Stejně jako mnoho dalších umělců musel Jason Isbell v posledních měsících přemýšlet po svém. Reunions, jeho nové album s kapelou The 400 Unit, kterou tvoří Sadler Vaden, Jimbo Hart, Derry deBorja, Chad Gamble a Amanda Shires, sice dnes vyšlo na streamovacích platformách, ale to není první místo, kde přistálo. Isbell a spol. ji vydali o týden dříve v nezávislých obchodech s deskami, aby je podpořili během pandemie.

„Poslali jsme lidem na jejich webové stránky a někteří si je vyzvedli na obrubníku a někteří je poslali. Myslím, že to těm klukům trochu pomohlo,“ říká.“

Isbell – který začínal hraním na kytaru ve skupině Drive-By Truckers, byl mentorem zesnulého Johna Prinea a pomohl vytvořit roots-rockový zvuk postavě Bradleyho Coopera ve filmu Zrodila se hvězda – chápe hodnotu komunity. Isbell, který navázal na úspěch svých předchozích sólových desek Southeastern z roku 2013, Something More Than Free z roku 2015 a The Nashville Sound z roku 2017, je jednou z nejvýraznějších osobností současné americany a nebojí se obhajovat sebe i ostatní. „Be Afraid“, hlavní singl z jeho nového alba Reunions, obsahuje slib v tomto smyslu ve verši „We won’t shut up and sing.“

Mary Louise Kelly z NPR hovořila s Jasonem Isbellem o nejistém stavu nezávislých hudebníků, o tom, jak uplatnil lekce z vystřízlivění, aby si zachoval zdravý rozum během pandemie, a o tom, co koupil své ženě, hudebnici Amandě Shires, ke Dni matek. Poslechněte si ho ve výše uvedeném audio přehrávači a přečtěte si přepis celého rozhovoru.

Tento rozhovor byl kvůli délce a srozumitelnosti upraven.

Mary Louise Kelly: Reunions vychází všude dnes, 15. května, ale v nezávislých obchodech s deskami je k dostání už od 8. května. Proč to děláš zrovna takhle?“

Jason Isbell: Na internetu jsem měl spoustu žádostí od lidí, kteří uvízli doma, a ptali se, jestli bych mohl desku vydat dřív ke streamování, aby si ji mohli poslechnout, když jsou v karanténě. Myslel jsem na nezávislé obchody s deskami a na to, že teď trpí jako všechny malé podniky. Ale ještě víc to, že když někdo vydá album dřív prostřednictvím streamovacích platforem, bere mu to v mnoha případech možnost desku prodat. Takže místo toho, abychom ho vydali dřív, jsem si řekl, že se budeme držet stejného časového plánu, ale možná by těm lidem pomohlo, kdybychom ho vydali jen prostřednictvím nezávislých obchodů s deskami o týden dřív. Myslím, že to tak bylo.

Slyšel jsi přímo od majitelů těch obchodů, jestli to funguje?

Ano, ve všech případech, od kterých jsem to slyšel, jich všichni prodali velké množství hned, jak jsme to oznámili, takže to bylo opravdu dobré. Způsob, jakým fungujeme, je na úrovni, kdy potřebujeme dobré vztahy s nezávislými obchody s deskami a malými sály a levobočky rozhlasových stanic. Nejsme žádné superhvězdy, takže fungujeme na úrovni, kde musí všichni spolupracovat, a mám pocit, že je důležité, abychom se starali o lidi, kteří se starají o nás.“

Jak moc se obáváte nejen o nezávislé obchody s deskami, ale o hudební průmysl obecně v době pandemie? Zvlášť když teď nemůžete vyrazit na turné?“

Nemůžu to ovlivnit, takže se snažím si s tím nedělat příliš velké starosti. Jsem na místě, kde vlastním většinu svého provozu, a to mi dalo možnost přečkat bouři o něco lépe než někteří lidé, které znám. Pro lidi, kteří nejsou na takové úrovni jako já, nebo pro lidi, kteří nemají takovou kontrolu nad vlastním majetkem a vlastní prací, to bude nesmírně obtížné. Víte, je to zklamání na mnoha úrovních, ale nedá se nic dělat. Je lepší být v bezpečí.

Co jste se tímto albem snažili dokázat? Ukaž mi písničku, kde jsi k tomu podle tebe dospěl.

Původně jsem se jen snažil napsat hromadu dobrých písniček a myslím, že tak to pro mě vždycky začíná. Nejdu do toho s nějakým velkým konceptem, protože mám pocit, že mě to někdy může odvádět od skutečné práce, kterou je prostě psaní co nejlepších písniček a dokumentování toho, kde se zrovna nacházím. Co se stalo s touto deskou: Po napsání několika písní jsem si začal všímat vzorců. Začal jsem si všímat toho, že se vracím v čase a znovu se spojuji, alespoň na psychologické úrovni, se spoustou lidí, se spoustou vztahů, které jsem měl, když jsem vyrůstal a byl mladší a než jsem vystřízlivěl. Vystřízlivěl jsem před osmi a půl lety. Po dlouhou dobu, od doby, kdy jsem vystřízlivěl, až do posledních pár let, pro mě bylo opravdu těžké se k těm časům vracet způsobem, který by nebyl odsuzující. Protože jsem se na sebe musel dívat s opovržením a neriskovat, že se zase proměním v člověka, kterým jsem býval.

No, asi po šesti a půl, sedmi letech střízlivosti, kdy jsem procházel procesem a chodil k terapeutovi, jsem se dostal do bodu, kdy jsem začal cítit ne nutně nostalgii, ale spíš spojení s člověkem, kterým jsem byl před deseti nebo dvaceti lety. Cítil jsem se pohodlněji a bezpečněji, když jsem se do toho vztahu vracel a neodsuzoval sám sebe, ale smířil se s tím, že jsem tehdy mohl nabídnout jak dobré, tak špatné věci.

První píseň, kterou jsem napsal na desku a která to všechno odstartovala, byla píseň „Only Children“. Byl jsem v Řecku, já, moje žena a pár našich opravdu blízkých přátel, byli jsme tam na dovolené. Oba moji přátelé jsou spisovatelé. Jednou večer jsme prostě všichni seděli v jedné malé vile na úbočí hory a zpívali jsme a hráli a četli si díla, která jsme pro sebe dělali.

Ta píseň vznikla právě v této situaci. Začal jsem si říkat, že teď, když jsem profesionální tvůrčí člověk, se mi to nestává tak často jako dřív. Člověk se ocitl v místnostech s dalšími tvůrčími lidmi, kteří jen tak seděli a hráli si navzájem písničky. To je dost vzácné, jakmile zestárneš a tvůj koníček se stane prací.“

Čtu si text o životě „z ruky do huby a z cívky na cívku“. To je psáno z pohledu člověka, který se dostal na druhou stranu, ale jak říkáš, ohlížíš se za tím, odkud jsi přišel?“

Bylo období, kdy všichni kolem mě byli zoufalí jiným způsobem, a bylo to slyšet na tom, co dělali. A dokonce i lidé, kteří neměli ten dar nebo neudělali tu práci, aby byli opravdu dobří v psaní písniček nebo v psaní čehokoli jiného, měli pořád ten hlad. A v dnešní době, kdy jsou všichni obklopeni lidmi, kteří se živí tím, co chtějí dělat, je ten hlad trochu těžké najít.

Jsi tak otevřený o tom, že jsi alkoholik, a já jsem o tom v tuto chvíli přemýšlel: Jaké to je, jako někdo, kdo si sáhl na dno a ví, jaké to je trpět, dívat se na tuto chvíli, kterou všichni prožíváme, kdy tolik lidí trpí? Cítíte větší empatii než před deseti lety?“

Myslím, že možná ano. Jsem rád, že se to nestalo před deseti lety, protože to by byla katastrofa. Nedokázal jsem si představit, že bych se snažil zůstat v domě a být v bezpečí, když by mi došel alkohol. Jo, to by pro mě bylo zdrcující. Soucítím s těmi lidmi. Když prožíváte závislost, cokoli, co vám brání v tom, abyste si obstarali to, co vaše závislost potřebuje, vám opravdu hodně převrátí život. Myslím, že pandemie si teď vybírá svou daň na závislých všude na světě.

Pro mě je štěstí, že jsem v posledních deseti letech vyvíjel nástroje, které se mi od začátku pandemie opravdu hodily. Jsem člověk, který se snaží zůstat v přítomnosti a soustředit se na proces života, práce a bytí člověka. Snažím se žít den po dni, jak říká staré přísloví anonymních alkoholiků. To mi teď opravdu pomáhá. Mohu si naplánovat rutinu, mohu si naplánovat své rituály a mohu si naplánovat svůj den a mohu si zabránit tomu, abych se díval příliš daleko do budoucnosti a kladl si příliš mnoho otázek o tom, co bude dál.

Pokud se mohu zeptat, je pro vás v tuto chvíli obzvlášť náročné zůstat střízlivý? Mluvím se spoustou lidí, kteří říkají, že sklenička na konci večera je jedna z mála věcí, která jim teď pomáhá.

Jsem si jistý, že je to případ mnoha lidí. Ale ne, já jsem doma se svou ženou a naší dcerou. Naší dceři jsou čtyři roky. čím víc času trávím s rodinou, tím méně přemýšlím o pití, prostě proto, že je mi naprosto zřejmé, jaká je odměna za to, že zůstanu v kurzu.

Na tomhle albu je ještě jedna píseň, na kterou mě nutíš myslet a která se jmenuje „It Gets Easier“. Zpíváš v ní „It gets easier, but it never gets easy“. Psal jsi o tom, o některých svých démonech?

Jo, zcela jistě. A ten verš mi připadal skoro jako – když jsem si na něj vzpomněl, pomyslel jsem si: „To se musí říkat v léčebnách nebo tak něco,“ ale nikdy předtím jsem ho neslyšel, ne že bych si to uvědomoval. Ta píseň je o tom, že se na to díváme z časové perspektivy, a o tom, že se to stane člověku, který není čerstvě střízlivý, někomu, kdo na tom už nějakou dobu pracuje.

Pro mě je velmi časté, že když se snažím najít – když už ne jedinečnou perspektivu, tak alespoň takovou, která je trochu neotřelá, pokud jde o způsoby, jak mluvit o lidské zkušenosti – když se prostě posunu trochu dopředu v čase a mluvím o romantickém vztahu o několik let později nebo o něčem tak bouřlivém, jako je zotavení, s trochou nadhledu a ne z typického úhlu pohledu „tohle se mi právě stalo“ nebo „potřebuju, aby se to stalo právě teď“, někdy se tak dá najít zajímavý úhel pohledu. Na světě už je spousta písní; spousta opravdu, opravdu dobrých písní o nejrůznějších věcech. Takže pro mě je nejčastěji výzvou najít nový úhel pohledu.

Zmínil jste se o své rodině a vím, že máte čtyřletou dceru Mercy Rose. Zajímalo mě, jestli poslední píseň na albu, „Letting You Go“, je o ní. Je to milostný dopis, který píše otec své dceři?

Je, a ta je velmi osobní a přímočará; v té písni jsem se opravdu neschovával za nějakou postavu nebo něco podobného. Chtěl jsem napsat píseň o své dceři a k tomu se dá přistupovat mnoha různými způsoby. Je to jako velká čnící hora, když se rozhodnete udělat něco takového ten člověk, který je pro mě tak neuvěřitelně důležitý. Jak to mám vzít a zasadit do kontextu své tvorby a udělat z toho něco, co nebude truchlivé nebo sentimentální? A způsob, jakým jsem se rozhodl to s tou písní udělat, bylo jít na to jednoduše, prostě vyprávět příběh a udělat to tak, aby to připomínalo tradiční country písně, jaké by zpívali Billy Joe Shaver, Willie Nelson nebo Waylon Jennings.

Myslím si, že to částečně fungovalo i proto, že jsem se snažil kazetu přehrát. Částečně se bojím nevyhnutelného, takže co je to nevyhnutelné? A poslední sloka pojednává o tom, co se pravděpodobně stane v určitém okamžiku jejího života, o emocích, které asi budu mít, když se vdá a najde si partnera a odstěhuje se z našeho domu.

Je Mercy Rose dost stará na to, aby věděla, že tahle písnička je pro ni?“

Ano, ale myslím, že si myslí, že všechny jsou pro ni.“

Vaše žena Amanda Shiresová je členkou superskupiny The Highwomen. Ty hraješ v její kapele a ona ve tvé. Čemu se věnovala?

Moje žena tráví čas s Pro Tools a učí se nahrávat, což je něco, co já neumím. Taky maluje a má ve stodole zřízené umělecké studio. Tráví hodně času nahráváním a tvorbou beatů. Ke Dni matek jsem jí koupil bicí automat. Měla z toho velkou radost.

Nahrává hodně hudby a učí se sama nahrávat. Hodně ji inspiroval způsob, jakým Fiona Apple nahrála své album sama u sebe doma. Myslím, že Amanda si říkala: „To bych taky ráda dělala“. Má tolik různých želízek v ohni: Má kapelu The Highwomen a také svůj sólový projekt; docela často se mnou hraje a pomáhá mi s mou prací. Je nekonečně vytížená. Dokonce i v karanténě má pořád hodně práce.

Zní to, že jste všichni v karanténě neuvěřitelně vytížení – docela vám závidím. Tolik lidí mluví o tom, že je teď těžké něco udělat, že je těžké se soustředit.

Je těžké se soustředit, ale já jsem vždycky byla v situacích, kdy bylo těžké se soustředit. To je prostě takové moje výchozí nastavení. A v rozdělování pozornosti jsem lepší, než bych měl být. Takže je pro mě někdy snadné vypnout všechno, co mě trápí, na tak dlouho, abych mohl mluvit o desce nebo se pokusit pracovat na něčem novém. To může později způsobit vlastní problémy, ale pro tento konkrétní úkol je to myslím ten správný nástroj.

Byl bych rád, kdybys vybral další píseň, kterou bys nám poslal, třeba nějakou, která by se hodila do téhle bláznivé doby, kterou všichni společně prožíváme.

Jsem opravdu hrdý na píseň „Overseas“. Důvod, proč jsem na tu píseň hrdý, je dvojí. Líbí se mi v ní kytara a hraju v ní hodně na sólovou kytaru. Je to zábava a je opravdu těžké přijít na způsob, jak hrát na sólovou kytaru v písni, která by odpovídala mým standardům a standardům mé ženy. Je to těžké, člověk nemá moc času na sóla. Tak nějak musíš mít co říct, nic nesmí být přehnané. Taky je ta píseň alegorická. V té písni běží dva samostatné příběhy najednou. To je pro písničkáře těžký trik. Takže jsem byl rád, že ta píseň nakonec dává smysl.

Sdělte mi stručně, o jaké dva příběhy jde.

Jeden je příběh emigranta. V podstatě je tam rodič doma s dítětem a partner odešel do jiné země, protože už toho má prostě dost a nemůže to dál snášet. Druhý případ jsem v podstatě řešil před pár lety, když byla moje žena na turné a já byl doma s naším čtyřletým dítětem.

Těžké pro mě bylo ujistit se, že důvody, proč ten člověk odjel, jsou ospravedlnitelné; v obou případech to byly dobré důvody, protože jsem tam nechtěl na někoho ukazovat prstem s nějakým nepřiměřeným úsudkem. Mám pocit, že na obou stranách toho příběhu soucítíte s oběma postavami, možná dokonce s tou, která odešla, víc než s tou, která zůstala.“

Gabe O’Connor a Christopher Intagliata z pořadu All Things Considered připravili a sestříhali zvukový záznam tohoto rozhovoru. Mano Sundaresan a digitální redaktorka Cyrena Tourosová jej upravili pro web.