Před měsícem přinesl časopis The Cut rozhovor se ženou, která se svěřila, že jí byl ve dvaceti letech diagnostikován psychopat. Před rozhovorem nám Craig Neumann, profesor klinické psychologie na Severotexaské univerzitě, který většinu svého výzkumu zaměřil na psychopatickou osobnost a její rysy, poskytl určité informace o zdlouhavém a komplexním procesu, který vede ke stanovení diagnózy psychopatie, a zdálo se, že se shodují s tím, co popsala dotazovaná žena.

V širším smyslu Neumann definuje psychopatii jako „patologický styl osobnosti, který je mezilidsky klamavý, afektivně chladný, behaviorálně bezohledný a často zjevně antisociální“. (Byl také dost neústupný v tom, že skuteční psychopati jsou „odporní parchanti“, což se neshoduje s mým čtyřicetiminutovým telefonickým rozhovorem s jedním z nich.) Psychopatie je škála měřená podle PCL-R, která uvádí 40 psychopatických rysů. Většina lidí dosahuje skóre mezi 1 a 3.

Kam přesně můj subjekt na této škále spadá, nevím, a zdá se pravděpodobné, že je na dolním konci (nebo na lépe fungujícím konci) spektra – zejména proto, že je v 19letém vztahu, což je podle Neumanna pro to, co vnímá jako psychopatickou osobnost, velmi neobvyklé. (Co je běžné, je, že lidé o svých bývalých mluví jako o „psychopatech“ a dlouze vypisují své stížnosti na stránkách jako Psychopath Free a Love Fraud.)

Níže jsem vedl rozhovor s mužem, s nímž dotyčná udržuje vztah – s nímž mě zkontaktovala – a který rovněž zůstane v anonymitě.

Jak jste se s partnerem poznali?
Poznali jsme se před mnoha a mnoha měsíci. … Bylo to přes společného přítele, který nás seznámil už před 19 lety.

Co vás na ní zpočátku přitahovalo?
Byla nápadná. Byla to krásná žena. Viděl jsem ji už dřív a ona zřejmě viděla mě a zeptala se našeho společného kamaráda, kdo jsem, a ten nás seznámil.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si všiml, že je na její osobnosti něco jiného?
Mám sklon hodně studovat lidi a hodně v nich číst – jednání, reakce a podobně. Bylo na ní něco trochu jiného, ale když jdete do vztahu, máte vždycky široce rozevřené oči a snažíte se vnímat co nejvíc, ale zároveň je všechno tak nějak rozmazané. Chvíli trvalo, než jsem začal vidět víc příznaků.

Jakých věcí sis všiml?
Pravdu řečeno, šlo v podstatě jen o to, že její reakce na věci byly netypické, dá-li se to tak říct.

Když jsme spolu mluvili, charakterizovala své reakce na věci tak, že když jí někdo řekl něco smutného nebo rozrušujícího, nejspíš to přijala jako klinický fakt. Byly věci, které jsi jí sděloval s očekáváním spíše emocionální reakce?“
„V rozhovoru stejně mluvím spíše klinicky, takže když reagovala věcně, bylo těžké poznat rozdíl – zda reaguje stejně jako já, nebo zda to patří k její povaze.“

Zní to, jako by to nemuselo být tak patrné v intelektuálních rozhovorech, ale spíše v těch emocionálních, reaktivních.
Přesně tak.

Částečně to chci udělat a to, co jsem jí řekl, je to, že je docela snadné najít webové stránky plné lidí, kteří popisují své bývalé jako psychopaty, a mě zajímalo, jaký na to máš názor.
Právě – nereagovali tak, jak někdo chtěl. Je to spousta dezinformací. Když lidem někdo zlomí srdce nebo je velmi zklame něčí reakce na něco, mají tendenci si je chtít zošklivit. Hollywood opravdu tvrdě pracoval na vytvoření dokonalého padoucha, a tím je psychopat. V průběhu let bylo opravdu zajímavé sledovat, jak se to objevuje – když něčí bývalý udělal něco, co se mu nelíbilo, bylo to proto, že je psychopat. Ne, prostě udělali něco, co bolelo.“

Řekl někdy někdo před tebou něco urážlivého o její diagnóze? Jeden člověk jí – v situaci, kterou nebudu rozebírat – řekl, že by měla pracovat v márnici, protože na něco emočně nereagovala. Byli velmi rozrušení.

Cítila jste se v takových situacích vůči ní defenzivně nebo ochranitelsky?
Je to velmi, velmi chytrá žena a dokáže si poradit sama. Naštěstí jsme se osobně ještě nedostali do situace, kdy by ji někdo fyzicky ohrožoval kvůli její odlišnosti, a pokud jde jen o slovní rozhovor, je víc než schopná se ovládat.

Diagnostikovali ji až poté, co jste se seznámili, že?
To je pravda.

Jak jste na tu zprávu reagoval?
Vzal jsem ji na tu schůzku. Když jsme se dozvěděli diagnózu, tak jsem si docela říkal: ‚Jo. Dobře. To dává smysl.“

Co vás vedlo k tomu, že jste ji na tu schůzku vzal?
To vlastně nemůžu rozebírat.

Dá se říct, že jste o tom spolu mluvili?
To opravdu nemohu rozebírat. Můžu vám říct, jaký byl můj postoj, ale nemůžu se do toho ponořit, protože to zpočátku souviselo s něčím jiným.

Bylo to něco, kde potom byla úleva nebo ujištění, že to bylo správné?
Po té schůzce jsem měl spíš pocit, že nám to dalo nějaké odpovědi. Dalo nám to nějaké rychlé odpovědi a pomohlo nám to lépe pochopit, jak jsme na tom my, jak je na tom ona a z dlouhodobého hlediska, kam se budeme ubírat dál.

Pamatujete si, jak daleko to bylo ve vašem vztahu?
Pravděpodobně v prvních čtyřech letech našeho vztahu.

Což je podle mě pro každý pár zkouškové, poučné období, kdy se učí, jak ten druhý funguje. Jakmile jste tyto informace získali, měli jste pocit, že vám to pomohlo snadněji se přenést přes konflikty?
Osobně jsem nikdy neměl dva vztahy, které by byly stejné. Člověk tak nějak čte, předvídá, pak jedná/reaguje, a to podle toho, co dělá oba šťastnými. Tady opravdu není rozdíl kvůli diagnóze. Ona je prostě jen trochu hůř čitelná nebo čitelnější než většina lidí.

Řekl jsem jí to samé, ale opravdu to vypadá, že máte ten nejzdravější, nejpromyšlenější a vysoce komunikativní vztah, což si myslím, že je tak mimo běžný předpoklad takového vztahu.
Obě jsme si velmi jisté tím, kým jsme, a zároveň se obě rády věnujeme intelektuálním činnostem. Ať už s její diagnózou, nebo bez ní, usnadňuje nám to rozhovory. Já jsem člověk, který sleduje lidi. Mám tendenci sledovat jejich zvyky, jejich reakce a také hledat X faktorů v jejich osobnosti – zda jsou ženatí, zda mají děti, zda chtějí randit, a z toho má člověk tendenci být schopen předvídat jejich jednání. Můžu se o to s ní podělit a ona praktikuje totéž. Pro náš vztah je to skvělý nástroj. Jsme schopni porovnávat poznámky a učit se jeden od druhého. Oba z toho rosteme. Funguje to už 19 let.

Vzpomínáte si na nějaké příklady, kdy jste jí musel vysvětlovat svůj způsob myšlení nebo reakce? Existují nástroje, které jste našel, nebo způsob, jak jste se ji naučil učit o sobě a naopak?
To se vrací k těm základním nástrojům pro pozorování lidí. Pokud jsem udělal něco, co ji naštvalo, je více než ochotná být brutálně upřímná, protože je taková, a říct mi, že jsem udělal něco špatně. U dětí je stejný typ upřímnosti obdivován a někteří lidé jim závidí, že mohou být tak brutálně upřímní. Když to však dělá dospělý, je z toho strach. Přijde mi to trochu zvláštní.“

Myslíš, že sis kvůli ní vypěstoval hroší kůži?
Vlastně si nemyslím, že by se tím něco upravilo. Nehledal jsem někoho, kdo by se mnou byl pořád extrémně emotivní. Nikdy jsem nehledal královnu dramatu. Když přemýšlíš o tom, co hledáš u své drahé polovičky, většinou mluvíš o někom, s kým si můžeš povídat, s kým můžeš trávit den, s kým si můžeš povídat o svém dni, s kým můžeš chodit na různá místa a užívat si života. Nikdy v tom není: „Chci někoho, kdo bude brečet, jakmile se rozbrečí, nebo se na mě bude bezdůvodně zlobit.“

Chci říct, že nevím, jestli se někdo chce zabývat takovými emocemi, ale co ta pozitivnější, milující stránka? Jak ti tu lásku projevuje, když jí to nepřijde přirozené?
V každém vztahu se přesně ty pocity, které máš v prvních dvou letech vztahu – ta šílená, intenzivní touha – vždycky po pár letech změní. Změní se na rozvržení vašeho života s tím druhým. Změní se na každodennější, logičtější. Je to vědomí, že tento člověk miluje tuto věc, takže víte, co udělám? Vyšel úplně nový, koupím mu ho. Stává se z toho poznávání člověka a zjišťování, co má rád, zjišťování, co v něm vyvolává závrať, a udržování těchto věcí v paměti a jejich občasná náhodná prezentace. Ani ne k narozeninám nebo svátku, prostě jen tak. Mít toho člověka na paměti ukazuje, že je pro vás opravdu důležitý. Většina vztahů se nakonec vyvine do bodu, kdy cit není stejný a je spíše ze dne na den. A to, že mi to dokáže takto oplatit, a to běžně, je fantastické.“

Jsou ve vašem životě lidé, které jste znal jako první a kteří vědí o její diagnóze?
Je to velmi úzký okruh přátel. O diagnóze ví velmi, velmi málo lidí. Bylo to tak postaveno záměrně.

Ví to někdo z vaší rodiny?
Jeden ano.

Přijde vám, že mít ty lidi, kteří znají situaci, je pro vás užitečné, když se pohádáte nebo tak něco?
Vlastně nemám tendenci sahat po podpoře pro . Opravdu ne.

Ale zřejmě vás něco přimělo, abyste se s nimi o diagnózu podělil. Co to bylo?
Na to je těžké odpovědět, upřímně řečeno. Myslím, že někdy je to možná tak, že se to objeví v rozhovoru v tom úzkém kruhu. Vždycky jsem byla osobnost – znám spoustu lidí, mám spoustu známých, ale přesto mám velmi malý okruh lidí, které považuji za přátele a kterým opravdu důvěřuji. Ona byla vždycky velmi podobná a diagnóza do toho prostě zapadla. Nerozrostla se nad tento rámec a ve skutečnosti se ten okruh trochu zmenšil. Jediný způsob, jak se na to někdy přijde, je, když si někdo myslí, že na něco reagovala divně, a je to jako: „Ahoj, pamatuješ?“ A pak je to jako: „Jo, jo, chápu.“

Reagoval někdy někdo špatně na to, že jste mu sdělili její diagnózu? Ne. vlastně jsem s tím nikdy neměl problém.“

To mě překvapuje, protože je to takové okamžité spojení mezi slovem „psychopat“ a „někdo, koho bych se měl bát“.
To je bohužel Hollywood. Nebudu jim to vyčítat – potřebují vydělávat peníze, což znamená, že potřebují psát příběhy, což znamená, že musí mít záporáka. Našli dokonalého strašáka v někom, kdo může být vedle vás a nemá žádné emoce ani city. Psychopata vykreslují tak, že nemá žádné emoce ani city a raději vás zabije, než aby se na vás podíval. Pomáhá jim to psát 80 postav pro jejich příběhy a filmy, kde je váš padouch. Nemám jim to za zlé, usnadňuje jim to práci. Ale vykresluje to velmi špatný obraz psychopatie obecně.

Když jsem mluvil s odborníkem na psychopatii Craigem Neumannem, dozvěděl jsem se, že kritéria pro diagnózu psychopatie jsou poměrně úzká a spousta lidí, pro které bychom tento termín použili, je nesplňuje.
To je pravda. Sledovali jsme mnoho seriálů, kde byla některá z postav prohlášena za psychopata, a přitom když jsme se na ni začali dívat, postava psychopatem rozhodně nebyla. Ta osoba je příliš emocionálně nabitá – intenzivní láska, intenzivní nenávist k něčemu. Pokud se za vámi vydává z nenávisti nebo něčeho podobného, není to psychopat.

Je sledování špatně vykreslených psychopatů pro zábavu a nadřazenost vaší verzí toho, že já, Minnesotan, sleduji špatné hollywoodské minnesotské přízvuky?
Vinen. To je naše verze téhož. Jsme tím velmi vinni, včetně nedávno uvedeného filmu Sedm psychopatů. Bylo to vtipné, bylo to fantastické, ale na tohle ne. Byl to velmi zábavný film.

Pokud jde o váš vztah, cítíte vůbec motivaci vzdělávat lidi o tom, jak psychopatie skutečně vypadá?
Tento rozhovor je o podpoře informovanosti a o tom, aby lidé věděli, že se nemusí bát někoho, kdo má tento typ diagnózy. Jde o činy namísto slov. To je velmi častý rys, který u takto diagnostikovaných lidí uvidíte – sledujte jejich činy. Jsou základní sociální interakce, které jsem u ní pozoroval, a mluvili jsme s lidmi na webových fórech, která jsou skvělým nástrojem, a uvědomili jsme si, že existuje řada lidí, kteří každý den dělají drobné věci, které jsou psychopatické… Ale existuje společenská smlouva. Lidé, které jsme potkali na internetu a kteří jsou pravděpodobně psychopati, budou mluvit o tom, že v obchodě s potravinami zvednou zboží, které spadlo z regálu, a vrátí ho na správné místo. Nevědí, proč to dělají, ale je to automatické.

Takže ani psychopati nejsou imunní vůči kulturním normám a vlivům. Nejsou vůči tomu imunní. Jsou za tento typ jednání zodpovědní stejně jako kdokoli jiný.

Chceš k tomu něco dodat?
Byla skvělým partnerem v mém životě. A to už devatenáct let. Ne že by těch prvních pět bylo báječných, ona byla v celém mém životě báječnou partnerkou. Ta diagnóza neměla vůbec žádné nevýhody.

.