Jack Nicklaus se narodil v Columbusu v Ohiu jako syn Charlieho a Helen Nicklausových. Navštěvoval střední školu Upper Arlington High School, kde závodil v basketbalu, baseballu a atletice. Během tří let, kdy se v deseti letech začal věnovat golfu, překonal v otcově klubu Scioto hranici 70 a hrál s hendikepem +3.

Nicklaus se v roce 1957 zúčastnil prvního ze čtyřiačtyřiceti po sobě jdoucích US Open, ale byl to právě US Amateur, kde poprvé okusil národní úspěch, když v letech 1959 a 1961 vyhrál šampionát, zatímco ještě studoval na Ohio State University. Tam studoval farmacii s úmyslem následovat svého otce v této profesi, ale později přešel na pojišťovnictví.

Po svatbě s Barbarou Bashovou, studentkou ošetřovatelství na téže univerzitě, Jack v roce 1961 přerušil studium a stal se profesionálem, i když svůj první turnaj vyhrál až v následujícím roce (na sedmnáctý pokus), kdy v play-off o US Open porazil Arnolda Palmera v Oakmontu – Zlatý medvěd už byl na cestě k rekordnímu počtu vítězství na majorech.

Ačkoli byl Jack v šedesátých letech plně ponořen do byznysu vítězných soutěží na PGA Tour, namáčel si také velký prst do vany designu golfových hřišť. Pete Dye například požádal Jacka, aby se podíval na jedno z prvních hřišť, které kdy navrhl pro pojišťovnu v New Albany v Ohiu, a byl ohromen tím, co Jack řekl zejména o třetí jamce s parem 3.

Jack se nechtěl zapojit do projektu jen proto, aby podpořil to, co dělá někdo jiný. Měl svůj přínos a chtěl, aby byl jeho hlas slyšet. Přišla mu další nabídka, aby spolupracoval s Pressem Maxwellem na hřišti v Long Beach v Kalifornii, ale poté, co odletěl za architektem na místo, zjistil, že žádný z jeho návrhů pravděpodobně nebude realizován.

Jack zavolal ropné společnosti, která stála za projektem, aby mu vrátila honorář za návrh: „Jsem hrdý na to, že jsem ve svých 28 letech dokázal odejít ze situace, která představovala spoustu peněz, ale žádnou důvěryhodnost,“ řekl později. “ Zní to samozřejmě, ale za práci musíte dostat zaplaceno a musíte něco udělat, abyste dostali zaplaceno… Svou pověst v oblasti designu bych si zkazil ještě předtím, než by moje kariéra začala.“

Mark McCormack, který dohlížel na Jackovy obchodní zájmy, mu poté nabídl možnost navrhnout hřiště Harbour Town na Hilton Head Islandu pro developera jménem Charles Fraser. Jack si vzpomněl na své spojení s Petem Dyem o několik let dříve a povolal Peta, aby s ním na rozvržení hřiště pracoval, a během projektování a výstavby podnikl třiadvacet cest na místo a zpět. Jak Jack později řekl: „

Pete a Jack pracovali na několika dalších hřištích, než Putnam Pierman, finančník Muirfield Village, seznámil Jacka s Desmondem Muirheadem, který by se dal nejlépe popsat jako obrazoborec, který navštívil velká hřiště v Severní Americe a Velké Británii a Irsku a poté prohlásil: „Tato hřiště nemají vůbec žádnou mystiku. St Andrews vděčím za velmi malou věrnost.“

Muirhead vystudoval architekturu a inženýrství v Cambridge a zahradnictví na univerzitě v Britské Kolumbii a na univerzitě v Oregonu a poté pracoval jako krajinářský architekt na vesnicích pro důchodce v Kanadě a ve Spojených státech. Jack a Desmond pracovali na několika zakázkách: dvě veřejná hřiště v Cincinnati, St Andrews v Japonsku, Mayacoo Lakes na Floridě, několik hřišť v La Moraleja ve Španělsku a také na jejich nejznámější zakázce, osmnáctijamkovém layoutu v Muirfield Village v Ohiu.

Pozemek pro toto hřiště byl získán v polovině 60. let, ale stavba začala až v roce 1972 a oficiální otevření proběhlo o dva roky později. První ročník Jack’s Memorial Tournament se konal v roce 1974 a od té doby je hřiště stálou součástí PGA Tour. Hrály se zde také Ryder Cup, Solheim Cup, US Amateur a US Junior, takže o jeho významných turnajích není pochyb.

Po rozchodu s Desmondem Muirheadem byl Jack připraven začít sám. Jeho první samostatný návrh byl pro Glen Abbey Golf Club v Oakville v Ontariu, kde sídlí Kanadská královská golfová asociace a Kanadská golfová síň slávy. Hned rok po otevření hřiště, v roce 1976, se zde hrálo Canadian Open a od té doby se tato událost na toto místo mnohokrát vrátila.

Ostatek, jak se říká, je historie – golfová historie, a to jak na hřišti, tak mimo něj. Jackovo jméno bude navždy spojováno s velikostí na golfovém hřišti – 18 profesionálních major šampionátů o tom svědčí – ale je to právě jeho práce při navrhování golfových hřišť, která by měla být také připomínána stejnou měrou jako jeho velkolepé soutěžní úspěchy na linksu.

Nicklaus Design má nyní ve hře více než čtyři sta hřišť – číslo 400 mělo premiéru v roce 2016, kdy Jackova společnost zdarma instalovala nový devítijamkový okruh na golfovém hřišti American Lake Veterans v areálu nemocnice VA v Lakewoodu ve státě Washington – a nacházejí se téměř ve všech státech Spojených států a v téměř padesáti zemích světa.

Očekávejte, že tento počet hřišť po celém světě bude stále stoupat, protože v každém okamžiku jich může být ve výstavbě nebo v nějakém stádiu plánování padesát nebo více.

Jack samozřejmě nemůže dělat všechno sám, takže je vlastně vedoucím talentovaného týmu, který zahrnuje designéry, kteří pracují jak v terénu, tak v designérském studiu. Je to velká skupina lidí, kteří jsou vzdělaní v krajinářské architektuře, agronomii a nejmodernějších technologiích a pracují v osmi kancelářích v šesti zemích na třech kontinentech.

Jack v začátcích zaměstnával architekty jako Bob Cupp a Jay Morrish a po nich následovali další, například Gene Bates, Ron Kirby, Rick Jacobsen a Greg Letsche. Jeho synové Jack junior a Steve se rovněž podílejí na podnikání, stejně jako jeho zeť Bill O’Leary. Gary, Jackovo čtvrté z pěti dětí, byl také zapojen do podnikání a má na svém kontě několik návrhů, včetně Dalhousie a Machynys Peninsula.

Mezi vedoucí designéry patří Dirk Bouts, který dohlíží na evropskou kancelář, Chris Cochrane, který nyní pracuje z kanceláře na Floridě, Chad Goetz, který nyní také sídlí na Floridě, a Sean Quinn, který vede provoz v Jižní Africe.

Společnost zaměstnává po celém světě přibližně dvacet návrhářských spolupracovníků, jejichž úkolem je zajistit realizaci Jackovy vize na každém golfovém projektu. Ti se také podílejí na vedení každého hřiště označeného jako „Nicklaus Design“. Jack je hrdý na mnoho designérů, kteří s jeho společností spolupracovali od poloviny 70. let, přičemž doslova desítky z nich dosáhly členství v prestižní Americké společnosti architektů golfových hřišť.

Střípky:

Jackova spolupráce byla v průběhu let omezená, ale tři se snadno vybaví: World Golf Village (King & Bear) v St Augustine na Floridě s Arnoldem Palmerem v roce 2000; The Concession v Bradentonu na Floridě s Tonym Jacklinem v roce 2005; Sebonack v Southamptonu v New Yorku s Tomem Doakem v roce 2006.

Úryvky:

Keith Cutten v The Evolution ofGolf Course Designconcludes his profile of the Golden Bear withthis: „Jméno Nicklaus je dobře známé po celém světě a tato asociace je velmi vyhledávaná developery nebo vlastníky, kteří se snaží zvýšit reputaci svého projektu. Nicklaus navíc v průběhu let – a možná pravidelněji než kterýkoli jiný moderní golfový architekt – měnil svůj styl navrhování a marketingové zaměření tak, aby kopíroval populární trendy (například golfový styl links) v oboru.Nakonec díky jeho schopnostem spolu s lidmi, které zaměstnává pro dohled nad svými projekty, vzniklo několik golfových hřišť z Top 100 na světě.“

V předmluvě ke knize Nicklaus by Design od Jacka Nicklause a Chrise Millarda řekl Pete Dye o spolupráci s Jackem toto:

„Pracovali jsme spolu na čtyřech nebo pěti hřištích, ale nejznámějším plodem této spolupráce je určitě Harbour Town Golf Links v Hilton Head v Jižní Karolíně. Vzhledem k tomu, že mi bylo kolem čtyřicítky, když jsme se tohoto projektu ujali, a Jackovi teprve 28 let, a protože jsem byl z naší dvojice ‚veteránem‘ v navrhování, většina lidí předpokládá, že jsem Jacka k tomuto projektu přivedl já.

Skutečnost je taková, že to byl Jack, kdo byl původně pro tuto práci osloven. Pravděpodobně by to zvládl sám, ale přivedl mě. Vždycky byl natolik laskavý, že mi přisuzoval lví podíl zásluh za Harbour Town, ale nebýt jeho zapojení, nikdy by hřiště nebylo tak dobře přijato.

Naše spolupráce trvala jen několik let. Jack měl větší myšlenky než já. Takový byl ve všem, co kdy dělal. Já jsem se nikdy nechtěla rozšiřovat a Jack ano. Vrhl se na designérskou scénu po celém světě. Já ne. Byla to rozhodnutí o životním stylu učiněná ve vzájemném respektu a porozumění. Jacka obdivuji. Nesmírně si vážím toho, čeho dosáhl a stále dosahuje v golfovém designu a pro jeho dobro.“

V téže knize Jack uzavírá závěrečnou kapitolu takto:

„Nikdy by mě v roce 1965 nenapadlo, že procházka lesem s Petem Dyeem mě dostane tam, kde jsem dnes. Od té doby to byla spousta práce, statisíce ujetých kilometrů, ale vždycky to bylo velmi příjemné. Dokonce i teď, když se potýkám se svou golfovou hrou, mě design drží blízko sportu, který miluji. Dokázal jsem si tím vydělat peníze a potkávat fascinující lidi po celém světě.

Moje práce byla vyznamenána a moje hřiště byla hodnocena (byla také kritizována, ale to je spravedlivé). Udržuje mě to mladého a udržuje mě to v blízkosti mé rodiny. Ale nejlepší na práci designéra kurzů je vědomí, že kurzy, které dnes navrhnu, budou existovat ještě dlouho po mém odchodu. Doufám, že budou sloužit jako živé, rostoucí svědectví mé lásky ke hře.“

Bibliografie:

Golf My Way by Jack Nicklaus and Ken Bowden (1974)

Nicklaus by Design by Jack Nicklaus and Chris Millard (2002)