Když byl režisér Harmony Korine mladý a tazatelé se ho ptali na jeho minulost, vyprávěl historky. Některé z těchto historek byly při zpětném pohledu pravděpodobně pravdivější než jiné. V roce 1995, při propagaci filmu Kids, kontroverzního filmu Larryho Clarka, k němuž Korine napsal scénář jako devatenáctiletý mladík žijící v bytě své babičky v Queensu, byl Korine pozván do Late Show s Davidem Lettermanem. Letterman, zmatený drobným člověkem v obřím obleku, který se před ním objevil, se Korina zeptal, jak se dostal k napsání Kids. „Chtěl jsem prostě natočit pokračování Caddyshacku,“ řekl Korine svému hostiteli. „A bydlel jsem u jednoho chlápka, který byl chasidský Žid a vždycky si hrál s basketbalovým míčem, a taky jeho otec byl zubař. Ale jednou jsem šel po ulici a on mi takhle řekl: ‚Ty jsi hříšník! Tak jsem to prostě napsal.“ Později byl Korine vykázán z představení, protože strčil do Meryl Streepové v zákulisí – nebo to možná bylo za to, že se jí hrabal v kabelce. Stejně jako u mnoha jiných věcí u Korinea zůstává přesná pravda nepochopitelná.

Zobrazit více

Když Korineova kariéra pokračovala, snažil se dostát svým výmyslům. Většinu práce v rámci hollywoodského systému odmítal, s výjimkou vlastních abstraktních scénářů. Dva jeho domy v 90. letech, v New Yorku a Connecticutu, za záhadných okolností vyhořely. Při požáru v Connecticutu přišel o většinu materiálu z filmu, který měl být jeho třetím celovečerním režijním počinem po Gummo z roku 1997, sérii nesouvisejících a často znepokojivých vinět, které se odehrávaly v Ohiu a byly inspirovány čtvrtěmi, v nichž vyrůstal v okolí Nashvillu, a oslíkovi Julienovi z roku 1999 o schizofrenním chlapci a jeho nevyrovnané rodině, jejíhož patriarchu hrál německý režisér a Korineho mentor Werner Herzog. Třetí film se jmenoval Fight Harm: měl se skládat výhradně ze skutečných záběrů, na nichž byl Korine zmlácen v různých násilných konfrontacích, které sám inicioval. Na projektu se podíleli dva kameramani: Leonardo DiCaprio a kouzelník David Blaine. „Tehdy jsem si myslel, že to bude ta nejlepší komedie, jakou kdy svět viděl,“ řekl mi Korine.

Když 90. léta vypršela, Korine odešel z New Yorku do Evropy, kde strávil roky v zajetí paranoie a drog. (S láskou vzpomíná i na to, jak na Rue de Rivoli jedl McRib.) Téměř deset let už nenatočil žádný film. Když se vrátil, v roce 2007 natočil Mister Lonely, něžný film o imitátorovi Michaela Jacksona v podání Diega Luny, který žije osamělým životem v Paříži, Korine vyprávěl tazatelům o Malingerových. Řekl, že Malingerovi jsou kultem rybářů žijících v Panamě, kteří se zasvětili hledání ryby se zlatými šupinami. Korine tvrdil, že s nimi pobýval několik měsíců, než jejich vůdce obvinil, že žije ve lži, načež ze skupiny utekl. V té době už byl střízlivý, vrátil se do Nashvillu a po chvíli, kdy sekal trávu a přemýšlel, jestli má ještě co říct, začal znovu točit filmy. V roce 2009 natočil Trash Humpers, znepokojivý, drsně lo-fi, ale skutečně procítěný film o vyděděncích společnosti (hráli je mimo jiné Korine a jeho žena Rachel), kteří souloží s odpadky. A pak, v roce 2012, natočil Spring Breakers, nelineární, acidově snovou kriminálku odehrávající se na severu Floridy se dvěma bývalými Disneyho hvězdami v bikinách na šňůrkách, která vydělala téměř 32 milionů dolarů a stala se nejen popovou senzací, ale také Korineho nejúspěšnějším filmem od dob Kids. („Spring Breakers jsem viděl,“ řekl mi Jimmy Buffett, jeden z mnoha Korineho nepravděpodobných přátel. „Šel jsem na to: „Ježíši Kriste! „)

V Korineho novém filmu The Beach Bum hraje Matthew McConaughey básníka jménem Moondog – chlápka ne nepodobného McConaugheyho postavě z filmu Dazed and Confused, kdyby se tato postava přestěhovala na Key West a objevila kyselinu, psací stroje a osvobozující sílu sladěných krátkých souprav vzorovaných shora dolů plameny. Film není ani tak lineárním vyprávěním, jako spíš charakterovou studií, delším setkáním s výjimečným člověkem. McConaughey mi v e-mailu řekl: „Moondog je sloveso. Lidový básník. Postava z písně Boba Dylana, která tančí skrze životní radosti a bolesti s vědomím, že každá interakce je další ‚notou‘ v melodii jeho života. Jeho blaženost z toho, že je sjetý, zfetovaný a čerstvě ojetý, raději vystřelí ze zámku, než aby použil klíč. Nezajímá ho pravda, ve své snaze o transcendenci je bezohledně nemilosrdný.“

Moondog žije život mezi ženami nahoře bez, rybáři a prázdnými plechovkami PBR, často na palubě lodi zvané Well Hung. Isla Fisher hraje Moondogovu bohatou miamskou manželku, která má poměr s překupníkem drog a milovníkem trávy, jehož hraje Snoop Dogg. Následuje intermezzo s výběrově vousatým Zacem Efronem, který miluje vaping, Ježíše a hřešení, a další s kapitánem lodi a milovníkem delfínů jménem Captain Whack, kterého hraje komik Martin Lawrence. Je to možná nejobjevnější a nejosobnější film, jaký kdy Korine natočil o umění a životě a jejich vzájemném vztahu:

V jedné scéně navštíví Moondoga na Floridě zvědavý novinář, aby se básníka zeptal na jeho minulost: Jsou ty příběhy pravdivé? Dělal Moondog opravdu všechny ty divoké, bezohledné věci, o kterých se povídá, že je dělal? Jednoho odpoledne jsme s Korinem stáli na terase ve druhém patře v Miami a povídali si, když jsem mu řekl, že si nemůžu pomoct, ale připadá mi, jako bychom si přehrávali scény z filmu Plážový povaleč. Že mě svým způsobem napadlo, jestli ho nenapsal v očekávání tohoto okamžiku, tady na únorovém slunci, a všech podobných okamžiků, které Korine předtím prožil ve skutečném životě. (Např: „Znám i jeho hluboké zázemí,“ řekl Buffett. „Nechci se do toho pouštět. Ale řekněme, že když jeho táta byl… ehm, já jsem asi dělal hudební doprovod několika lidem z obchodu s trávou, než došlo k legalizaci.“ Co to znamenalo?!)

„Jo,“ řekl Korine. „No, spousta lidí vždycky říkala: ‚Aha, on si všechno vymýšlí. Ale většinou je to pravda.“ Tady se na velmi dlouhou dobu odmlčel.

„Poslouchej: Ten film a ten život je vesmírná Amerika, víš, co tím chci říct? A tak ten film – to je to, co to je, je to kosmická Amerika. Je to energie, která tak nějak prochází skrz.“

Myslíte skrz vaši práci, nebo jeho?“

„No, já říkám – Moondog, on se napojil na kosmickou Ameriku, víte? Uh, a způsob, jakým jsem vyrůstal, a věci, které…“

Odmlčel se a pak propukl v podrážděný smích.

„Co budeš dělat?“ „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Korine pokrčil rameny.

Korinův ateliér se nachází v miamské Design District, ve druhém patře nákupního centra. V den mé návštěvy měl na sobě baseballovou čepici s námořnickým emblémem, pruhovanou košili na knoflíky a baseballové kopačky s kovovými hroty, které se odrážely od dlažby obchodního centra. Málokdo kdy vypadal tak očividně rošťácky. „To je proto, abych si neopotřeboval podrážky bot,“ řekl a hlasitě si poposedl. Nebylo možné říct, nakolik je toto vysvětlení upřímné.

Samotné studio je široká, kobercem vyložená místnost se dvěma stěnami oken, které Korine loni zatemnil, aby mohl sestříhat film The Beach Bum. Nyní sluneční světlo svítilo na sérii obrazů, které Korine vytvořil pro nadcházející výstavu v Gagosian Gallery v New Yorku. Byly krásné tak, jak je krásná většina obrazů, které Korine v dospělosti vytvořil: hýřily barvami, byly protkány žlutou a modrou. Jeden obraz zobrazoval jeho ženu Rachel a novorozeného syna Hanka. Jiný zobrazoval něco, co vypadalo jako jeho kuchyně. Na mnoha z nich byli na jinak domácích scénách namalováni suroví duchové, kteří spí, jezdí na skateboardu nebo jen pozorují.

Korine vždycky nutkavě tvořil: ziny, obrazy, kresby, filmy, fotografie, básně, mýty, knihy, scénáře. Když byl Korine mladší, říkal: „Měl jsem tolik nápadů a obrazů, že jsem nevěděl, jak je ovládat. Celý den to ke mně prostě přicházelo.“ Tehdy nemohl spát déle než několik hodin za noc. Nyní, ve svých 46 letech, má Korine podle svých slov nad vlastní tvorbou o něco větší kontrolu. Jeho studio je však stále plné výplodů jeho přetékající mysli: Krabičky od doutníků Cohiba pomalované pestrými barvami, počmárané Korinovým dětským písmem. „Lidé vždycky vyrábějí falešné doutníky. Chtěl jsem si vyrobit vlastní padělky,“ řekl. Ukázal mi svázaný rukopis, o němž řekl, že je to kniha básní, kterou celou napsal na svém iPhonu pomocí aplikace Tom Hanks typewriter. Název rukopisu zněl Destiny’s Aborted Child (Přerušené dítě osudu).

Korine mě vyvedl zpět ze svého ateliéru, přes prázdné obchodní centrum, na nedokončený venkovní balkon ve druhém patře budovy. Z betonu u našich nohou sebral ze země z větší části vykouřený oharek odhozeného doutníku a zapálil si. Zamrkali jsme do slunce. Korine a jeho rodina se do Miami přestěhovali z Nashvillu před šesti nebo sedmi lety. „Tady si můžu odpočinout,“ řekl a gestikuloval kolem sebe. „Taky se mi prostě moc líbí, jak to tu vypadá a působí. To je hlavně to, co mě sem přitahovalo: rudá obloha, palmy, slaná voda, vánek, leguáni, plameňáci, extrémní bohatství, extrémní kapuce – to všechno na sebe naráží. Mám rád místa, která jsou nedefinovatelná. Historie je tu jen asi 100 let, takže se vlastně teprve vymýšlí. Nikdy bych nemohl žít v Evropě nebo někde podobně, protože ta historie je tak předvídavá.“

V Miami, řekl, může kouřit doutníky, jezdit na kole po promenádě, rybařit v Keys, navštívit psí závodiště. Jeho děti mohly chodit ven. Většinu času mohl trávit malováním a užívat si nepozorovaného života. Za peníze režíroval hudební klipy a reklamy – jednu nebo dvě ročně, pro společnosti, pro které mu nepřipadalo ponižující pracovat. Minulý měsíc natočil kampaň pro Gucci, jak mi řekl. Stejně jako Moondog ve filmu The Beach Bum, i Korine zřejmě tvoří díla, která ho nejvíce proslavila, jen když je k tomu donucen. „Nejsem příliš plodný,“ řekl Korine. „Myslím, že tohle je teprve šestý film, který jsem natočil. Nikdy jsem nechápal režiséry, kteří mají rozdělaných třeba deset projektů. Takovým lidem moc nevěřím. Jak se to dá všechno takhle naplánovat? Nemůžu ti věřit. Jak můžeš vědět, jaký budeš zítra?“

Krátce poté, co Korine natočil Spring Breakers a pak se přestěhoval do Miami, se pokusil natočit násilnou gangsterku Past. „Byl to tak trochu film o pomstě, který se odehrával tady,“ řekl. Ale nepodařilo se mu sladit rozvrhy herců, které chtěl – v různých obdobích byli s projektem spojeni Jamie Foxx i Benicio Del Toro -, a než se mu to podařilo, byl už jinde. „Cítil jsem se zase jinak. Chtěl jsem se smát.“ Výsledkem byl film The Beach Bum, volně založený na postavách, s nimiž se stýkal v Keys. Napsal ho rychle a pak, stejně jako v případě Spring Breakers, Korine obsadil směs známých herců – Jonaha Hilla, McConaugheyho, Efrona, Lawrence, Fishera – a skutečných obyvatel Floridy. „Mám rád, když se potkají uprostřed,“ řekl Korine. „Jako když všechny vedlejší postavy a všechny lokace, všechny barvy, obloha, všechno to svým způsobem ovlivňuje hlavní role. Je to skoro jako chemická reakce.“ A pak jsou tu camea lidí, jako je Buffett, který tu alchymii cítil také, jen se procházel po place. „Musel jsem napsat písničku se Snoop Doggem, takže to je docela super,“ řekl mi Buffett.

Jako mladý filmař Korine často mluvil o tom, jak ho nudí konvenční hollywoodské filmy. „Nechtěl jsem ztrácet čas, třeba 30 minut, abych se dostal k dobré části,“ řekl mi. „Chtěl jsem, aby každá věc byla tou dobrou částí.“ Říkal, že chtěl, aby scény v jeho vlastních filmech působily, jako by spadly z nebe. Stále to tak cítí. „Dokonce i ve filmu The Beach Bum jsem pravděpodobně vystřihl 30 nebo 40 minut scén, které se mi líbily. Byly dobré. Ale chtěl jsem, aby to byla jen čistá radost, kdy se můžete dívat na scénu a smát se. Proto jsem měl Cheeche a Chonga tak rád. Protože můžete kdekoli přestat a začít a oni jsou vždycky vtipní.“

Korinova definice humoru není stejná jako definice většiny lidí. Ve filmu The Beach Bum, který je na poměry Korineho často drsné minulé tvorby veselý a dokonce zdravý, Moondog a Efronova postava převrátí chlapíkovi invalidní vozík a okradou ho, což je mimo jiné pochybně morální čin. Korineho filmy jsou od samého počátku plné lidí, kteří se chovají špatně před vděčnou kamerou – svět id, bez superega v dohledu. Moondog, jak sám říká, „žije pro vteřinu. Nemá žádnou autocenzuru. Je to prostě smyslný člověk. Cokoli mu dělá dobře, to prostě dělá. Takže dělá dobro i zlo.“ V Korinově tvorbě byly tyto dvě vlastnosti často neoddělitelné. „Podstatou komedie je možná tragédie,“ řekl. Když Korine vyrůstal, jeho hrdiny byli vaudevilliáni. „Chlápek uklouzne na banánové slupce a praští se do hlavy. W. C. Fields spadne ze schodů. Buster Keaton okrade bankovního úředníka. Je to komedie. Je to vyhrocená realita. Svým způsobem to není skutečné.“

Korine byl v mládí tak netrpělivý, že jeho filmy byly plné scén, které spolu souvisely jen vzdáleně, tak silná byla jeho touha vidět vždy něco nového nebo vzrušujícího. Teď už není o moc trpělivější, ale vyprávění a děj ho zajímají víc než dřív, takže teď své filmy natáčí třikrát nebo čtyřikrát – stejnou scénu natáčí pořád dokola, na různých místech. „Ve filmu je něco kolem 300 lokací,“ řekl. „Člověk si jich skoro ani nevšimne, protože ubíhají tak rychle. Takže třeba první část našeho rozhovoru je tady. Další část je ve studiu, ale ve skutečnosti je to všechno jen jedna scéna.“ Díky tomu, když se Korine začne nudit, může prostě střihnout na stejný rozhovor na jiném místě. „Jeho metody jsou o překračování reality,“ řekl McConaughey. „Film sám o sobě působí trochu zhuleně,“ řekl Korine spokojeně. „Ne že by se vizuální stránka snažila nějak napodobit drogy, spíš jde o způsob, jakým kouř tak nějak prochází – střihem, strukturou filmu jsem chtěl, aby to působilo, jako když se kouř trávy vznáší.“

Najednou se na betonové palubě zastavil. „Máš rád empanadas?“

Řekl jsem, že ano.

„Měl bys zkusit tuhle,“ řekl. Ukázal na bílou krabici, na níž se kupila černá gumová rukavice, která ležela na podlaze ještě předtím, než jsme se sem dostali. Celou dobu nám ležela u nohou, seděla v prachu a na slunci.

„Znám pár Kubánců, ti mi je tady nechávají,“ řekl Korine. „Dávají na ně černou rukavici, aby lidi věděli, že jsou moje.“

Zvedl krabici ze země a podal mi ji.

Moondog ve filmu The Beach Bum je „umělec života“, jak mi ho Korine popsal. Jeho talent – ve filmu vyhraje za svou práci velkou cenu – je vedlejší, dokonce kontraproduktivní k tomu, aby tento život žil. „Není génius ve smyslu Mozarta nebo Francise Bacona v tom smyslu, že by ho mučil ten oheň,“ řekl Korine. „On je pravý opak. Je to jako potíž. Víte, co tím myslím? Je to přítěž. Je to jako chlap, který se narodil dvoumetrový. Ví, jak snadné je zasmečovat basketbalový míč. Všichni ho prostě chtějí vidět smečovat. Ale on ve skutečnosti smečovat nechce.“

Korine samozřejmě mohl popsat sám sebe. „Harmony je stejně jako Moondog bezohledný,“ řekl McConaughey. „Vyžaduje, aby ho svět bavil. Jeho touha po ničení z něj dělá porodníka výtvorů. Je bezohledný, férový, velký lhář, nikdy nic neslíbí, je nevlastní a nemá žádné vazby. Potřebuje kontroverzi. Nudný člověk je pro něj hříšník. Potřebuje, aby ho svět živil a on chtěl jíst. Chce se bavit a bude vyhledávat stále méně náročné lidi, aby se s nimi mohl stýkat a získat je. Očividně má disciplínu, aby tvořil umění, ale vsadím se, že představa disciplíny ho rozzuří.“

Když Kids vyšly, v roce 1995, bylo Korinovi 22 let a byl náhle slavný. Ale to, co s touto slávou dělal – surrealistická vystoupení u Lettermana, odmítání hollywoodských agentur a studií, které mu nabízely peníze a příležitosti, neustálé budování vlastní podivné mytologie – se stalo vlastním uměleckým projektem. „Jediné, co jsem kdy opravdu chtěl, je to samé, co chci teď, a to je prostě mít možnost dělat práci stranou od všeho,“ řekl mi Korine. „A dát ji ven, pak se vrátit a užívat si života. Myslím, že to je opravdu úspěch. Nikdy jsem netoužil po tom druhém, kterým jsou lidé zřejmě posedlí. Třeba teď si všichni fotí všechno, co jedí, a každý krok, a to mi prostě hlava nebere. Protože si pamatuju, že když je člověk mladý, tak tak nějak spí na střechách a tančí ve stínu. Třeba zapomeneš na týden nebo dva zavolat rodičům. Ale je to ta nejkrásnější věc, víš? Pořád se mě někdo ptá: „Na jaký film se díváš?“ „Na jaký seriál se díváš?“ Nedívám se na žádný z nich, ale podívám se na západ slunce.“

Velká část podstaty těchto dnů Korineova života se nyní záměrně ztrácí. „Poslyšte, mám pocit, že jsem prožil spoustu různých životů,“ řekl Korine poté, co jsem se ho na jeho minulost zeptal až příliš mnohokrát. „Když se ohlédnu zpátky, mám pocit: ‚Páni, to bylo před celým životem‘. Jako by to byl jiný člověk. Ale stejný člověk. Víte, jak to myslím? Je to všechno simulace.“ Zachichotal se. „V určitém okamžiku si řeknete: ‚Je to všechno skutečné?‘ Je to jako Berensteinovi medvídci. Víš, celá ta věc s medvídky. Medvídci Berensteinové nikdy neexistovali.“

Pokud řekl „Berenstein“, řekl to takhle: Beren-STEIN.

„Nic takového jako Berensteinovi medvědi neexistuje. Když se teď vrátíš zpátky a podíváš se, tak se ty knížky jmenují Beren-STAINovi medvídci. Když jsem se to poprvé dozvěděl, říkal jsem si: ‚Jak je to možné? Podívej se do telefonu.“

Věřím ti.

„Protože nikdo nikdy neslyšel o medvídcích Beren-STAIN. Kdyby to byli Berenstainovi, věděl bys to, protože by ti slovo „skvrna“ utkvělo v paměti. Tak proč je to teď najednou Berenstain? Neexistuje žádný záznam, nikdy neexistoval žádný záznam o Beren-STEIN. Nemyslíš, že by mohlo jít o nějakou chybu v čase nebo tak něco? Vzpomínám si na Berensteinovy medvídky. Ale Berensteinovi medvídci nikdy neexistovali. Byli to medvídci Beren-STAIN. A jakmile se s tím smíříš, jak by tě to mohlo hluboce neposrat?“

Pomoz mi pochopit, jak to s tebou souvisí.“

„Snažím se říct, že to všechno může být jen simulace.“

Korin začal hlasitě stepovat ve svých baseballových kopačkách. Zvedl telefon, aby mi ukázal pravopis.

„Medvídci Berenstainovi. STAIN.“

Takže tvůj názor je v podstatě takový, že určitá fakta přežívají a jsou napůl pravdivá, a to je v pořádku?“

„Ne, myslím, že jsou skoro všechna pravdivá. Ale na druhou stranu nevím. Je to spíš taková závada. Jako zádrhel v čase.“

Ale ty věci v tvém životě, o kterých mluvíme, se některé z nich opravdu staly!“

Zasmál se. „To je pravda,“ řekl. Ale i on může mít mlhavé představy o detailech. Vedle jeho studia je nezávislé kino, tady ve druhém patře obchodního centra – Korine se s majitelem dobře zná. Loni se v kině promítala kopie filmu Gummo. Korine se přišel podívat, jak říká, „protože jsem to neviděl patnáct let. A pak jsem někde uprostřed filmu zapomněl strukturu. Myslel jsem, že promítač špatně nasadil kotouče. A on na to: ‚Ne, takhle jste to natočil‘. „

Nedávno mi řekl, že také znovu objevil klip ze svého ztraceného filmu Fight Harm. Před několika měsíci z něj na filmovém festivalu v Key Westu dokonce promítl publiku část: krátkou sekvenci, v níž se na konci minulého století potuluje New Yorkem a napadá náhodné kolemjdoucí. „Neukázal jsem to celé, ale dal jsem si to na mobil“ – částečně jen proto, abych dokázal, že to opravdu existuje.

Ale o většinu toho záznamu jste přišel, že?“

„Jo, shořel nám dům.“

A to byl ten v Connecticutu nebo v New Yorku?“

„Uh, v Connecticutu.“

Jak se vám mohl stát ne jeden, ale hned dva požáry?“

„Medvídci Berenstainovi, vole. Na co se mě ptáš?“

„Snažím se přijít na to, jak jsi žil, že se stalo, že oheň zapálil ne jedno, ale hned dvě místa, kde jsi bydlel.

„Co chceš vědět? Poslouchej. Já to nevím. Abych k vám byl upřímný, měl jsem další požár domu, v Nashvillu.“

Ptáte se někdy sám sebe: „Proč se to pořád děje?“

„Poslouchejte. Mám takovou věc, že se mi vždycky rozbije elektronika, když se jí dotknu. Mám to už od dětství. Když se párkrát dotknu třeba dálkového ovladače od televize, rozbije se. Když použiju mixér, tak se mi rozsype. Naposledy v Nashvillu, to jsme tam ani nebyli. Ani jsem tam nebyl. A do elektrického kabelu, který vedl do sklepa, uhodil blesk. A dům shořel.“

Shořel, nebo jen shořel?“

„Uh, částečně.“

Částečně.

„Jo.“

Je ten příběh pravdivý?“

„Na sto procent.“

Vy chápete, proč se musím ptát?

„Ne, nechápu.“

Cítím, že ano.

„Proč?“

Protože v tvém životě bylo období, kdy jsi někomu jako já řekl: „Připojil jsem se ke kmeni v Panamě.“

„Ano. Ale proč to není pravda? Malingerové, jo. Ale to bylo určitě – skoro bych se zaručil, že tam pořád jsou.“ „To je pravda. Korine se ušklíbl a odhodil konec doutníku zpátky na palubu. „Možná ale pod jiným jménem.“

Rázně zamířil ke dveřím, aby znovu vešel dovnitř. „Líbí se ti Sindibád?“ zeptal se. Řekl, že se díval na komiksové speciály ve zdejším divadle vedle jeho ateliéru. Korine vešel dovnitř a požádal svého přítele, jestli by nám mohl pustit jednu ze Sindibádových scének. Divadlo bylo tmavé a neonové, bludička různých místností plných blikajících obrazovek. Po několika okamžicích ji promítač pustil v hlavním sále – místnost se naplnila řvavým zvukem a pohledem na Sindibáda napodobujícího Jamese Browna ze Sindibádova hudebně-komediálního speciálu Summer Jam z roku 1996. Korine se v holínkách svezl po podlaze v přední části kina a začal tančit. Zvedl z gauče obří plyšovou sovu a rytmicky s ní třásl na plátno. „Je tak dobrý!“ Korine křičel přes hluk. „Sindibád je tak dobrý!“

V jednu chvíli si Korine uvědomil, že mu chybí peněženka. Také jeho klíče od domu. Zavolal své ženě. „Nemá je,“ řekl a zavěsil. Nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť trápilo. Když byl Korine mladší, říkal, že byl často naštvaný nebo frustrovaný – cítil naléhavou potřebu vyhloubit pro sebe prostor, který ještě neexistoval. „Snažil jsem se tehdy vytvořit svůj vlastní svět nebo definovat, co se snažím dělat,“ řekl. Nyní říká: „Cítím se dobře.“ Jeho filmy, ať už byly v průběhu let jakkoli zvláštní a svérázné, pronikly hluboko do struktury popkultury – někdy záměrně, jako v případě filmu Spring Breakers, který natočil, aby „pronikl do této vrstvy popu“, jak mi řekl, a někdy náhodou. V roce 2017 s velkým pobavením sledoval, jak tehdy jednadvacetiletý rapper Tekashi 6ix9ine vydal hit „Gummo“, inspirovaný filmem, který Korine napsal a režíroval, když byl 6ix9ineovi jeden rok. „Když teď zadáte do počítače ‚Gummo‘, vyjede vám to jako jeho písnička,“ řekl Korine. „Ale to je skvělé. Miluju, když si kultura něco vezme, převrátí to a udělá si z toho něco svého.“

The Beach Bum – plný hollywoodských hvězd, zasněný v Korineově stále charismatičtějším stylu a vtipný nečekaným a překvapivým způsobem – se pravděpodobně stane dalším popovým prubířským kamenem. Korineho sny a noční můry jsou stejně svérázné jako vždy, ale jsou umocněny přítomností herců jako McConaughey a Lawrence, kteří jsou sami o sobě popovými totemy. Korine řekl, že se cítí zároveň šťastný z vyhlídky, že diváci objeví a ponoří se do The Beach Bum – „určitě chcete, aby filmy nějakým způsobem ovlivnily kulturu“ – a trochu od ní odtržený: „Když se zeptáte: ‚Co chceš dělat dál? Já se chci opravdu jen probudit. Každý den se probudím a jsem prostě šťastný. Vyjdu ven a venku jsou palmy. Je to tak krásné. Říkám si: „Děkuju! “

Převlékl se z holínek do obyčejných modrých Vansů, aby mě vyprovodil. Zeptal se, jestli si nechci vzít z jeho studia nějaké knihy. Z police vytáhl katalog z kariérní retrospektivy, kterou měl v roce 2017 v pařížském Centre Pompidou. Řekl, že to byl dobrý pocit, vidět všechno, co kdy vytvořil, na jednom místě – nejen filmy, ale i ziny, obrazy a fotografie, všechno pohromadě. „Prostě je to všechno o všem,“ řekl. „Je to o filmech. Je to o textech, o práci. Je to akumulace. A pak zároveň jako… cokoliv. Co na tom záleží? Jako… co?“

Zach Baron je kmenovým autorem časopisu GQ.

Verze tohoto příběhu původně vyšla v dubnovém čísle 2019 s názvem „Muž z Floridy“.

PRODUKČNÍ KREDITY:
Fotografie: Bruce Gilden / Magnum Photos
Úprava: Daniel Pazos z Creative Management

.