Je šedivé, vlhké úterní ráno. Neveselé. Uvnitř sebe cítíš povinnost začít svůj den.

Je to impuls založený na strachu. Ve skutečnosti se vám nechce hýbat, ale věci je třeba udělat. Účty se samy nezaplatí. Záblesk bolesti vám připomene váš současný problém ve vztahu. Život se zdá být plný praktických problémů, které vyžadují vaši pozornost. Ve skutečnosti si jen přejete, aby tento den zmizel a vy jste zůstali sami v klidu.
Jaký je smysl celého tohoto boje, říkáte si? Jaký to má smysl? Proč se mi zdá, že můj život nemá žádný skutečný smysl kromě řešení nekonečného seznamu problémů?“

Těžko s tímto pohledem polemizovat. Životní problémy se rozhodně zdají být nekonečné a neúprosné. Od útlého věku jsme byli vedeni k tomu, abychom neustále řešili problémy. Honit se za zlatem na konci duhy a dosáhnout ho. Tím je samozřejmě stále nepolapitelné bezpečí, láska a pohodlí, po kterých tolik toužíme. Ale i když ho dosáhneme, co nám zůstane? Čeho jsme dosáhli, když jsme pouze odstranili problémy?

Nebudu se vás zde snažit přesvědčit, že vaše světské cíle jsou ve skutečnosti důležité. Nebudu vám dodávat motivaci ani se vás snažit přesvědčit, abyste se dál snažili, snažili… bojovali. Nebudu vám tvrdit, že získání povýšení, nového auta nebo nového vztahu vám přinese pocit cíle nebo smyslu. Protože pravdou je, že nepřinesou. Jakékoli pozitivní pocity, které z takových úspěchů plynou, jsou vždy velmi krátkodobé, pokud se vůbec dostaví.

O čem však budu mluvit, je, jak tuto pravdu rozpoznat a jak se jí nenechat stáhnout do jámy deprese a nihilismu.

Jestliže život (pud k dosažení světského úspěchu) nemá smysl, kde můžeme hledat smysl? No, můžeme začít tím, že přijmeme pravdu. Co kdybychom tuto skutečnost místo odporu přijali? Tím, že ji přijmeme, myslím, že se jí nenecháme pohltit ochromením nebo zahořklostí.
Jako člověk, který si uvědomuje marnost světského snažení, jaká je vaše role? Co třeba toto: stáváte se příkladem pro ostatní. Začneš lidem, s nimiž se setkáváš, přinášet pocit míru a porozumění. Poznáte, že možná stále usilují v rámci iluzí (jak to vidíte vy). Můžete působit jako útočiště, opora pro lidi ve svém životě, kteří uvízli v pasti úzkosti.

To není jen potenciální smysl života, je to neuvěřitelný smysl. Kolik známe lidí, kteří jsou takoví? Kolik lidí na světě potkáváme, kteří nám připomínají, že všechno je v pořádku a že se není čeho bát, čeho dosáhnout, co dokázat, čeho dosáhnout? Kolik lidí nám připomíná, abychom život vnímali jako hru, kterou je třeba hrát a nebrat ji příliš vážně? Jako takový člověk můžete působit v životě lidí, kterých se dotýkáte. Můžete se stát oázou na poušti pro lidi, které potkáváte a ovlivňujete. Svět zoufale potřebuje lidi, kteří tuto energii předávají druhým.
Život možná nemá smysl, který jsme mu přisoudili, ale možná přece jen nějaký smysl má.

Žít život s vědomím, že na ničem (světském) nezáleží, neznamená, že to všechno zabalíme, staneme se mnichy a budeme do konce života meditovat na vrcholku hory. Důvodem je to, že útěkem od života (běžného, často všedního života, který známe) potvrzujeme, že je skutečný a je třeba před ním utéct. Zůstáváme. Žijeme v něm. Plníme povinnosti, které od nás druzí očekávají. Pokud tak nečiníme, zvyšujeme strach těch, kteří se domnívají, že na nás spoléhají (což není funkce těch, kteří se snaží zbavit druhé strachu).

Chceme-li však žít tento záměr jako příklad pro ostatní, naším hlavním úkolem je stát se a zůstat sami odděleni od světa úzkosti. Tak se staneme ve své roli skutečně užitečnými. Tak se skutečně dává příklad. Ne prostřednictvím slov nebo filozofie, ale tím, jak reagujeme na nevyhnutelné vzestupy a pády každodenního života.

Mimochodem, neobhajuji stoický, od emocí odtržený přístup. Únik z pasti úzkosti s sebou přináší množství emocí. Jeho jádrem je však základní pocit klidu. Zde se i takzvané „negativní“ emoce setkávají se soucitem a pochopením. Nikdy nejsou potlačovány ani popírány. Ústředním prvkem tohoto způsobu života je humor. O něco více se usmíváme, možná tiše a sami pro sebe. Odpouštíme si, ale ne skrze zamračenost, nýbrž skrze smích.

Možná máte pocit, že přijetí skutečnosti, že život (světské snažení) nemá smysl, vás zanechá bez cíle a směru. Tak tomu však nikdy není. Díky odpoutání se stáváme citově osvobozenými. Ve světě však budete působit stále. Ve vašem životě se vždy budou odehrávat nějaké činnosti. Přijetím nesmyslnosti sváru jsme však svobodnější než kdy jindy a můžeme se pohybovat s vášní a nadšením. Životní úkoly vnímáme spíše jako hry, které je třeba hrát, než jako překážky, které je třeba překonávat. Není-li co vyhrát, není co ztratit.

Pamatujte, že chceme-li působit jako příklad pro ostatní (potřebný účel ve světě), musíme se zaměřit především na své vlastní reakce a náklonnosti. Můžeme začít věci více pouštět? Můžeme začít trochu více upouštět od potřeby mít „pravdu“? Dokážeme trochu více přijímat lidi takové, jací jsou? Dokážeme se trochu více těšit sami ze sebe?“

Jaký to má smysl.

#SelfKnowledge