ISTANBUL – Cukrovka 2. typu, obvykle spojovaná s obezitou, se může vyskytnout u mnoha zdánlivě hubených lidí z etnických menšin, sdělili minulý týden lékaři účastníkům setkání Excellence in Diabetes 2013.

Vědci prokázali, že u japonských Američanek je dvakrát vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována cukrovka, než u bělošek, přestože mají nižší index tělesné hmotnosti (BMI). Epidemioložka Gertraud Maskarinec, MD, z University of Hawaii Cancer Center v Honolulu prezentovala výsledky, které zahrnují řadu studií její skupiny, v posteru.

Sdělila Medscape Medical News: „

V komunitách, kde žije hodně Asiatů, „si myslím, že už je to všem na očích,“ řekla doktorka Maskarinec. „Když přijde Asiat, nemusíte čekat, až bude vážit stovky kilogramů, abyste mu udělali test na cukrovku.“ Dodává, že Světová zdravotnická organizace (WHO) pracovala na myšlence snížit „rizikový“ BMI na 23 kg/m2 pro určité etnické skupiny, ale „ne všichni to přijali.“

Mimochodem, doktor Chittaranjan Yajnick z King Edward Memorial Diabetes Unit v indickém Pune také přednášel o tom, co činí Indy tak náchylnými k cukrovce. „Zjistili jsme, že Indové jsou často diagnostikováni s diabetem o 10 let dříve a mají o 5 až 10 jednotek nižší BMI než běloši,“ poznamenal.

Oba se domnívají, že vysvětlení spočívá ve „skrytém“ viscerálním tuku, který se nachází uvnitř těla, mezi orgány, u Asiatů a pravděpodobně i u jiných etnických skupin, ale ne u bělochů. To zase ovlivňuje hladiny vylučovaných adipokinů, jako je leptin a adiponektin, které mohou mít nepříznivé metabolické účinky.

Japonští Američané: Maskarinec vysvětlil, že poznatek, že Asiaté a další etnické skupiny jsou mnohem více ohroženi nemocemi spojenými s obezitou, jako je cukrovka a mnoho druhů rakoviny, než běloši, není nový. V poslední době však vědci začali ukazovat, že neběloši, kteří ani netrpí zvláštní nadváhou nebo mají „normální“ váhu, jsou ohroženi mnohem více než běloši.

„Lidé mluvili o jakési adaptaci bělochů, kteří měli větší počet let na to, aby se přizpůsobili typu potravin, které nyní jíme,“ postulovala.

V rámci svého výzkumu dr. Maskarinec a její kolegové využili havajskou část Multiethnic Cohort (MEC) ke zkoumání vlivu BMI na výskyt diabetu.

Měřili leptin a adiponektin pomocí testu ELISA u 312 etnicky japonských a 208 bělošských žen. Magnetická rezonance (MRI) a duální energetická rentgenová absorpciometrie (DXA) byly provedeny u 30 bělošských a 30 japonských členů kohorty.

Japonské ženy měly celkově významně nižší BMI (23,7 vs 25,3 kg/m2), leptin (15,0 vs 25,9 ng/ml) a adiponektin (11,7 vs 16,0 µg/ml) než bělošky (P < .0001 pro všechny).

V upravených modelech měli Japonci dvakrát vyšší pravděpodobnost diagnózy diabetu než běloši ve všech kategoriích BMI: méně než 22 kg/m2, 22,0 až 24,9, 25,0 až 29,9 a 30 kg/m2 a více.

Snímky DXA a MRI 30 bělošek a 30 Japonek, publikované v roce 2011, ukázaly mnohem více tuku v trupu a procento břišního viscerálního tuku u Japonek než u bělošek. Z údajů vyplynulo, že Japonky měly vyšší poměr tuku v trupu k tuku v periferii a větší procento tuku v játrech a dvakrát častěji než bělošky měly ztučnělá játra.

„Větší centrální adipozita odrážející nepříznivé účinky viscerálního tuku a/nebo vzorce adipokinů mohou být příčinou vyššího rizika diabetu u Asiatů ve srovnání s bělochy při stejné úrovni BMI,“ uvedl dr. Maskarinec a její kolegové dospěli k závěru.

Dr. Maskarinec rovněž ukázala údaje o celotělových skenech DXA získané u 101 dospělých žen (>30 let) a jejich 112 dcer (věk, 10-16 let) na Havaji, rozdělených na všechny bělošky, míšence neasijského původu, míšence částečně asijského původu a všechny Asiatky, převzaté z jiné studie jejích kolegů publikované v loňském roce. Tyto výsledky potvrdily předchozí zprávy o větší centrální adipozitě u žen asijského původu a naznačily, že etnické rozdíly v adipozitě byly přítomny již v dospívání.

Doktorka Maskarinec uvedla, že klíčové mohou být etnické rozdíly v množství nebo rozložení tělesného tuku, které se vyvíjejí v raném věku, přičemž někteří vědci se domnívají, že důležitou roli hraje nitroděložní prostředí, i když tento druhý koncept je zatím jen hypotézou, zdůraznila.

Může to tedy být epigenetika?

Dr. Yajnick je takovým zastáncem této teorie: „Všechny rizikové faktory diabetu a adipozity, včetně chemie krve, jsou přítomny již při narození,“ řekl na setkání. Jeho výzkum zahrnuje důkazy o tom, že indické děti „jsou malé, ale tučné; jde spíše o nutriční naprogramování než o porodní hmotnost.“

Náchylnost k nepřenosným nemocem, jako je cukrovka, „je tedy nejen genetická, ale i epigenetická“, přičemž ta představuje dědičné změny způsobené jinými mechanismy než změnami v základní DNA a je „modifikovatelná“, vysvětluje. „Například jen asi 10 % cukrovky lze zatím vysvětlit geneticky,“ poznamenává.

A jedním z faktorů, který podle něj může v Indii hrát důležitou roli, je vegetariánství. Lidé tam konzumují velké množství folátů, ale mají nedostatek vitaminu B12, což vytváří nitroděložní prostředí s nízkým obsahem B12 / vysokým obsahem folátů, které „produkuje děti, které jsou většinou rezistentní na inzulín“. Svou hypotézu ověřuje ve studii Pune Intervention, která začala před rokem a spočívá v tom, že dospívající chlapci a dívky v indickém regionu dostávají doplňky B12. Účastníci a jejich potomci budou dlouhodobě sledováni.

Doktor Maskarinec je k této teorii skeptický a upozorňuje, že většina etnických skupin na světě nemá nedostatek B12. Například Japonci, které studuje, mají podle ní velmi vysokou spotřebu masa na hlavu.

Zdůraznila, že hlavním poselstvím je, aby si lékaři uvědomili, že jedinci asijského původu a dalších etnik mohou mít obzvláště vysoké riziko onemocnění – nejen cukrovky, ale i rakoviny prsu a dalších nádorů – při relativně nízké úrovni BMI.

„To, že nevypadají tlustě, neznamená, že jsou zdraví,“ varuje.

Dr. Maskarinec a Yajnick nezveřejnili žádné relevantní finanční vztahy.

Excellence in Diabetes 2013: Poster PP03. Prezentováno 7.-9. února 2013.