Kromě hry na diatonickou harmoniku v původní tónině je možné hrát i v jiných tóninách, a to hrou v jiných „polohách“, s použitím různých tónin. Použití pouze základních tónů nástroje by znamenalo hrát v určitém modu pro každou polohu (např. hra v dórské nebo g mixolydické tónině na C dur harmonice), ale techniky, jako je ohýbání, umožňují používat v každé poloze jiné mody (např. hra v e mixolydické tónině na C dur harmonice). Hráči na harmoniku (zejména bluesoví) si vytvořili terminologii týkající se různých „poloh“, která může být pro ostatní hudebníky poněkud matoucí. Existuje dvanáct „přirozených poloh“ (jedna pro každý půltón), číslovaných od 1. polohy, jak je dána (na standardní desetiotvorové diatonické harmonice) tónem na 1. úhozu, a dále po pátém cyklu – takže na harfě C dává 1. poloha C, 2. poloha G, 3. D, 4. A atd. Při tomto systému číslování jsou polohy 7-11 (na nástroji C ty, které mají tónyF♯, C♯, G♯, D♯, A♯) založeny na tónech dostupných pouze ohýbáním nebo přefukováním. Terminologie poloh je použitelná i pro chromatické harmoniky.

První tři polohy pokrývají naprostou většinu hry na harmoniku a tyto polohy mají své názvy i čísla. Jsou to:

• 1. poloha (neboli „rovná harfa“): Jónský mód. Hra na harmoniku tak, jak byla zamýšlena, v její hlavní durové tónině. Na diatonické, počáteční nota je dírka 1 úder. Na C-chromatické je počáteční dírka stejná, výsledkem je stupnice C dur. Jedná se o hlavní polohu používanou při hře lidové hudby na harmoniku.
• 2. poloha (neboli „křížová harfa“): Mixolydický modus. Hra na harmoniku v tónině o kvartu nižší, než je její zamýšlená tónina. Při hře pouze na nezkrácené tóny dává tato poloha mixolydickou stupnici mezi 2 táhly a 6 úhozy. Ohnutí 3 tahu však umožňuje hráči zahrát mollovou tercii (nebo modrou tercii), což umožňuje hráči použít harmoniku C ke hře v mixolydickém tónu G nebo g moll. Bluesoví hráči mohou v této poloze zahrát také tritón ohnutím 4 tahu. Rozsáhlejší pojednání o této poloze najdete v článku o bluesové harfě. Na diatonické harmonice je počáteční notou dírka 2 draw nebo dírka 3 blow. Na chromatické harfě C je výchozím tónem dírka 3 blow, výsledkem je G dur se zploštělou 7.
• 3. poloha (neboli „dvojitá křížová harfa“ nebo „šikmá harfa“): Doriánský modus. Hra na harmoniku o celý tón výše, než je její zamýšlená tónina. Tím získáme dórskou stupnici mezi 4 tahy a 8 tahy, ačkoli opět ohyby a přehmaty dávají hráčům různé možnosti. Bluesoví hráči mohou ohýbáním 6 tahů dosáhnout tritónu. U diatoniky je počáteční dírkou dírka 1 draw. U céčkové chromatiky je počáteční dírka 1 draw, výsledkem je d-moll se zvýšenou šestkou. To je tradiční způsob hraní blues na chromatiku.

Terminologie pro ostatní polohy je o něco pestřejší. Je samozřejmě možné hrát v kterémkoli z módů a pomocí overblow a bendů je možné hrát ve všech 12 tóninách na jedné diatonické harmonice, i když se to na diatonice dělá velmi zřídka. I když je hráč schopen hrát na jednu harmoniku ve více tóninách, obvykle si harmoniky pro různé skladby vyměňuje a volí správnou „polohu“ pro správnou skladbu tak, aby dosáhl co nejlepšího zvuku. I když lze stejných tónů dosáhnout na různých tóninách harmoniky, volba různých tónin harmoniky nabídne různé možnosti, jako jsou slidy, ohyby, trylky, overblow, overbendy a rozštěpy jazyka. Dechové vzory se mění od polohy k poloze, mění se obtížnost přechodů mezi jednotlivými tóny a mění se poměr foukacích a táhlých tónů. Odlišné výchozí místo pro každou polohu omezuje nebo rozšiřuje notové možnosti pro spodní a horní oktávu. Změna poloh umožní hráči vytvořit celkově odlišný zvuk.

Bluesová harfa (2. poloha)Upravit

Bluesová harfa nebo křížová harfa označuje techniku hry, která vznikla v bluesové hudební kultuře, a vztahuje se k samotné diatonické harmonice, protože právě tento druh se nejčastěji používá ke hře blues. Tradiční harmonikou pro hraní blues byla harmonika Hohner Marine Band, která byla cenově dostupná a snadno dostupná v různých tóninách i na venkově amerického Jihu, a protože její jazýčky bylo možné „ohýbat“ (viz níže), aniž by se příliš rychle kazily.

Diatonická harmonika je navržena tak, aby usnadňovala hru v jedné diatonické stupnici. Zde je standardní rozložení diatonické harmoniky v tónině C (1 úder je střední C):

Toto rozložení umožňuje snadnou hru tónů nejdůležitějších v C dur, tedy C dur triády: C, E a G. Tónický akord se hraje foukáním a dominantní akord kreslením.

Bluesová harfa podvrací záměr této konstrukce tím, co je „snad nejnápadnějším příkladem v celé hudbě důsledně idiomatické techniky, která je v příkrém rozporu se vším, k čemu byl nástroj navržen“ (van der Merwe str. 66), a to tím, že „tahové“ noty jsou primární, protože se snadněji ohýbají (pro otvory 1-6) a skládají se (vzhledem k tónině harmoniky) z II, V, VII, IV a VI. V případě durové C harmoniky to budou D, G, B, F a A. To umožňuje dvě věci:

1. ohýbání na táhlých notách;
2. přiblížení bluesové stupnice, která se skládá z I, III♭, IV, V♭, V, VII♭. Pokud ji zahrajeme na harfu s tónem C, vznikne bluesová stupnice v tónině G: G, B♭, C, D♭, D, F. (To se podobá ladění bottleneck kytary).

Hráč může hrát slurs nebo bendy kolem mollové/durní tercie stupnice a kolem tritónu/pětinky stupnice, které jsou pro mnoho bluesových skladeb zásadní. Další informace o „ohýbání“ na harmonice naleznete v článku o harmonice.

Tónina hraná v tomto stylu je o jednu kvintu vyšší než nominální ladění harmoniky, např. na harmoniku C se hraje v tónině G. Proto, aby byla v souladu s normálním kytarovým laděním E, se často používá harmonika A. Je to proto, že hraním na harmoniku C v tónině G nebo na harmoniku A v tónině E vzniká místo tonického akordu dominantní neboli sedmý akord, a v blues se všechny akordy obvykle hrají jako dominantní (sedmé nebo deváté) akordy.

Hraje se ve 2. poloze, tzv. křížové harfě.

Použijeme-li harmoniku laděnou sólově místo richterově, bude ve 3. poloze, tedy v tónině ii-moll. V případě céčkové harmoniky tedy bude v tónině d moll. Tomu se říká „šikmá harfa“. Mollové tóniny lze také snadno hrát ve 4. a 5. poloze.