prohloubilo zoufalství Haiťanů. Nicolas se proto vrhla do vytváření klinických sítí, jako je Rebâti Santé Mentale (Obnova duševního zdraví), aby pomohla Haiťanům dostat se z krize.
Mezi jejími těžšími případy byla i žena v Léogâne, nedaleko epicentra zemětřesení. Při katastrofě přišla o osmiletou dceru. Jednu z dívčiných nohou však našla – podle identifikace ponožky a boty.
„Šla domů, nohu umyla, dala ji do dceřiny postele a nechala si ji tam,“ vzpomíná Nicolas.
Sousedé, kteří se báli, že se žena zbláznila, zosnovali plán, jak jí nohu sebrat. Nicolas jim to však řekl: „Je to pro ni normální reakce. Neuvěřitelně nenormální je to zemětřesení.“
Nakonec ženu přesvědčila, aby pro nohu uspořádala pohřební obřad. Podobně jako tato matka nemohly po zemětřesení pohřbít své blízké desetitisíce Haiťanů.
Nicolas poukazuje ještě na jednu okolnost, která ztížila obnovu: zemětřesení, které zničilo Národní palác v Port-au-Prince, fakticky zničilo i haitskou vládu. Tehdejší prezident René Préval (který zemřel v roce 2017) jako by vlastně zmizel.
„Myslím, že byl sám traumatizován,“ říká Nicolas.
Vakuum muselo zaplnit mezinárodní společenství – a jeho výkon byl přinejmenším kontroverzní. Více než 10 miliard dolarů přislíbených vládami se nikdy plně neuskutečnilo. A co hůř, jednotky OSN byly zodpovědné za vypuknutí epidemie cholery, která zabila další tisíce lidí, což vyvolalo měsíce rozzlobených pouličních protestů na Haiti proti OSN a v některých případech proti globálním nevládním organizacím obecně.
Kritici tvrdí, že mnohé z těchto nevládních organizací, které zaplavily Haiti, mnohé s dobrými úmysly, ale jiné s tím, co Nicolas nazývá arogantními „komplexy spasitele“, měly nedostatečný dohled – a účinně vyřadily Haiťany na Haiti z jejich vlastního úsilí o obnovu.
„Lidé s dovednostmi a schopnostmi konat dobro ve své vlastní zemi nebyli využiti,“ říká Nicolas. „To podporuje pocit bezmoci.“
Na této straně Karibiku, zejména na jižní Floridě, však zemětřesení podnítilo v komunitě haitských emigrantů zvýšený pocit cílevědomosti.
„Diaspora, která vždy chtěla vystoupit a angažovat se, se samoorganizovala a zmobilizovala v rekordním rozsahu,“ říká Karen Andreová, haitsko-americká právnička a politická konzultantka v Miami.
Andreová říká, že její babička strávila noc zemětřesení venku ve čtvrti Delmas v Port-au-Prince a zpívala žalmy sousedům uvězněným v sutinách, aby je pomohla najít. Ve stejných chvílích v Miami se Andre o katastrofě dozvěděla, když se po práci vracela domů po Biscayne Boulevard.
„Okamžitě jsem to otočila,“ vzpomíná, „a jela jsem rovnou na Little Haiti, jela jsem na 54. ulici“. Tam pomáhala koordinovat pomoc expatům, která se nakonec rozrostla v nevládní organizaci: Konbit for Haiti, neboli Družstvo pro Haiti, které směřovalo finanční prostředky na haitské rozvojové projekty vedené Haiťany.
Politické a obchodní elity na Haiti si vždy držely haitskou diasporu od těla. Andre však říká, že tato pomoc dodala expatům odvahu požadovat větší roli v haitských záležitostech. A do jisté míry se jim toho dostalo, včetně udělení dvojího občanství haitským expatům.
„Zemětřesení srazilo spoustu kostek domina,“ říká Andre, „takže na Haiti můžeme jít a pohnout s tím.“
Od té doby podle kritiků angažovanost diaspory slábne. Jednou z haitských emigrantek – a zároveň přeživší zemětřesení -, která chce pomoci rozhýbat situaci, je však studentka vysoké školy na jihu Floridy Arielle Françoisová.
„Haiti je mou součástí,“ říká Françoisová, která studuje trestní právo na Florida Atlantic University v Boca Raton. „Cítím, že je mou povinností to podpořit.“
Françoisová byla v době zemětřesení školačka a cestovala v autě svých rodičů na předměstí Pétion-Ville v Port-au-Prince.
„Vzpomínám si, že jsem viděla, jak se na toho člověka doslova sesypal růžový dům a vy jste viděli … jen čáru krve,“ říká. „A viděla jsem ženu, která padla na kolena a začala se modlit. Bylo mi jedenáct, vidět před sebou umírat lidi, to je jako, dodnes z toho mám trauma.“
Při zemětřesení zahynula také Francoisova nejlepší kamarádka Paula. Brzy poté se François s rodinou přestěhovala na jižní Floridu – a ona, přiznává, za lepším životem. Nyní je občankou USA, ale cítí se rozporuplně kvůli štěstí, které se jí po zemětřesení dostalo.
„Mohla jsem zemřít jako můj nejlepší přítel,“ říká. „A skutečnost, že jsme byli natolik požehnáni, že jsme sem mohli přijít živí a pokračovat ve vzdělávání, mi dává pocit, že nemám jinou možnost než pomoci své zemi, kde jsem se narodila. Teď už mohu jen vracet.“
François říká, že výročí zemětřesení jí připomíná, jak naléhavé to je. Haiťané jako ona doufají, že po deseti letech začnou tuto naléhavost více pociťovat i haitští představitelé.