Když Duch řekne Hamletovi o Claudiově vraždě, Hamlet reaguje podivně: řekne svému příteli Horatiovi a strážnému Marcellovi, že bude předstírat šílenství. K předstírání šílenství nemá žádný zjevný důvod a zdá se, že přinejmenším Horatio si myslí, že Hamlet se už chová podivně: Hamletova slova popisuje jako „divoká a vířící“ (I.v.132). Hamletova „mravokárná povaha“ je jednou z velkých záhad hry. Jak hra pokračuje, Hamlet se chová stále výstředněji a diváci ani ostatní postavy si nemohou být jisti, zda se Hamlet přetvařuje, nebo ne. Hamlet odmítá přímočaře rozlišovat mezi šílenstvím a příčetností nebo mezi skutečností a přetvářkou.

Hamlet tyto řádky směřuje k Rosencrantzovi a Guildensternovi. Jeho slova naznačují, že stejně jako vítr jen občas vane od severu-severozápadu, tak i on je jen občas zasažen šílenstvím. Tato slova obsahují také varování. Když Hamlet použije příslovečný výraz „rozeznám jestřába od ruční pily“, naznačuje tím, že stále většinou ovládá své schopnosti a že stále dokáže rozlišovat mezi podobnými a nepodobnými věcmi. Hamlet tak vlastně varuje své společníky, že dokáže rozlišit přítele od nepřítele.

To říká Hamlet Rosencrantzovi a Guildensternovi. Jeho slova znějí jako příklad šílenství a jeho dva společníci je tak zřejmě i berou. Stejně jako v mnoha jiných příkladech Hamletovy dvojsmyslné řeči se však i v tomto (zdánlivém) šílenství skrývá metoda. Hamlet zde odkazuje na metafyzický rozdíl mezi fyzickým tělem krále a tělem státu, jehož je hlavou. První polovina věty může odkazovat na kterékoli z těchto dvou chápání těla, ale zdá se, že druhá polovina se vztahuje přímo k Poloniovi, „králi“, který byl od svého těla oddělen smrtí.

V těchto řádcích podává gentleman zprávu Gertrudě a Horatiovi o Oféliině propadání šílenství a její nedůslednosti – tedy o jejím „netvárném používání“ jazyka. Zajímavý je zde gentlemanův důraz na to, jak se ostatní snaží pochopit její zmatený jazyk. Zdá se, že Ofélie jedná způsobem, který naznačuje, že její slova nesou záměrný význam, a tak se lidé kolem ní snaží slova přearanžovat (tj. „zpackat“), aby jim dali nějaký smysl. Pán si však vytrvale myslí, že její slova představují čiré šílenství. Proto: „Její řeč je nicotná.“

Na rozdíl od Hamletova šílenství je Oféliino šílenství nepochybně pravé. Přesto se kolem jejího duševního stavu vznáší tajemství. Ofélie ve svém šílenství zpívá útržky písní, z nichž většina zní jako populární písně Shakespearovy doby. Zdá se, že její výběr písní odhaluje dvě posedlosti. První se týká smrti otců a starců, což není překvapivé, protože její otec právě zemřel. Druhá se týká mladých mužů, kteří svádějí mladé ženy, ale neberou si je. Mnozí čtenáři si kladli otázku, zda má na mysli Hamleta – ale s jistotou se to nedá říct.

Těsně předtím, než začnou šermířský zápas, Hamlet přizná bolest, kterou Laertovi způsobil. V těchto řádcích však Hamlet také popírá odpovědnost za to, že zabil Laertova otce. Naznačuje, že jeho záchvat šílenství ho účinně oddělil od sebe samého, a tento pocit odstupu od sebe samého podtrhuje tím, že mluví ve třetí osobě. Poté, co se Hamlet oddělil sám od sebe, tvrdí, že nemůže být zodpovědný za žádný čin, který jeho šílenství ve skutečnosti spáchalo.