Studenti, kteří se na podzim vrátí do středních škol, se setkají s dalším příkladem nedávného a nevítaného vývoje ve veřejném vzdělávání. Několik států nařídilo, aby se Velký irský hladomor v letech 1845-1850 vyučoval na jejich středních školách jako příklad genocidy, někdy i v kurzech původně určených pro studium holocaustu. Další státy zvažují uzákonění podobných opatření. Tyto mandáty odrážejí snahy malého počtu irských amerických vůdců, kteří tuto linii prosazují z ideologických důvodů. Reinterpretace hladomoru jako genocidy se nesetkala s příznivým přijetím ze strany vědců, kteří irský hladomor studují. Mandáty nutí školy ztrácet drahocenný čas v hodinách prosazováním argumentu, který většina historiků odmítá.

Hladomor přímo způsobil smrt více než milionu lidí a vedl k emigraci nejméně dalšího milionu. Většina irské populace byla do značné míry závislá na bramborách, když v roce 1845 jejich úrodu poprvé zasáhla bramborová nákaza. Nákaza snížila úrodu brambor až o tři čtvrtiny oproti normálu na následující tři roky. Irská vláda byla v této době fakticky britskou vládou. Ti, kteří hladomor považují za genocidu, tvrdí, že vláda krizi buď zinscenovala, nebo že svou reakcí na nákazu podpořila co největší počet úmrtí. Někteří tvrdí, že na konci 40. let 19. století v Irsku skutečně žádný nedostatek potravin nebyl. Britská vláda, tak zní tento názor, podporovala vývoz potravin z Irska se záměrným cílem vyhladovět irský lid.

Tento názor se rovná tvrzení, že buď nedošlo k žádné neúrodě, nebo že i po zničení úrody brambor mohlo Irsko stále vypěstovat dostatek potravin pro všechny své obyvatele, což je také nepravdivé. Brambory byly oblíbené zčásti proto, že z jednoho akru půdy lze vyprodukovat více kalorií než z jakékoli jiné potraviny. Po zničení brambor Irsko jednoduše nemělo dostatek půdy, aby nakrmilo své obyvatele. Někteří rádi poukazují na vývoz potravin během hladomoru jako na důkaz, že bylo dost jídla pro všechny, ale to je neupřímné: vyvezené množství bylo malé a v roce 1847 bylo Irsko velkým čistým dovozcem potravin.

Jiní uznávají, že došlo k velké neúrodě, ale viní vládu z neadekvátní reakce. Toto obvinění je většinou pravdivé. Oficiální snahy bojovat proti hladomoru byly opožděné a polovičaté. Britská vláda trvala na tom, aby se hladomor řešil jako irský problém s irskými řešeními. Vzhledem k rozsahu krize byl tento požadavek šílený. Zemědělské hospodářství bylo zničeno a s ním i většina farmářů a mnoho statkářů, takže na podporu úsilí o pomoc bylo k dispozici jen málo daňového základu.

Historici nadále diskutují o tom, proč britská vláda reagovala tak, jak reagovala. Málokdo pochybuje o tom, že bylo možné vyvinout energičtější úsilí o pomoc, které by zachránilo mnoho tisíc životů. Není také pochyb o tom, že kdyby neúroda postihla část Anglie, vláda by reagovala zcela jinak. Představuje však nedostatečná reakce vlády na hladomor genocidu?

Kontrast s holocaustem je poučný. Nacisté věnovali značné prostředky na vyhledávání a vyvražďování Židů. Deklarovaným záměrem režimu byla likvidace židovského národa. Nic podobného nelze vytýkat britské vládě během irského hladomoru. Lhostejnost britské vlády k hladomoru pomohla způsobit tisíce zbytečných úmrtí, ale přesto to byla lhostejnost, nikoli aktivní snaha o systematické vyvražďování.

Hladomor v Irsku je známý z dobrého důvodu. Ačkoli se nejedná o nejhorší hladomor v dějinách, došlo k němu v době, kdy bylo Irsko ještě součástí Spojeného království, v té době nejbohatší země na světě. Hladomor pomohl vytvořit početné komunity irských Američanů. Do té míry, do jaké může americký zájem o irský hladomor podpořit úsilí o řešení hladomoru v současnosti, je tento zájem jen ku prospěchu věci. Připomínkové akce k hladomoru v Irsku se obecně konají v tomto duchu a není divu, že irské skupiny dnes stojí v čele boje proti hladomoru v rozvojových zemích. Snahy ve Spojených státech přirovnat hladomor k holocaustu mají jiné, méně chvályhodné cíle a Američané irského původu by se jim měli z úcty k vlastní historii bránit. Nazývat hladomor genocidou znevažuje vzpomínky jak obětí hladomoru, tak obětí skutečných genocid. Autor je docentem ekonomie na Yaleově univerzitě a autorem knihy „The Vanishing Irish: Households, Migration, and the Rural Economy in Post-Famine Ireland, 1850-1914“ (Princeton University Press, 1997).