Miminka jsou méně nápadná stvoření, než se zdá. Ano, seznam jejich požadavků je krátký a přímočarý: potřebují jídlo, spánek a časté výměny plenek. A svá přání dávají najevo stejně přímočaře – uši drásajícím nářkem, který je stejně těžké snést jako ignorovat.

Ale pak je tu také potřeba mazlit se. Jídlo a spánek jsou neoddiskutovatelné činnosti, pokud chcete zůstat naživu, a mokrá plenka může být neskutečně nepříjemná. Pokud však dítěti není zima, mělo by být mazlení nepovinné – něco, co se děje, když má pečovatelka třeba čas a když se dítě nudí nebo je rozmrzelé. Ale tak to nefunguje. Děti chtějí, dokonce touží po tom, aby je někdo choval, a dospělí jim většinou rádi vyhoví. Nyní studie o předčasně narozených dětech, publikovaná v časopise Biological Psychiatry, vrhá nové světlo na důvod, proč je náš druh tak silně napojen na mazlení – a poskytuje nový pohled na nejlepší způsoby péče o samotné předčasně narozené děti.

Není žádným tajemstvím, že to, co lékaři a rodiče stále častěji označují jako klokánkování (KC) – neboli prosté chování dětí co nejvíce, na rozdíl od jejich ponechávání v postýlkách nebo ohrádkách – může mít skutečný přínos pro vývoj. Děti, které se neustále mazlí, obvykle lépe spí, snáze zvládají stres a vykazují lepší autonomní funkce, jako je srdeční frekvence. Ale vzhledem k tomu, že lze jen stěží provést dlouhodobý experiment, při kterém byste jedné skupině rodičů nařídili, aby své kojence chovala, a druhé, aby je nechala, aby se starali sami o sebe, nikdy neexistoval způsob, jak tyto přínosy přesně změřit. Před téměř 18 lety si však Ruth Feldmanová, profesorka psychologie a neurovědy na Bar-Ilanově univerzitě v Tel Avivu, myslela, že by mohla mít řešení.

(VÍCE: Záhada, proč v kojeneckém věku umírá více černých než bílých dětí)

Ačkoli je dnes klokánkování na novorozeneckých jednotkách intenzivní péče (NICU) standardní léčbou – alespoň u dětí, které mohou trávit čas mimo inkubátory – v 90. letech minulého století tomu tak nebylo. Většina nemocnic se domnívala, že riziko vystavení nedonošených a dalších křehkých novorozenců zárodkům převažuje nad nedokumentovanými výhodami jejich držení. V roce 1996 sestavil Feldman dvě výběrové skupiny po 73 dětech ve dvou různých izraelských nemocnicích. Jedna skupina dostávala standardní léčbu, což znamenalo žádné KC; v druhé skupině matky držely své novorozence jednu hodinu denně po dobu 14 dnů. Děti měly průměrný gestační věk 30 týdnů, což znamená, že byly předčasně narozené o deset týdnů, a průměrnou hmotnost 2,8 kg. (1 270 gm).

„Dnes,“ říká Feldman, „by bylo odepření KC jedné skupině nedonošených dětí etickým problémem. Tehdy však přínosy nebyly prokázány, a tak jsme prostě požádali jednu nemocnici, zda bychom ji tam mohli zavést.“

Feldmanová a její tým provedli studii dvakrát – jednou v roce 1996 a podruhé v roce 1998 – a měnili, která nemocnice klokánkování poskytovala a která ne, aby tuto proměnnou neutralizovali. Poté sledovali všechny děti a vyšetřovali je ve věku 3, 6, 12 a 24 měsíců a znovu ve věku 5 a 10 let. Zjistila, že děti ze skupiny KC celkově v řadě ohledů překonávaly druhou skupinu. Jako miminka měly lépe organizovaný – nebo předvídatelný – spánkový režim, stabilnější dýchání a srdeční frekvenci a lepší afektivní pozornost – schopnost zaměřit svůj pohled a jednání na určitý cíl. Všechny tyto výhody se projevily i o deset let později. Desetileté děti, které dostaly KC, také lépe zvládaly stres, což bylo zjištěno podle hladiny kortizolu – hormonu souvisejícího se stresem – ve slinách, když musely čelit situaci vyvolávající úzkost, jako je například prezentace ve škole.

(VÍCE: 14 hraček, díky kterým bude vaše dítě chytřejší)

„Každý savec se musí v prvních dnech a týdnech života mazlit a být v těsné blízkosti své matky,“ říká Feldman. „Tím se budují tělesné systémy, které jsou citlivé na fyzickou přítomnost.“ Feldman říká, že u lidských nedonošených dětí je tato potřeba obzvláště naléhavá. „O nedonošenosti uvažujeme jako o náhražce mateřského odepření, protože děti jsou mimo dělohu a mimo matku po celé měsíce.“

Možná nejpozoruhodnější na Feldmanových zjištěních je, jak málo KC – celkem 14 hodin během 14 dnů – stačilo k tomu, aby vyvolalo tak hluboké účinky. Ona a její kolegové navrhují řadu mechanismů, které mohou tyto výsledky vysvětlit.

(VÍCE: Cvičení během těhotenství zvyšuje mozkovou aktivitu dětí)

Oxytocin – hormon dobrého pocitu a vazby – se během mazlení zvyšuje jak u matek, tak u dětí, a je pravděpodobné, že se podobně zvyšuje i v mateřském mléce, což dává dětem další vzpruhu při každém kojení. Navíc většina systémů, které se díky KC zlepšují, jsou systémy, které přepínají mezi tzv. excitací a inhibicí – spánek versus bdělost, zrychlený versus klidný tep, stres versus klid. Všechny tyto systémy lze také zklidnit fyzickým kontaktem. Jakmile děti pocítí, jak tento regulační proces vypadá, naučí se ho provádět samy. „V citlivých obdobích dozrávání určitých schopností,“ píší vědci, „mají i malé vstupy zásadní účinky.“

Feldmanová zůstává s většinou své výběrové skupiny v kontaktu a chce je sledovat přinejmenším do jejich 17 let, kdy doufá, že provede skenování jejich mozků a zjistí, zda i tam odhalí trvalé účinky dlouholetého mazlení. Ve většině novorozeneckých oddělení ve vyspělém světě tyto výsledky ani výsledky uvedené v této práci příliš nezmění standardní praxi, protože klokaní péče je již doporučována. Pro místa, která ji dosud nepraktikují, je však nová práce pádným argumentem, proč s ní začít. A pro rodiče zdravých donošených dětí tato moudrost platí také. Děti nám vždy dávaly najevo, co nejvíce potřebují, už jen tím, že se natáhly, aby je někdo vzal do náruče. Nyní víme proč.

(VÍCE: Nová – a doufejme, že vylepšená – definice „termínu těhotenství“)

Získejte náš vesmírný zpravodaj. Přihlaste se k odběru novinek z vesmíru za týden.

Děkujeme!

Pro vaši bezpečnost jsme na vámi zadanou adresu odeslali potvrzovací e-mail. Kliknutím na odkaz potvrdíte odběr a začnete dostávat naše zpravodaje. Pokud potvrzení neobdržíte do 10 minut, zkontrolujte prosím složku se spamem.

Pište Jeffreymu Klugerovi na adresu [email protected].

.